Saxofonista Stefan Denoljubov přijel do Prahy jako herec představit bulharskou moralitu Glory. Ve filmu si zahrál koktajícího železničáře, jenž se stane loutkou v PR kampani ministerstva dopravy. Festivalově úspěšný snímek je nyní k vidění v českých kinech.
Glory patří do volné trilogie filmů inspirovaných novinovými titulky. Znamená to, že má reálný základ?
Ano, ale nejde o biografický film. Příběhy vycházejí jen z těch titulků. Náš předchozí snímek Lekce byl postaven na názvu článku „Učitelka vykradla banku“. Titulek, který inspiroval Glory, zněl nějak takto: „Drážník našel kufr s penězi, vrátil jej a dostal za to hodinky, které nefungovaly.“ Všechno ostatní ve filmu je fikce.
Považujete příběh železničáře, kterému ministerstvo dopravy ztratí jeho hodinky po otci, za komedii, nebo tragédii?
Během natáčení nešlo o komiku, chtěli jsme být realističtí. Ale moc dobře jsme viděli, že ta realita je tak absurdní, že bude vyvolávat i smích. Když někdo zakopne na ulici a spadne, jeho to bolí, ale vy se můžete zasmát.
Příběh poctivého člověka, kterého zdrtí lhostejné okolí, je univerzální. Vidíte v něm ale i něco typicky bulharského?
Podobné problémy znají nejspíš všude. U nás jsou jen asi koncentrovanější. Bulharsko je v EU něco jako nejhorší žák ve třídě. Ale zlepšíme se. Já byl ve škole taky ten nejhorší žák.
Vnímá Glory domácí publikum jako kritiku bulharské společnosti a politiky?
Určitě. Tato otázka by vyžadovala delší rozhovor o bulharské společnosti. Ale dá se říci, že Glory patří k málu bulharských filmů, na něž má domácí kritika i diváci stejný názor. Naše generace bohužel nezabránila dnešním problémům, nezastavila je. Nyní jsme už unavení, nechceme pořád chodit na demonstrace a mítinky. Náš boj dneska směřuje i jinými cestami. Ti filmaři, co v Bulharsku zůstali, teď protestují svou prací. Glory vyjadřuje určitý názor a nevypráví jenom o korupci.
Váš snímek nyní na bulharský film upozornil díky ceně z festivalu v Locarnu, kde uspělo i jiné bulharské morální drama Bez Boha, jež je k vidění nyní na FebioFestu. Morality jsou teď v Bulharsku v módě?
Vznikají i jiné filmy, ale nedostaly ceny. Mimo Bulharsko lidi asi víc zajímají ta morální dramata. Nás už méně, protože my je žijeme. Jak rád bych natočil komedii, v níž se ukáže, jak je v Bulharsku všechno krásné.
Glory novináři rádi přirovnávají k sociálním dramatům belgických bratrů Dardenneových. Souhlasíte?
Osobně bych chtěl, aby náš příští film už s ničím nesrovnávali. Lepší by bylo, kdyby něco jiného srovnávali s naším snímkem. Manželka se nedávno dívala na americké drama Moonlight a říkala, že je natočené jako Lekce. Bylo by pěkné, kdyby se psalo, že Američané točí podle nás.
Vaše postava ve filmu koktá a působí tak ještě slabší...?
Právě o to režisérům šlo. Koktání jsem se bál, nechtěl jsem, aby nás diváci obviňovali, že chceme být zajímaví za každou cenu. Doufám, že to ve filmu vypadá přirozeně. Chodil jsem dokonce i k logopedovi, aby mě naučil koktat. Jenomže logopedové jsou zvyklí učit lidi mluvit správně. Takže jejich rady, jak mám dýchat, mi byly k ničemu. Moje koktání znělo trapně. Nakonec jsem intuitivně udělal přesně opak, než mi radili. A fungovalo to.
Do Prahy jste přijel na festival bulharského filmu. Promítá se český film v Bulharsku?
Nejslavnějším Čechem je v Bulharsku Jiří Menzel. České filmy často promítá Český kulturní institut v Sofii. Nevím, jestli je najdete i v kinech. Za socialismu se u nás české filmy hrály. I seriály jako Nemocnice na kraji města či Arabela.
Autorka je spolupracovnicí redakce
