Je v nich netečnost, říká o moskevské zlaté mládeži Kratochvíl

Slavný fotograf Antonín Kratochvíl se ponořil do života moskevské zlaté mládeže. Snímky představuje v Galerii Mánes.

Bohém s bílou šálou kolem krku mluví tiše a sousloví „ty vole“, jimž tu a tam uvozuje větu, zní z jeho úst spíš mile. Jen někdy nepoznáte, kdy mluví vážně a kdy vtipkuje.

Fotograf slavných Antonín Kratochvíl právě sám zažívá hektické chvíle fotografované celebrity. V Galerii Mánes se uskutečnila vernisáž souboru fotografií pod názvem Moskevské noci.

Podařilo se mu proniknout do uzavřeného světa ruské zlaté mládeže, fotil mladé boháče na těch nejdivočejších večírcích, byl svědkem jejich excesů. „Vyšlo to jen proto, že jsem pracoval na objednávku prestižního magazínu Vanity Fair a mladí Rusové chtěli světu předvést své bohatství a moc,“ vysvětluje Kratochvíl.

Účastnil jste se i velkých party na bývalé Stalinově jachtě Maxim Gorkij. Jak na vás to prostředí působilo?

Byl to nářez, ale já ty lidi nesoudím. Ve Stalinově kajutě jsem přímo cítil tu perverzitu minulé doby, což tak nějak rezonovalo s tím, co tam ty holky dělaly.

Nechaly vás klidně přihlížet?

Mám dost zkušeností na to, abych věděl, jak se pohybovat a nepřekážet. Nevnímali mě jako paparazziho, byl jsem jejich host, takže jsem se dostal, kam jsem chtěl. Synové největších bossů si tam vodí normální pěkný buchty, žádné prostitutky. A když už si ti frajeři chtějí orazit, pošlou je s kreditkou ven na moskevskou 5. avenue. Holky se vrátí s nákupem třeba za sto tisíc. Mercedesy, které jim kupovali, byly ale vždycky menší, než měli sami.

Cítil jste k nim odpor, shovívavost, nebo jste zavzpomínal na vlastní bouřlivé mládí?

Asi od každého kousek. Sice mají všechno, ale je v nich určitý nihilismus, netečnost. Žijí přítomnou chvílí, vůbec neodhadnu jejich budoucnost.

Vaše mládí bylo úplně jiné. Měnil byste?

Jsem rád za všechno, co jsem prožil. Třeba ve válečných konfliktech jsem úspěšně oprášil všechny minulé zkušenosti. Určitě bych fotil jinak nezažít emigraci, pocity bezdomovce, vězení. Sešly se i zkušenosti z Karlína, kde jsem vyrůstal.

Byl jste typ rošťáka, který se hned pere?

Ne, že bych konflikty vyhledával. Byl jsem spíš jemný kluk, ale v Karlíně jsem se musel přizpůsobit. Naučil jsem se prát. Tam si člověk musel vybojovat i vstup na most, což byla regulérní rvačka jeden na jednoho. Já vyfasoval zrovna lídra party, pak jsme se ale skamarádili a dodnes o sobě víme.

V jednom rozhovoru jste prohlásil, že nebýt fotografem, byl byste asi zločincem. Myslel jste to vážně?

Jsem nespoutaný člověk, který rád chodí vlastní cestou. A to zločinci taky. V jisté době, krátce po emigraci, jsem býval byznysmenem. No řekněme, že to nebyl úplně standardní obchod, spíš někde v oblasti šedé ekonomiky, ale člověk se musel nějak živit.

Do válek nechodíte oficiálními cestami. Jak moc jste ochoten riskovat?

Když chcete najít pravdu, nemůžete se akreditovat a pak se nechat odvést někam s vojáky. Když už jsem na místě, nezůstávám v týlu, protože tam nenafotím, co potřebuju. Věřím na svého anděla strážného a snad jsem ho ještě nenaštval. Zatím mě hlídá.

Fotíte také celebrity, módu… Jak se to dá skloubit?

V obou případech se snažíte dostat pod povrch. Výlučně módní fotograf nemůže přinést pravdu, hrozí, že sklouzne ke komerci. Lidi si nesmíte idealizovat, jinak neuvidíte ostře.

S úspěchem jste si zahrál v Hřebejkově filmu Kawasakiho růže a dokonce vás nominovali na Českého lva. Znamená to, že vám jde vše, na co sáhnete?

To ne. Třeba umývání nádobí vyloženě nezvládám. Popravdě, schválně to kazím, ale moje žena mi to už nebaští. Ale tu hereckou příležitost jsem si užil.

Hrajete sochaře, který emigruje a zanechá doma malou dceru. Vlastně tak trochu sám sebe…

No jo, lidi se snaží vždycky najít jednoduché vysvětlení. Hrát sám sebe ale nejde. Někteří herci nemohli spolknout, že jsem to zvládnul a dali mi to najevo. Oni se dřeli na nějaké herecké fakultě a najednou někdo přijde a nezkazí to. Měli pocit ohrožení.

Vážně? Neznamená to snad, že hodláte dezertovat k herectví?

To ne. Byla to spíš náhoda, ale fakt se mi to líbilo. Nevím, jestli bych měl na Shakespeara. Mám rád jeho tragédie a možná bych se nebránil to zkusit.

Co bude po výstavě Moskevské noci? Neotupí člověk po zážitcích takového kalibru?

Nevím, možná přijdou Newyorské noci. Otrlost necítím, spíš smutek. Viděl jsem konec života v mnoha podobách. S každou další zkušeností jsem spíš ještě senzitivnější. Nemůžete fotit bez empatie a pokory.

Vaše čtvrtá žena se o vás nebojí?

Měla čas si zvyknout. A třeba bude i pátá. Ženy přicházejí a odcházejí, jen děti zůstávají, jsou vaše krev.

Tohle jste schválně přehnal, že?

Co myslíte vy? No, možná o fous.