Bojovník za práva gayů byl hlasem Depardieua i Morgana Freemana

Herec, dabér, politik, bojovník za práva menšin i prezident. Jirkovan Jiří Hromada nedokáže zahálet.

Jiří Hromada je rozeným bojovníkem. První velký souboj podstoupil nedobrovolně. Ve věku batolete na něj zaútočila zákeřná tuberkulóza kostí. Po pěti letech vyhrál.

Dalších vítězství dosahoval už z vlastní vůle. Po revoluci dokázal přesvědčit společnost, že gayové a lesbičky jsou stejní jako ostatní. Teď bojuje jako prezident Herecké asociace za práva umělců. A poslední zápolení svedl s vlastní trémou na jevišti Národního divadla. Při Cenách Thálie 2011.

Na svém webu uvádíte, že mezi vaše zájmy patří krása. Co krásného vás v poslední době nejvíce potěšilo?

Že se moje duše konečně krásně osvobodila ze žaláře těla. Podařilo se mi zhubnout padesát kilo. Krásně se mi dýchá, krásně chodí. A právě teď, když kolem pučí jaro, se mi potvrdilo, že Dostojevskij měl svatou pravdu, když řekl, že krása spasí svět.

Citáty máte rád, že?

Neřekl bych, že se jimi řídím a že je vyhledávám. Ale v určitých situacích zjišťuji, jak jsou výroky moudrých trefné a jak vysvětlují do té doby pro mě nepochopitelné situace.

Je nějaký, který vystihuje váš život?

Mám život rozdělený na dvě části. Tu první charakterizuje výrok Louise Armstronga: „Život je jako jazzová trubka. Když do ní nefoukneš, nic z ní nevyjde.“ To je pro nás - workoholické Blížence jednoznačná definice smyslu bytí. A pak mám ještě dva citáty. První je od Denise Diderota: „Nestačí konat dobro, musíme je konat také dobře.“ A co se týká porevolučních aktivit ve prospěch gayů a lesbické minority a obhajoby jinakosti v tomhle světě, je nejplatnější výrok Gándhího: „Buď tou změnou, kterou chceš uvidět.“

Také rád cestujete. Kam vás to nejvíce láká?

Cestování je mým koníčkem od narození. Prošel jsem v mládí pěšky celou tehdejší Československou republiku s partou přátel. Čili s čistým svědomím jsem mohl, když se zvedla železná opona, procestovat téměř celý svět. Mé zadání pro cestování zní: po stopách víry. Nejsem členem žádné církve. Naopak se chci seznámit s filosofií všech náboženství. Toužím chodit mezi lidi, vstřebávat jejich život. Nejbližší je mi buddhismus - proto mě láká Východ. A vedle toho jsem obdařen radostí z krásy, takže se rád seznamuji s historickými okolnostmi, památkami, životním stylem jednotlivých národů. Ale Krušné hory miluji. Jsem rád, že jsem se dožil toho, že zdevastované lesy ožily.

Najdete si ještě čas na odpočinek na severu?

Dřív jsem se vracel za maminkou do Jirkova. Teď jezdím o pár kilometrů výš, do Hory Svaté Kateřiny. Tam mám asi nejbližšího přítele, s kterým se nejvíc radostně pohádám, nebo s ním radostně souhlasím při radostném popíjení.

Už půl roku jste prezidentem Herecké asociace. Podařilo se vám alespoň jednoho člověka, který tuto organizaci považuje za zbytečnou, přesvědčit o opaku?

Velkou satisfakcí je pro mne fakt, že ne jeden, ale desítky herců a hereček se hlásí do Herecké asociace. Je to obrovská radost, ale zároveň mi tím vyjadřují skutečnou důvěru - a také určité očekávání. Situace divadel i umělců je teď svízelná a věří, že společně vymyslíme strategii, která prospěje kultuře a konkrétně divadelnímu umění v téhle zemi, které se pohříchu věnuje spíše konzumu. Zřizovatelé dávají prostor neviditelné ruce trhu a zapomínají, že finanční prostředky pro umění nejsou darem - ale především investicí do zvyšování etické a estetické úrovně národa.

Co herce a ostatní umělce trápí nejvíc?

