Dávám Barmě rok, maximálně dva. Tak by mohla znít parafráze klasické filmové hlášky. Cestovatelům se v Barmě otevřela šance, která nebude dlouho trvat. Asijská země, která byla půlstoletí totálně izolována pod vládou vojenské junty, se v posledních třech letech začala poprvé otevírat zahraničním investorům a turistům.
Zejména venkovská Barma ale pořád ještě zůstává jedním velkým skanzenem pod širým nebem, kde se žije stejně jako před sto lety. Okouzlující rurální idylka ale nemusí mít dlouhého trvání. Barma se začíná modernizovat a s neúprosnou logikou se brzy stane turistickým hitem. Je poslední šance tuhle zemi vidět ještě panensky čistou.
Zlatý balvan vyvažuje Buddhův vlas
Hlavním lákadlem Barmy je nesporně planina Bagan ve střední části země. Na relativně malé ploše tu stojí v těsném sousedství téměř čtyři tisíce buddhistických chrámů a pagod z 11. až 13. století našeho letopočtu. Kouzlo Baganu spočívá hlavně v jeho tiché, mystické atmosféře a v tom, že na planině mezi chrámy pokračuje poklidný venkovský život. Celé dny můžete jezdit na kole mezi liduprázdnými monumenty a svobodně je prolézat. Mezi pagodami se pasou stáda krav, potulují se tu pasáčci koz a posedávají mniši, s nimiž lze přátelsky poklábosit.
Zlatý balvan vyvažuje Buddhův vlas | Tomas Stingl
Nejposvátnějším poutním cílem pro místní buddhisty je v Barmě hora Kyaiktiyo, na jejímž vrcholu září do dálky pozlacený balvan. Nahoru vede lopotná stezka po úbočí hory v délce 13 kilometrů. Kdo v potu tváře vystoupá až na vrchol, spatří onen obrovský zlatý balvan, který jakoby balancuje na hraně skály a vypadá to, že musí každou chvíli spadnout. Ve skutečnosti tam ale stojí už stovky let bez hnutí. Podle legendy prý nechal ve středověku oddaný buddhistický král Tissa na balvan precizně umístit Buddhův vlas, který kámen od té doby vyvažuje. Asi je jeho kouzlo silnější než gravitace. Poutníci začali na tuto posvátnou skálu lepit zlaté proužky. Sobě tak chtějí zajistit splnění nějakého přání a balvan díky tomu získal svůj zářící zlatý přeliv.
Rybaření na jedné noze
Další vábničkou Barmy je horami sevřené malebné jezero Inle. Je pozoruhodné jednak proto, že přímo na jezeře je postaveno několik vesnic, klášterů či farem, které stojí doslova na vodě – buď na uměle vybudovaných ostrůvcích či na dřevěných kůlech, které drží domky dostatečně vysoko nad hladinou. Mezi jednotlivými budovami se pak místní lidé přepravují loď kami.
Barma, nebo Myanmar?
Novodobé oficiální jméno země je Myanmar. Tento název zavedla v devadesátých letech minulého století vojenská vláda, která se tím chtěla distancovat od britské kolonizační minulosti. Vedle samotného jména země se tak (staro)nového názvu dostalo například i největšímu městu, které bylo z Rangúnu přejmenováno na Yankoun. Stejně tak slavná chrámová lokalita změnila jméno z Pagan na Bagan.
Barma | Tomas Stingl
Barmská opozice ale doporučila světu, aby přejmenování země zatím nepřijal, protože prý nijak nebylo konzultováno s barmskou veřejností. Na druhé straně název Barma je méně korektní v tom smyslu, že ve skutečnosti jen 69 procent obyvatel země jsou etničtí Barmánci, takže mnohamilionové národnostní menšiny, jako jsou Karenové či Monové, se mohou cítit názvem Barma opomenuty. V Česku jsou zatím alternovány oba názvy.
Druhou zvláštností jezera je jedinečný způsob, jakým místní rybáři řídí své lodě a loví ryby. Předvádějí takovou ekvilibristiku, jako by ani pro ně neplatily fyzikální zákony. Typický místní rybář totiž stojí při plavbě po jezeře na jedné špičce své vratké dřevěné kanoe a to navíc jen jedinou nohou. Druhou nohu má obtočenu kolem pádla a řídí takto loď. Aby toho nebylo málo, rukama drží ze dřeva a síťoviny vyrobený kužel, který co chvíli hází do vody a zkouší vytáhnout ryby. Jak to dělají, že nepřeklopí svou loď ku nebo že je z ní neshodí ani vlny vzedmuté kolemjedoucími motorovými čluny, to je tajemství, které si rybáři předávají z otce na syna.
