Pardubičtí otužilci plavou v Labi každou neděli. Jaké to je, vyzkoušeli i redaktor a fotograf Sedmičky.
Obdivujete otužilce, kteří plavou v mrazivé vodě, zatímco okolo sněží? Anebo je považujete za podivíny, kteří si zvolili bizarní zábavu? Než budete soudit, zkuste to také. Stojí to za to.
Je neděle před desátou hodinou dopoledne, venku je několik stupňů nad nulou a poblíž pardubické loděnice běží podél Labe několik lidí pouze v plavkách a botách. Největší mrazy polevily před několika dny a mezitím zmizela i slušná vrstva ledu, která se vytvořila i na tekoucích řekách zejména v lednu. Otužilci míří proti proudu, aby po několika desítkách metrů skočili do vody a doplavali až k molu, odkud je to kousek do vyhřáté dřevěné stavby, ze které stoupá kouř. Zanedlouho se v ní ocitnu i já, abych se vedle zkušených zimních plavců převlékl. Tedy spíše vysvlékl, protože všechno kromě plavek a bot mi bude ve studené vodě k ničemu.
„Á, máme tady posily,“ hlásí zvesela starší muž. Zpoza plenty, za kterou je „sektor“ pro ženy, vykouknou dvě starší plavkyně.
„Zatím jsem tam ještě nevlezl,“ pokouším se o úsměv i já a marně pátrám po defibrilátoru. Podle spokojených výrazů plavců chystajících se ven usuzuji, že tady na podobné zařízení není místo. Bylo by zbytečné, otužilci mají pevné zdraví. Já ovšem nikoli.
Stačí se rozcvičit
„Nic to není. Stačí se předtím dobře rozcvičit a proběhnout a po plavání se ohřát u kamen,“ ujišťuje fotograf Tomáš Kubelka, který se v Labi koupal minulou neděli, kdy bylo minus čtrnáct stupňů Celsia. Jsem druhý v řadě, kdo musí dostát svému slovu. To jsem dal pardubické plavkyni Lence Štěrbové během přemlouvání k focení při rozhovoru pro Sedmičku. Pokořitelce kanálu La Manche se však tentokrát, nedlouho po prodělaných příušnicích, do studené vody nechtělo.
„Dobrá, když půjdu já, půjdete i vy,“ řekla nakonec.
Zastrkuji neposlušně visící šňůrku od plavek mezi látku a kůži na boku, nazouvám tenisky, abych si chránil chodidla na neznámém labském dně, a beru za kliku. Spoléhám na pocity zkušenějšího kolegy a vybíhám na asfaltový chodník vedoucí podél řeky. Je mi nepříjemná zima a ani po uběhnutí několika desítek metrů se to nemění. Na radu zvedám kolena, přesto mám v drobném dešti pocit, že nejsem na tom pravém místě. Spletl jsem se, do vody už nechci.
Jiný scénář však neexistuje, fotograf přijel jen kvůli mému pokusu, přestože má nemocné dítě. Když vidím pobavenou tvář svého nejstaršího syna, nabírám rychlost, naposledy se otočím a mířím k molu. K němu právě doplavali zkušenější „kolegové“, kteří nyní s výrazem pochopení sledují moji premiéru.
„Hlavně dýchat. Dýchej, dýchej!“ slyším, když se nořím do vody. Připadám si jako ve snu. Jako bych to ani nebyl já, kdo se máčí v rozpuštěném krkonošském sněhu. Zatím pálí zimou jen nohy. Po schůdkách klesám dolů a už pálí celé tělo. Dýchám, i když to sotva jde.
„Plav a je to pohoda“
Studená voda mne svírá ze všech stran. Nahlas vzdychám a oddychuji, „ty vole“ mi uklouzlo jenom asi desetkrát.
„Musíš plavat a najednou ti bude líp. A potom už je to pohoda,“ rada, která mě provází od prvních myšlenek na to, že „tam fakt vlezu“. Plavu, ale nic se nelepší.
Možná jen vědomí, že se udržím nad vodou, pokud budu máchat rukama a nohama jako dosud. Snažím se o malá kolečka a Tomáš Kubelka mačká spoušť.
Najednou mám pocit, že je to opravdu lepší. Chlad již necítím žádný. Vychutnám si tak posledních pár temp a lezu z vody. Někdo dokonce párkrát zatleská. Není to jediná odměna. Ta hlavní přichází až u kamen.
Zimní plavci mají pravdu. Vlézt do chladné vody je otázkou vůle a po překonání prvních okamžiků následuje příjemný pocit. Na ty, kteří vytrvají, potom čeká i pevné zdraví. Alespoň to všichni okolo říkají. Již během sušení u kamen mohu potvrdit jen první dvě věci.
„Dnes je to horší, než když je mráz. Nejlepší to je, když má vzduch několik stupňů pod nulou a voda je tak na nule,“ říká mi otužilec Karel Zíka. „No vida, škoda, že jsem neměl čas o minulé mrazivé neděli jako Tomáš Kubelka. Mohlo být všechno hladší a příjemnější,“ říkám si pro sebe ironicky.
