Chilská poušť Atacama: Nejsušší místo světa vás překvapí širokou paletou přírodních krás

Atacama je poušť mnoha tváří

Atacama je poušť mnoha tváří Zdroj: Profimedia.cz

Piedras Rojas jsou zbytky lávových kamenů.
I v takové pustině se najde pár brouzdališť pro plameňáky.
Povrchový důl Chuquicamata
Solné bazénky v laguně Tuyaito
Opuštěná klouzačka v Chuquicamatě
6
Fotogalerie

Je to jedno z nejteplejších a nejsušších míst na světě, a přesto se v té vyprahlé chilské pustině můžete i pěkně vykoupat.

San Pedro de Atacama uprostřed pouště je zdánlivě obyčejná chilská osada z nepálených cihel, které se pod pravidelným slejvákem na počátku února roztékají jako polárkový dort za sklem. Ale zdání klame, je to ztělesnění globální vesnice. Sjíždějí se sem lidé z celé zeměkoule (lépe řečeno z jejích bohatších částí), aby odtud vyrazili do pouště a velehor, které nabízejí pestrou škálu nádherných míst.

Silnice nejsou asfaltované a domky zděné. Ale není to nedostatkem peněz. San Pedro, kterému dominuje dokonalý kužel sopky Licancabur na horizontu, jich má více než dost, ale chce si uchovat svoji atmosféru. Kdo se tu projde v jednu v noci, řekl by, že tu chcípl pes. Jenže za těmi zašlými zdmi venkovských usedlostí se skrývají hotely a hostely, které jsou od prosince do března, kdy je v zemi nejtepleji, neustále obsazené. Když dopoledne všichni vyjdou ven, zaplní se ulice a uličky kolem návsi jako Karlův most v sezoně.

Ta pestrá směsice lidí se probírá nabídkou zhruba osmdesáti cestovních kanceláří, na kterých je člověk bez vlastního auta závislý. Ale brzy zjistí, že všechny nabízejí bohatý, ale naprosto shodný vějíř exkurzí do přírody. Protože Chile je drahé a San Pedro ještě dražší, vyplatí se jít po ceně. I kdybyste měli při výběru špatnou ruku, nemusíte litovat. Krajina je tak nádherná, že nepohodlný vůz nebo nepříjemného průvodce s klidem hodíte za hlavu.

Slaná bábovka

Nejdříve se vypravím do Měsíčního údolí, které vypadá pocukrované sněhem jako bábovka od babičky. Ale bylo by vhodnější říct, že je to pečeně obalená v soli. Všudypřítomná běloba, od které se bolavě odrážejí sluneční paprsky, je totiž slaná. Kdysi dávno se tu nacházelo jezero, které vyschlo a na svém dně zanechalo nálož krystalů. Ty však vítr roznesl po širém okolí, které tlak litosférických desek zkrabatil jako včerejší noviny. Soli je tu tolik, že se tu ještě v 80. letech těžila. Dělníci přespávali v domečcích, které postavili jak jinak než z tohoto nerostu. „Cihly“ k sobě navázali jednoduchým způsobem. Stačilo jejich spodní stranu namočit a přiložit na zeď, a hned se přilepily.

Kromě roznášení slaného prachu má vítr ještě další úkol, a sice sochařit. Jako hlavní strůjce eroze v této oblasti si počíná velkolepě a zbývá po něm řada skulptur. Nejslavnějšímu sousoší se říká „Tři Marie“ a jde o trojici kamenných figur, která se nepochopitelně tyčí uprostřed roviny. Mistrovské dílo je i vyhlídka, na kterou se všechny cestovky sjíždějí před západem sluncem, aby si jejich klienti mohli ten božský kýč vyfotografovat.

Obdivovat přírodu za její tvořivou sílu člověk musí i za východu slunce. Kotouč je ještě schovaný za hřebenem, který ale už paprsky osvětlují tak, že se pozorovatelům ze zastíněné strany zdá, že jednotlivé vrcholky mají svatozář a mráčky nad nimi dostávají zlaté lemování. Pro vikuně (menší a divočejší příbuzné lam) je to každodenní podívaná, tak se v poklidu pasou. Pak je ale vyruší minibus, který si to míří k plesu Tuyaito, které je spíše louží se slaným dnem a sotva centimetrem kapaliny. Turisté jsou unešení, s gustem kráčejí přesolenou kaší a pózují před fotoaparáty, protože na snímcích z dálky vypadají, že se od Ježíše Krista naučili chodit po vodě.

