Na rozdíl od Rogue One, jedna z posledních premiér roku 2016 Pasažéři funguje jako sváteční sci-fi na konec roku. Mohou na ni vyrazit páry na rande, protože se v jejích hi-tec kulisách umně opsaných z mnoha jiných oblíbených sci-fi skrývá staromódní romance o pravé lásce a novoroční poselství o krásách nenaplánovaných okamžiků.
Přijetí snímku by akorát mohla podstatně narušit morální pochybnost jednoho zásadního „zvratu“. Hlavní hrdina, který se po srážce meteoritu s vesmírnou lodí na cestě na novou planetu probudí o devadesát let dřív z umělého spánku, totiž sám rozhodne o osudu své spolupasažérky, emancipované spisovatelky s tváří a tělem specialistky na podobné role Jennifer Lawrenceové.
Naštěstí „obyčejného“ mechanika hraje Chris Pratt podobně sympaticky jako své role ve Strážcích Galaxie a Jurském světě a film se opravdu snaží jeho čin vysvětlit. Příběh od scenáristy Johna Spaihtse, jenž se podílel na Prométheovi i Doctoru Strangeovi, se odvíjí dost očekávatelně, přestože se snaží k romanci dodat v úvodu úspěšně existenciální tragikomedii a v závěru poměrně neúspěšně ještě velkou vesmírnou akci.
Pasažéři jsou sci-fi víc pro oko než pro mozek a mohou děkovat, že jejich norský režisér Morten Tyldum se na Kódu Enigmy naučil základy pohledné hollywoodské podívané. Několik spektakulárních scén, především ta s bazénem mimo gravitaci, ospravedlní, že se film promítá v kinech také ve 3D.
Ve svátečním mixu této cesty do vesmíru nicméně zůstává v hibernaci většina potenciálu proměnit Pasažéry v něco víc než hezkou filmovou chlácholivou oslavu života z kulis, v nichž jsme zvyklí na temnější příběhy. Tato sci-fi je podobně nekomplikovaná a milá jako její android v podání Michaela Sheena.