Veřejnost si herce spojuje jen s tím, jaké mají majetky. Špičky, které točí filmy, jsou pravidelně v televizi, v reklamách, tak jako špičky v jiných oborech, si vydělají. Ale já si dal za úkol nevěnovat se pouze Praze. Rozjel jsem se po oblastních divadlech, kde jsou skvělí herci, kteří denně zkoušejí a hrají pro potlesk publika. Nejsem naivní a vím, že něčím rodinu uživit musejí. Přesto je pro ně nejdůležitější mít krásné role a lásku obecenstva. Divadla většinou zřizují obce, nebo kraje a o penězích na provoz rozhodují zastupitelé. Ti jim každý rok ubírají finanční podporu, případně se je snaží zlikvidovat privatizací. Snaží se hercům dávat smlouvy termínované, nebo jen smlouvy na role, a tím se vyhýbají placení sociálního a zdravotního pojištění. Už je vůbec netrápí, z čeho herci budou žít. Umění nevydělává a divadla většinou stojí na lukrativních pozemcích. Tak si říkám, jestli se kultury nechtějí rovnou zbavit. Smysl Herecké asociace spočívá mimo jiné v tom, aby zastavila tento trend.

Sám jste stál za mikrofonem, na pódiu i před kamerou. Co je pro vás na každé z profesí nejzajímavější?

Začal jsem recitací, pak amatérským divadlem v Chomutově. Po gymnáziu jsem studoval u profesora Miloše Nedbala na DAMU. Divadlo mně učarovalo - zamiloval jsem se do něj. Navíc v době totality bylo únikem, svobodou. Po škole mi ředitel Josef Větrovec nabídl angažmá v Divadle E. F. Buriana v Praze, které se stalo mou první hereckou rodinou. Směl jsem hrát se Slávkou Budínovou, Milenou Dvorskou, Jarkou Obermaierovou, Josefem Langmilerem, Jiřím Holým, Luďkem Kopřivou a mnohými dalšími mistry herecké profese. Točil jsem filmy, televizní inscenace, rozhlasové hry i dabing. Nemohu ničemu dát přednost - vše byla úžasná zkušenost, velké dobrodružství pro mladého herce. Pak přišla revoluce. Začal jsem se věnovat společenským aktivitám. A když v roce 1991 bylo naše divadlo nepochopitelně zrušeno, byl jsem šťastný, že jsem se mohl dál, vedle společenských a politických aktivit, věnovat herecké profesi alespoň v dabingu a rozhlasu.

Na kterou roli za mikrofonem vzpomínáte nejraději?

Rád vzpomínám na seriál Doktor Martin. Je o londýnském chirurgovi, který odjede na venkov. Tamní lidé ale žijí zcela jiným životem a on se s nimi musí naučit vycházet. Nezapomenutelná jsou pak setkání s Gerardem Depardieu, s Kirkem Douglasem, Marlonem Brando, Morganem Freemanem a mnohými dalšími světovými herci. Dodnes jsem natočil osm tisíc rolí a komentářů pro dokumenty, které dělám s velkou radostí. Za roli Otce Flynna ve filmu Pochyby jsem byl nominován na cenu Františka Filipovského. Otec Flynn je farář, který je gay. Bojuje se sebou samým, ale hlavně se sestrou představenou, která to tuší a snaží se ho usvědčit. Jak to vše dopadne, neprozradím.

Je krátce po Cenách Thálie 2011. Bylo to pro vás jiné, když jste prezidentem asociace, která je připravila?

I v minulosti to pro mě byl svátek českého divadla. Je dobře, že Herecká asociace oceňuje skvělé výkony, za něž herci mají největší odměnu - potlesk. Slovo potlesk, které je složené ze dvou slov: pot a lesk, je přesnou definicí herectví. Pro mě to byla obrovská premiéra, poprvé v životě jsem stál na jevišti Národního divadla - a ještě v hlavní roli prezidenta pořadatelů. Měl jsem velkou trému a pocit zodpovědnosti. Ta radost, když se vše zdařilo, byla velkou úlevou.

Řada lidí vás zná hlavně jako obhájce práv gayů a lesbiček. Boj za práva menšin jste si vyzkoušel i ve vládě. Přinesl jste si nějaké zkušenosti, či ostré lokty, které se vám nyní hodí?