Zatímco na levoboku se zvedá letka růžových plameňáků, cesta pokračuje k Ruinám z magmatu. Skutečně to vypadá, jako by tady před horami, které kvůli množství rozličných kovů hrají všemi barvami, nájezdníci rozbořili středověký hrad. Zbyly z něj oranžovorudé bloky a stěny a kolem nich spousta plochých drobných kamínků.

Brouzdaliště pro plameňáky

Výsledkem sopečné činnosti v tomto dosud geologicky neklidném koutu planety jsou i Piedras Rojas neboli Rudé kameny. Jsou to zbytky lávových jazyků, které se zasekly na své pouti u krásného plesa a jeho modré vody je olizují jako chutnou zmrzlinu. Od San Pedra je to přece jen trochu z ruky, a tak tu chybí jinak všudypřítomné hordy návštěvníků i turistická infrastruktura, jako jsou ohraničené stezky nebo výběrčí vstupného. Můžeme se courat, kudy chceme, a pak si udělat malou siestu na rozehřátých kamenech. Je to potřeba, jsme ve výšce 4000 metrů a to některým účastníkům zájezdu dokáže obrátit žaludek naruby.

Další slaná destinace je Salar de Atacama. Sůl tu nemá formu drobných krychliček, ale ostrých a prapodivně vytvarovaných šutrů, které se táhnou do nekonečna. I v této zdánlivě mrtvolné krajině se najde brouzdaliště, kde rozvážným krokem při hledání potravy procházejí růžoví plameňáci.

A hlavní tahák na závěr: třetí největší gejzírové pole světa El Tatio, které za ranního úsvitu připomíná vstup do pekla. Ze všech stran to čmoudí a páchne sírou. Vypadá to jako spáleniště vesnice poté, co se přes ni přehnala dvakrát fronta. Jenže lidé, kteří párou bloudí, nad výjevem nesmutní. Naopak s nadšením si hledají ideální místo pro svůj stativ, aby co nejlépe zachytili výron gejzíru. Někteří znalí průvodci už mají vyhlédnuté termální tůně a dají do nich ohřát svým klientům mléko a vajíčka k snídani. To se pak člověku nazpátek do globální vesnice ani nechce.

Pohled do měděné díry

Atacama má i další půvab a tenhle už vznikl čistě lidskou rukou: největší povrchový důl planety Chuquicamata, do kterého turisté mohou zlehka nakouknout. Kráter v zemi se šklebí do délky téměř pěti kilometrů a do šířky tří kilometrů. Po jeho obvodu se spirálovitě šplhá cesta, po které se z hloubky devíti stovek metrů vlečou náklaďáky.

Z vyhlídky nad dolem se to vše z okraje propasti jeví jako reklama na Igráčky. Jenže ve skutečnosti jsou ta auta gigantická. Jen pneumatika dvojnásobně přesahuje normálně vzrostlého člověka. Na obřích kapotách se veze na 300 tun horniny a trvá jim hodinu, než se vyškrábou nahoru. Přitom spálí tři litry dieselu. Nikoli však za hodinu, ale za minutu.

Bagr do každé domácnosti

Na výlet do Chuquicamaty se mohou zájemci vydat výhradně v doprovodu státní společnosti CODELCO (Chilská národní měděná korporace). Ta má od znárodňování v 70. letech pod palcem veškerou domácí měď, která tvoří necelou třetinu globálních prokázaných zásob. Dokonce ani takový apoštol kapitalismu, jakým byl brutální diktátor Augusto Pinochet, ze státních rukou měděné bohatství nepustil. Chile je největším světovým exportérem tohoto kovu, což nudlovité jihoamerické zemi poskytuje více než slušný základ na úspěšné budování prosperujícího hospodářství.

Turisté se sejdou na okraji Calamy, která leží uprostřed nehostinné Atacamy. Nezáživnou cestu sem od pobřeží Tichého oceánu ozvláštňují jen billboardy, které se téměř výhradně týkají těžké techniky. Jako by každý Chilan měl na zápraží svoje ložisko mědi, ve kterém je nezbytné porýpat se bagrem.

Každopádně existence nevzhledné Calamy je tímto kovem podmíněna, jak dokládá řada fontán na hlavní třídě, kde je měděné vše: lamy, horník i slunce. Pro návštěvníka má zastávka zde smysl, pouze pokud chce vidět Chuquicamatu. Jinak se vyplatí jet rovnou až na výspu civilizace do zmíněné vesnice San Pedro de Atacama, který je základnou pro zkoumání pouštní divočiny.

