A zatímco ještě pěti lety sám sebe označoval za posedlého cestováním („Právě posedlost je ten správný motor“), dnes už Zikmund říká: „Tyto oči a uši už toho tolik viděly a slyšely, že už nejsem zvědavý. Už nemám sebemenší touhu se jet někam podívat, protože bych viděl úplně jiný svět.“
O svých cestách, při nichž objeli celou zeměkouli, napsali Hanzelka se Zikmundem dvacítku knih a natočili řadu dokumentárních filmů, včetně čtyř celovečerních. Několik filmů vzniklo také o nich, ten poslední Století Miroslava Zikmunda právě točí cestovatel a dokumentarista Petr Horký.
Zleva Jiří Hanzelka, Helena Šťastná, Miroslav Zikmund a Ruth Lanyová |
Ze své druhé výpravy (1959-1964) také Hanzelka se Zikmundem vypracovali pro omezený počet adresátů čtyři zvláštní zprávy - o Západním Irianu, Indonésii, Japonsku a SSSR. „Zvláštní zpráva č. 4“, jež podávala nelichotivý obrázek o sovětské společnosti, vyvolala značnou nelibost komunistů, jimž se pak cestovatelé znelíbili i svou angažovaností za Pražského jara. Po srpnové okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968, kterou oba odsoudili, dostali zákaz cestovat i publikovat.
Miroslav Zikmund se narodil 14. února 1919 v Plzni. Na Vysoké obchodní škole se seznámil s Jiřím Hanzelkou. První plány na cestu kolem světa začali spřádat již v roce 1938, válka jim je ale načas odsunula. V přípravách na cestu však neustali, učili se jazyky (Zikmund jich nakonec ovládl osm, Hanzelka čtyři).
Po válce se jim podařilo přesvědčit ministerské úředníky i vedení automobilky Tatra pro svůj plán, potřebné peníze měla přinést propagace automobilů Tatra a písemné, rozhlasové i filmové reportáže z cesty. Na svou první cestu vyrazili 22. dubna 1947 v osobním voze Tatra 87 z pražské Opletalovy ulice.
Jiří Hanzelka (vlevo) a Miroslav Zikmund. Novoroční přípitek v Brazílii dne 31.12. 1948. |
Nejprve se ze severu „zakousli“ do afrického kontinentu, z marocké Casablanky pokračovali do Egypta a proti toku Nilu pouští do Súdánu až do skalnaté Etiopie. Autem přejeli celou Núbijskou poušť, což před nimi nikdo nedokázal, a jako první vztyčili československou vlajku na nejvyšší hoře Afriky Kilimandžáru. „Pateho zakoncen africky usek cesty kolem sveta-stop-37 270 kilometru dvaceti sedmi zememi,“ psali v telegramu do Prahy v červnu 1948 z Kapského Města.
Přes Atlantik se s tatrovkou přeplavili do Jižní Ameriky, kde se podívali vysoko pod zasněžené vrcholky And i mezi lovce lebek v pralesích Ekvádoru. Neznalost místních nepsaných zákonů jim mnohdy připravila nejednu krušnou chvilku, ale přízeň domorodců si nakonec vždy dokázali získat. Jejich putování „Novým světem“ skončilo v Mexiku na podzim 1950.
Na druhou cestu, kterou zahájili 22. dubna 1959, dostali dva lehké náklaďáčky Tatra 805 a vyrazili přes Jugoslávii a Turecko na Blízký východ. Pak putovali do Pákistánu a odtud do Indie. Zdolali například horské cesty Nepálu, prokřižovali ostrov Cejlon a než zavítali na zpáteční cestu přes Sovětský svaz, zvládli i deštěm rozbahněnou Sumatru, Novou Guineu proslulou kanibalismem a lidnaté japonské souostroví. Do Prahy na zaplněné Staroměstské náměstí se vrátili v listopadu 1964.
Výprava na Kilimanžáro v lednu 1948 - zleva Helena Šťastná, Jiří Hanzelka, Miroslav Zikmund |
Ze své druhé cesty museli nakonec oželet návštěvu Austrálie, kterou realizoval až v roce 1992 Zikmund, Hanzelka kvůli zdraví už jet nemohl. V 90. letech se Zikmund znovu vypravil mimo jiné i na Sibiř, Srí Lanku, do Izraele, Egypta či Maroka.
V roce 1993 dostali Hanzelka se Zikmundem Cenu Egona Erwina Kische a v roce 1999 jim prezident Václav Havel udělil medaili Za zásluhy.