Den daňové svobody: na stát letos vyděláváme 149 dní

Bohatí by měli podle většiny Čechů platit větší daně.

Bohatí by měli podle většiny Čechů platit větší daně. Zdroj: e15, anna vackova

Den daňové svobody nám rozděluje rok na dvě poloviny. V jeho první polovině jako bychom vydělávali pouze na stát. Na jeho výdaje, na výdaje vládních a veřejných institucí. Ode Dne daňové svobody pracujeme sami na sebe a s penězi si děláme, co chceme. Dnešní Den daňové svobody by měl podle Liberálního institutu připadnout už na 29. května, vloni to bylo 2. června. Společnost Deloitte to ale vidí jinak. Podle ní bude Den daňové svobody až 17. června.

Pro stát tedy letos pracujeme celých 149 dní v roce. Loni to bylo ještě o čtyři dny déle. Liberální institut začal Dny daňové svobody počítat od roku 2000. Od té doby se ještě nedostal do měsíce května. Zásluhu na tom má zejména hospodářský růst.

„Je skvělé, že se po mnoha letech Den daňové svobody podívá do května. Důvody však nelze hledat u vlády, ta na svoje výdaje bude chtít opět více peněz daňových poplatníků, než vloni. Vládní výdaje rostou, ale naštěstí ještě rychleji roste produkce,“ komentuje letošní termín ředitel Liberálního institutu Dominik Stroukal.

Den daňové svobody je u nás v letošním roce o den později než průměr OECD. Daňovou svobodu měli nejdříve v Irsku (20. 4.), Jižní Koreji (26. 4.) a ve Švýcarsku (7. 5.). Až do července si budou muset počkat ve Finsku (28. 7.) a ve Francii (25. 7.). V průměru si ale polepšily všechny země.

„Současný hospodářský růst je z velké části pouze tlačen uměle navyšovanou poptávkou díky levným úvěrům. Nízké úrokové sazby a rekordní množství hypoték zvyšují množství peněz v oběhu a s ním i poptávku nejen po nových domech a bytech, ale zprostředkovaně i po všem, čeho bohatnoucí lidé chtějí více. Většina takového růstu je však na dluh a v budoucnosti se při otřesech může Den daňové svobody snadno dostat zpět do půlky června, kde byl při poslední finanční krizi. Mnohem raději bychom viděli posun Dne daňové svobody směrem k začátku roku přirozenou cestou, tedy technologickým pokrokem, mezinárodním obchodem, vyšší produktivitou a zejména nižšími vládními výdaji,“ uzavírá Stroukal.