Zaměstnanci CODELCO nás na recepci zaregistrují pouze po překontrolování obuvi. Ti, kteří nepřišli v pevných botách, mají smůlu. Bezpečnost musí být, byť se ke skutečnému provozu ani nepřiblížíme. Takže po nástupu do autobusů ještě musíme nasadit červené bezpečnostní helmy a navléct reflexní vestu.

Přitom se na nás z reproduktorů valí od průvodkyně čísla, která dokazují enormnost Chuquicamaty. Sice už ztratila svůj primát v největším množství narubané rudy ve prospěch dalšího chilského dolu Escondida, ale zásoby zdaleka nejsou vyčerpány. Denně tu díky práci šestnácti tisíc lidí vyprodukují 1500 tun mědi. Ale to už se jí tu vytěžilo přes neskutečných třicet milionů tun.

Moderními metodami se ze země získává od roku 1882, ale lidé ji tu hledali už mnohem dříve. Dokládá to asi 2500 let stará mrtvola předchůdce dnešních horníků, která byla nalezena pod závalem.

Pinocchio má šanci

V aktuálních časech planetární poptávka po kovu, který je žádaný ve všech oborech průmyslové činnosti především kvůli své skvělé vodivosti a výtečné použitelnosti ve slitinách, zahubila dokonce celé město s 25 tisíci obyvatel. Rovněž neslo jméno Chuquicamata a bydleli v něm výhradně horníci.

Cestou do dolu se v něm zastavíme. Jeden jeho konec už pomalu zakrývají haldy zeminy, která sem byla svržena poté, co z ní přístroje oddělily měď a molybden. Náměstí je pro turisty ještě bezpečné, a tak mohou fotit město duchů, jehož obyvatelům CODELCO vybudovalo náhradní příbytky v Calamě.

Vývěsní štíty s nabídkou piva podsouvají myšlenku, že lidé odsud uprchli teprve včera, ale prázdno tu je už od roku 2008. Tehdy parlament schválil hygienické normy, které nedovolují lidské příbytky poblíž silného zdroje znečištění, kterým obří důl za humny bezpochyby je.

Největší pozornost k sobě poutá skluzavka, vedle které přes povlak prachu s úsměvem ve tváři dřepí přerostlá socha Pinocchia. Jako by pevně věřil, že ho místo dobré víly tentokrát zachrání marketingové plány firmy, která chce náměstí pro budoucí pokolení zachovat jako kulturní památku. I když zbytek Chuquicamaty včetně škol, divadla, kina a fotbalového stadionu neodvratně čeká zasypání.

Také důl čekají výhledově změny. Těžit povrchově už se přestává vyplácet. Další fází bude zahloubení pod zem. Nicméně ta obrovská díra v poušti tu zůstane navždycky jako fascinující důkaz schopnosti lidstva sytit svůj apetit po surovinách.


ATACAMA

  • Nejsušší poušť na Zemi, srážky v průměru 1 mm za rok.
  • Táhne se na 1000 km podél Tichého oceánu od jižní hranice Peru až po sever Chile, zasahuje až 100 km do vnitrozemí na úpatí Západní Kordillery, kde dosahuje výšky až 5000 m n. m.
  • Obývá ji až milion lidí v souvislosti s těžbou mnoha nerostných surovin.
  • Obvyklé jsou zde velké teplotní výkyvy – až 50 stupňů činí rozdíl mezi dnem a nocí.
  • Je tu množství bezoblačných nocí a oblast je tak vhodná pro astronomická pozorování. Nachází se zde Evropská jižní observatoř a vznikl tady největší astronomický přístroj – ALMA.

TIP AUTORA

Kdo se bojí z bezpečnostních důvodů do Izraele k Mrtvému moři, najde v Atacamě jeho zmenšenou náhražku. Je to jen malá „louže“ o velikosti sotva půlky bazénu a jmenuje se Cejar.

Kapalina je díky množství soli tak hustá, že z každého těla libovolné váhy či formy udělá nepotopitelný předmět. Plavat pořádně nelze, tady mohou neplavci opravdu nabrat sebevědomí. Pokud jim nikdo nebude tlačit hlavu pod vodu, neutopí se. Spíše než utopit se tu můžete podříznout.

Břehy Cejaru jsou velice ostré, takže vstupovat do jezera se musí velmi opatrně a nejlépe v sandálech. Důrazně se nedoporučuje potápět se, protože pro oči by to bylo stejně příjemné, jako kdybyste si do nich nasypali obsah slánky. Stačí jen to, jak sůl pálí v oděrkách na prstech.