Petr Hájek: Klausova přítěž
Poradce Klause zpochybňuje 11. září 2001, napsal rakouský deník Salzburger Nachrichten. Bývalý Klausův mluvčí přepisuje historii, hlásá slovenský deník SME. Takovou zahraniční reklamu na knihu esejů má opravdu málokdo.
A další evropská média tuto událost do rubriky Zajímavosti bezpochyby ještě přeberou. Potom, co poradce prezidenta Václava Klause Petr Hájek překročil hranice Česka s doznáním, že „já z opice nepocházím a vím to jistě, jako že je nade mnou živý Bůh“, provokuje nyní s knihou Smrt ve středu. V ní kritizuje nadvládu nekompetentních a podplacených médií, a mimo jiné tak v důsledku zpochybňuje 11. září či existenci Usámy bin Ládina.
Vlajka konzervatismu
Intelektuál Hájek by jistě opáčil, že pobouřená reakce je jen dalším důkazem ubohosti dnešních levičáckých médií. Problém je ale v tom, že v žádném ze zahraničních titulků není uvedeno jméno Petra Hájka, ale vždy jen Václava Klause. Tím pádem už jde o ostudu pro samotný institut českého prezidenta. Zvlášť, když se Hájek rád prezentuje jako vykladač Klausových názorů.
Klaus při své první inauguraci slíbil, že bude aktivní, nikoli aktivistický. Kromě oblíbených témat klimatické změny a EU se tedy snaží budit dojem konsenzuální a reprezentativní hlavy státu. O to více aktivistické práce pod vlajkou zásadového konzervatismu tak spočívá na bedrech Klausových nejbližších poradců Ladislava Jakla a Petra Hájka.
Zpět na kazatelnu
Ti společnými silami obstarávají provokativní „viceprezidentská" prohlášení pro média. Zatímco Jakl ale vždy jen vykládá prezidentovy náznaky, Hájek se v poslední době utrhl ze řetězu. Začalo to jeho dubnovým „opičím“ expozé. V polemice s darwinisty se nijak neobtěžoval se zavedenými argumenty kreacionistů „mladé Země“, kreacionistů „staré Země“, příznivců inteligentního designu či rozbory biochemika Michaela Bela o ,,neredukovatelné složitosti". Prostě vrátil debatu o dobrá dvě století zpět - na kazatelnu - prostým důkazem „živého Boha nade mnou“ (Klause tím nejspíš nemyslel).
Nyní se podobně šíleným způsobem naváží do médií. Jeho teze o mediokracii, nadvládě médií, zdaleka není nová. Teze o dramatizaci mediálních událostí zase není objevná. Vzpomeňme namátkou německého kritika mediokracie Thomase Mayera či knihu mediálních expertů Dayana a Katze s názvem Mediální události: Živé vysílání historie. Na rozdíl od nich se ale Hájek dostává až ke zpochybňování samotné podstaty událostí. To je už trochu silná káva. Navíc tam, kde Hájkovi docházejí argumenty, nastupuje příšerný rétorický balast („automaticky zabudovaný patetický tympán“, „exponenciální posloupnost technologických vynálezů“) či absurdní nadávky (exprezident Václav Havel jako „radikální marxista“).
Gott, nebo Klau
Klaus má pravdu, že kniha je „objevná a nesmírně užitečná“. Hájek totiž překvapeným čtenářům jasně vysvětlí, že tradiční levicová kritika médií je vlastně bytostně konzervativní, že absolutní relativizování historických skutečností je výsadou věřícího konzervativce a že za vlasy přitažené spiklenecké teorie jsou důležitější než všeobecně přijímaná realita.
Problém zůstává jediný: místo toho, aby Hájkovy eseje bavily čtenáře podobně jako rozhovory s Karlem Gottem o zednářích a UFO, jde o názory blízkého spolupracovníka prezidenta republiky. A to je děsivé.