Lokty jsem nikdy nepoužíval, natož abych si je brousil. Snažil jsem se vždy přesvědčit oponenty silou argumentů. Po dvaceti letech jsem toto gay hnutí předal mladým, ale rok poté mi herci dali důvěru zúročit své zkušenosti. Díky boji za práva gayů jsem si uvědomil, že každý z nás je v jistém ohledu příslušníkem nějaké minority a - diskriminován. Ať už jsou to senioři, vozíčkáři, cizinci. Vždycky najdeme někoho, kdo dává najevo, že nám minority ujídají kus chlebíčku z našeho národního bohatství. Samozřejmě jsem se také seznámil s tím, jak to chodí v politice. Ale vždy s čistým štítem jsem se snažil domluvit, jak vymoci nejzákladnější právo na rovnoprávnost při zohlednění povinností, které z toho oprávněného požadavku logicky plynou. Tyto zkušenosti by bylo škoda uzavřít do šuplíku. Těší mne, že mám možnost je ještě uplatnit ve prospěch potřebným.

Podílel jste se na řadě publikací s gay tematikou. Jaká je nyní situace gayů a lesbiček oproti době před rokem 89?

To je nebe a dudy. Do třiatřiceti let jsem se svojí jinakostí žil v totalitě. Tehdy bylo málo těch, kteří by žili veřejně se svým partnerem či partnerkou stejného pohlaví. Většinou se pod tlakem totality naoko vdávali, ženili, měli rodinu - ale nežili svobodně. Po revoluci se vše změnilo, intenzivně jsme pracovali na našem zrovnoprávnění, na změně postojů společnosti vůči nám. Dnes nemám obavu, že by si lidé mysleli, že jsme zvířata na okraji společnosti. Lidé akceptují, že máme stejná práva a svojí jinakostí světu prospíváme. Svět je louka plná pestrobarevných květů, proto je to krásný. Za největší úspěch považuji cestu k prosazení registrovaného partnerství. Výsledek byl jen třešinkou na dortu. Podstatné je, že podle prvního průzkumu veřejného mínění v roce 1993 naši jinakost akceptovalo deset procent občanů. Když byl v roce 2006 přijat zákon o registrovaném partnerství, už to bylo sedmdesát pět procent občanů -a loni dokonce osmdesát.

Myslíte, že je česká společnost připravená, aby mohli mít gayové a lesbičky vlastní děti, resp. aby jim byla umožněna adopce?

Ona se sama nepřipraví, opět musí probíhat seriózní diskuse, vysvětlování. Češi nikdy nebyli průkopníky, vždy si počkali na to, jak to dopadne kolem nich, a pak se teprve připojili, nebo ne. Registrované partnerství se projednávalo v parlamentu šestkrát, deset let, než prošlo. Vím, že moji mladí následovníci budou muset vynaložit hodně úsilí. Dětské domovy jsou plné, proces adopce nebo pěstounství trvá řadu let. Stát vůbec neřeší právo dítěte na rodinu. Nikdo mi nenamluví, že dětský domov je lepší, než když dítě vychovávají dva lidé, kteří se milují, mají dobré ekonomické zázemí a touhu pomoci dítěti na cestě životem. Nechápu primitivní útoky, že dvojice gayů nebo lesbiček z dětí může vychovat homosexuály. Výzkumy renomovaných firem dokazují, že nic takového se dětem vychovávaným ve stejnopohlavních rodinách neděje. Naopak! Znám desítky dvojic, které vychovaly děti v pořádku bez nejmenších problémů. Dokonce před půl rokem došlo k průlomu, kdy bylo dvojici mužů do pěstounské péče svěřeno postižené dítě. V tom vidím potřebnou roli minorit. Řada smíšených párů by nechtěla vychovávat romské či postižené dítě, ovšem gayové a lesbičky by pro ně mohli mít více pochopení a pomoci jim. Absurdní je fakt, že jako jedinec, občan Česka mám podle zákona právo požádat o adopci dítěte. Jakmile vstoupím do registrovaného partnerství - toto právo ztrácím. Nebo ještě absurdnější je, když partnerka přivede do vztahu se ženou vlastní dítě, společně je roky vychovávají -a když případně zemře, jde dítě do dětského domova, místo aby zůstalo ženě, která ho s matkou vychovávala, a ke které má dítě citový vztah.

JIŘÍ HROMADA

• Narozen 14. června 1958 v Chomutově, vyrůstal v Jirkově.
• Po gymnáziu vystudoval AMU v Praze.
• Věnuje se herectví, dabingu i rozhlasu, po revoluci bojoval za práva gayů a lesbiček, nyní je prezidentem Herecké asociace.