Strejdové jsou lepší než Messi
Barmští muži chodí v tradičních „sukních“ longyi. Téměř všechny ženy mají tváře pomalované bílou pastou nazývanou thanaka, kterou si připravují z kůry místních stromů. Thanaka chrání tvář před popálením od slunce, má prý také blahodárné účinky na pleť a v neposlední řadě slouží jako jakýsi zkrášlující přírodní make-up.
Barmánci mají vypěstovaný velký cit v nohách – což se hodí například při hraní nohejbalu přes vysokou síť | Tomas Stingl
Po večerech se spousta vesničanů nadšeně vrhá na barmský nejoblíbenější sport – chinlon. Skupinky bosých mužů hrají v kruhu jednoduchou hru s míčem vyrobeným z pružného dřeva. Snaží se ho nohama či hlavou udržet co nejdéle ve vzduchu, aniž by se dotknul země, přičemž předvádějí technické kejkle beroucí dech. Kdyby evropské fotbalové hvězdy viděly, jaké bravurní kousky dokáže s míčem v Barmě vykouzlit kdejaký postarší strejda, nechaly by asi fotbalu a daly by se zahanbeně na sbírání známek. Stejně pozoruhodné technické triky využívají Barmánci, když hrají místní obdobu nohejbalu. Ten se tu hraje přes vysoko pověšenou síť, takže hráči musejí vykopávat nohy nad hlavu jako při nějakém bojovém umění. Prostě ani sportovci v Barmě gravitační zákony příliš nerespektují.
Na venkově se v Barmě mezi buddhistickými chrámy nerušeně promenují stáda koz a ovcí | Tomas Stingl
Jak do Barmy
» Získat vízum bylo dříve obtížné, v současnosti jde ale už o rychlou a jednoduchou záležitost. Ideální je požádat o něj v thajském Bangkoku, kde jej lze získat bez problému za jediný den. Cena je 800 thajských bahtů, tedy asi 650 korun.
» Vstup do Barmy probíhá obvykle letecky, nejčastěji se letí z Bangkoku do hlavního barmského města Yankoun nebo do Mandalaje v severní půli Barmy, odkud je dobrý přístup na nejslavnější památky. Po zemi byl přístup do Barmy pro turisty dříve zcela zakázán, pouze z některých thajských měst, jako je Mae Sai, bylo možné polooficiálně překročit barmskou hranici a navštívit příhraniční oblast. Situace se ale v posledních měsících rychle zlepšuje, je proto dobré ověřit aktuální stav před cestou.
» Vyměnit dolary nebo jinou zahraniční měnu bylo dříve v Barmě možné prakticky jen na černém trhu. V současnosti už fungují oficiální směnárny se solidními kurzy a také je už možné vybrat peníze z bankomatů na běžnou mezinárodní kartu. Největší bankovkou je ovšem pět tisíc kyatů, což je v přepočtu pouhých 130 korun. Musíte se tedy připravit na to, že i při relativně malém rozpočtu má u sebe cestovatel doslova pytel peněz.
» Ceny jsou v Barmě nízké. Oběd v běžné jídelně vyjde v přepočtu zhruba na třicet korun, osmihodinový přesun dálkovým autobusem na 150 korun.
Barma | Tomas Stingl
» Vstupy na hlavní turistické lokality včetně planiny Bagan nebo jezera Inle jsou řešeny poněkud netradičně. Už při příjezdu do oblasti musíte v pokladnách u silnice nebo v přístavu u řeky zakoupit paušální týdenní vstupenku (obvykle v ceně kolem deseti nebo 15 dolarů), která vás opravňuje pobývat v celé oblasti. Následný pohyb po samotných turistických zónách už je volný, byť teoreticky můžete být ještě namátkou zkontrolováni místními zřízenci, zda permit opravdu máte.
» Doprava je zajišťována na hlavních turistických trasách relativně moderními autobusy. Vlaky jsou naopak nesmírně pomalé a zastaralé. V centrální části země je dopravní tepnou řeka Iravádí, po níž jezdí mnoho lodí. Pro kratší přesuny v odlehlejších oblastech musíte vzít zavděk terénními pickupy, které bývají přeplněny místními cestujícími. Pro výlety na menší vzdálenosti je ideální využít jízdní kola, která se v Barmě pronajímají na každém rohu za dolar na den.