Do vyhřáté místnosti vchází dva další spokojení otužilci, kteří právě doplavali. Jednomu je patnáct, druhému deset let. Výborný sport i zábava, dobrá parta a pevné zdraví. To je podle nich stručná charakteristika zimního plavání.
Otužilec nezná chřipku
Od roku 1987 plave pravidelně v Labi i osmašedesátiletý Zíka. „I předtím jsem byl dost otužilý, protože jsem žil na Šumavě, kde se většinou moc netopilo. Vídával jsem tady plavce a řekl si, že to zkusím také. Poprvé to bylo v říjnu a docela to ušlo. Ale nebyla moc velká zima. Přináší mi to uspokojení a mám potom vždy dobrou náladu,“ říká Zíka z Pardubic a stejně jako všichni ostatní plavci si pochvaluje, že nemá potíže s běžnými nemocemi.
„Prospívá mi to. Nevím, co je angína nebo chřipka. Občas mám lehkou rýmu,“ vysvětluje a vzpomíná, jak před několika lety prodělal zdravotní kolaps. „Díky vodě jsem se z toho krásně dostal. S plaváním rozhodně nepřestanu,“ ujišťuje Zíka.
Plavou i děti
Pokud má někdo z televizních záběrů na tradiční otužilecké podniky pocit, že zimní plavání je sportem starších lidí, kteří nejspíše nemají nic jiného na práci, mýlí se. Mezi pardubickými borci je řada mladých lidí, a dokonce i děti.
„V zimě plavu třetím rokem a zatím jsem tady nejmladší. Občas se mi do studené vody nechce, ale jakmile vylezu, je to dobré,“ usmívá se desetiletý Vojislav Štěrba, bratr plavkyně Lenky Štěrbové a syn plaveckého odborníka Michala Štěrby.
Poprvé se letos v zimě ponořil do studené vody i patnáctiletý Jan Jurica. „Chtěl jsem to zkusit, doma mi to nevěřili. Včera jsem si řekl, že do toho půjdu. Bylo to studené, ale teď už je to dobré. Uvidím, ale příště asi půjdu zase,“ říkal ve vyhřáté klubovně pardubických zimních plavců Jurica.
Naopak jednou z nejzkušenějších plavkyň je Božena Volfová, která v zimě plave tři desítky let. „Přineslo mi to hlavně zdraví, protože jsem trpěla chronickými problémy s nosohltanem. Dělala jsem učitelku v mateřské škole, tak jsem to asi chytala od dětí. Plavání mi velmi pomohlo, pevně jsem se toho chytila a dosud se toho držím,“ říká čtyřiasedmdesátiletá Volfová. Stejně jako řada dalších, i ona se věnovala plavání již před tím, než se začala otužovat.
Únava je pryč
Volfová se k otužování dostala náhodou. „Když jsem poprvé plavala pětikilometrovou trať na Seči, otužilci mi říkali, ať přijdu mezi ně. Ptala jsem se, co to obnáší. Říkali mi, že je potřeba se otužovat sprchováním a dvakrát týdně, ve středu a v neděli, se chodí do Labe. Tak jsme s kamarádkou přišly a zkusily to. Bylo to báječné a my jsme začaly jezdit s otužilci po celé republice,“ vzpomíná Volfová.
S nadšením popisuje blahodárné účinky studené vody. „Doma jsem měla tři děti, v práci pětatřicet a starala jsem se i o sklerotickou babičku. Bývala jsem unavená, ale jakmile jsem vstoupila do vody, všechno se změnilo. Když jdu do vody, je mi sto let, a když lezu ven, je mi devatenáct,“ směje se vitální důchodkyně.
Začalo to v kavárně…
Za ponořením fotografa a redaktora Sedmičky stojí pardubická dálková plavkyně Lenka Štěrbová. Nejmladší Češka, která coby šestnáctiletá před rokem a půl přeplavala kanál La Manche, poskytla nedávno týdeníku Sedmička rozhovor a fotograf Tomáš Kubelka přemýšlel nad pěknou fotkou. Věděli jsme, že Lenka chodívá v neděli plavat do Labe s otužilci. Dobrý motiv, napadlo kolegu. Plavkyni se však právě onu neděli do vody příliš nechtělo. Fotograf zase nechtěl myšlenku opustit a začal dívku v jedné z kaváren na Pernštýnském náměstí přemlouvat. Asi nečekal, že má pohotový smysl pro humor. Když souhlasila pod podmínkou, že do vody půjdeme i my, byl zaskočený. Nakonec dorazil k loděnici na Labi nejen s fotoaparátem, ale i s plavkami. Okolo byl mráz, řeka byla zčásti zamrzlá. „Plaval jsem a bylo to bezvadné,“ hlásil později. Následující neděli přijel kvůli nemocnému dítěti už jen s fotoaparátem, aby ve vodě zachytil druhou „oběť“ jednoho rozhovoru s jednou dívkou z Pardubic.
