Ostatně ze současné české tvorby vybočuje už svou formou napodobující dílo, které na ruční kameru a fotoaparáty natočili dva dospívající kluci, nerozluční kamarádi čelící každý po svém tajemstvím své rodiny. „Nějaké autobiografické prvky tam jsou, ale děj je čistá fikce. Spíš mě inspirovaly určité skutečné postavy,“ říká o své prvotině Mádl.
E15: Jak dlouho jste uvažoval o režii?
Nikdy jsem nechtěl režírovat. Chtěl jsem psát. O tomhle námětu jsem tak osm měsíců přemýšlel, dělal si poznámky. Pak jsem odjel do Berlína, tam jsem se zavřel a měsíc jsem psal. Jenže normálně se do scénáře nepíše, kde je kamera a co vidí. Scénář Pojedeme k moři by ale bez takových režijních poznámek nedával smysl. Spousta lidí kolem pak získala pocit, že když je to takhle napsané, tak to chci režírovat. Režii tohoto filmu jsem třikrát odmítl. Ale pak se mi to nějak rozleželo v hlavě, asi proto, že jsem nechtěl, aby Pojedeme k moři vzniklo jinak, než jak jsem si vymyslel. A sám jsem se nakonec o jeho režii přihlásil.
E15: Stylizace, díky níž film vypadá, jako kdyby ho natočili jeho jedenáctiletí hrdinové, vám asi jako začínajícímu režisérovi dost věcí usnadnila.
Ano a ne, dost věcí se v určité chvíli zdálo nenatočitelných. Film například obsahuje spoustu dlouhých záběrů bez střihu. Normálně si scénu režisér namíchá z různých záběrů podle toho, kde co řekl herec líp. Tady jsem se musel modlit, že když mám u několikaminutového záběru dobrý začátek a prostředek, nic se nepokazí.
E15: Film není o dovolené u moře, jak by mohl název evokovat, ale kontrastuje v něm dětský pohled s vážnými tématy. Jaké je pro vás jeho hlavní téma?
Chtěl jsem dát na plátno moment dospění. Když člověk hledá věci, které ho zajímají a které chce, ale nachází to, co je nepříjemné, zato skutečné, a vlastně je rád – v té chvíli, kdy ocení nepříjemnou pravdu, se stává dospělým. Proto tam musí být kontrast veselého začátku a vážnější druhé poloviny.
E15: Překvapilo vás na režírování něco?
Překvapily mě moje vlastní pocity. Věděl jsem, že ta práce bude náročná, ale ne, že to budou takové nervy. Z natáčení si skoro nic nepamatuju. Měsíc jsem žil v takové zvláštní koncentraci. Skoro vůbec jsem nemohl usnout, nakonec jsem bral prášky na spaní. Pak se mi stalo, že jsem přes den usínal, třeba na obědě. Špatně se mi trávilo. Přestával jsem vidět.
E15: Během postprodukce tyhle příznaky polevily?
Tam už to bylo stresující jinak, spíš než koncentraci jsem zažíval napětí, jestli film bude fungovat. Střižna mi připadala jako nejpříjemnější část natáčení. Byl tam Kuba Vansa, střihač, kterého jsem předtím neznal, ale se kterým jsme si sedli. Už mě tolik nestresoval čas. A hlavně nám ten film lezl pod rukama a já jsem viděl, že funguje.
E15: Chcete po téhle zkušenosti ještě někdy režírovat?
Rád bych. Říkal jsem, že když se to bude líbit, tak budu režírovat dál, když ne, půjdu od válu. Zatím jsou reakce až šokující. Nečekal jsem tak vřelé přijetí. Druhou látku už mám, měl jsem ji vymyšlenou ještě před Pojedeme k moři. Takže ano, chci režírovat. Nervy to byly strašné, ale zároveň to byl jeden z nejhezčích zážitků mého života.
E15: Změnilo vás režírování jako herce?
Určitě. Víc se jako herec bojím, ztratil jsem určité herecké sebevědomí. Asi budu herectví vnímat trochu lépe, zase o něco pokorněji. Cokoli jsem se kdykoli o práci jiných profesí na place dozvěděl, vždycky mi to bylo ku prospěchu.
E15: Natočil byste i scénář někoho jiného?
Asi ne. Troufnu si odvyprávět vlastní příběh, protože ho cítím. Ale hlavně chci psát. Takže bych rád ještě režíroval tu druhou látku. Ale pak by mi už nevadilo dávat své scénáře jiným.
E15: Přijal byste po této zkušenosti, že vám bude někdo příběh měnit?
Uvidím. Nejlepší by bylo, abych si mohl režiséra vybrat. Podle mě je film takový, jaký je jeho režisér. Myslím, že bych dokázal odhadnout, komu svou látku dát, aby ji dokázal ještě vylepšit.
E15: Režíroval byste i sám sebe?
Většina režírujících herců to tak dělá, ale já si to nedovedu představit. Vůbec.
E15: Je v Česku dost rolí pro mladé herce?
Není a pro holky je jich ještě míň. Občas si někdo postěžuje, že herci neumějí hrát filmově, ale kde se to mají naučit? Dřív se jeden film točil šest měsíců i rok, dneska to musí být za pětadvacet dní hotové. Při tom se člověk nemůže učit. Proto přemlouvám své kamarády a mladé herce obecně, aby šli do seriálů, ty jsou napůl cesty mezi divadelním a filmovým herectvím. To je podle mě dobrý krok. Pokud člověk pak netočí deset let jenom ten seriál.
E15: Nechybí u nás i škola filmového herectví?
Ne, filmů se u nás natáčí málo, tak by byla asi zbytečná. Ale podle mne dost chybí, že na DAMU není kurz filmového herectví.
E15: Sledujete český současný film?
Ano, nechodím úplně na všechny, ale vidím jich poměrně dost. Českému filmu chybějí scénáře a zázemí, což je ještě důležitější. Z velkých filmových zemí s tradicí jsme na tom nejhůře, protože máme nejhůře podporovanou kinematografii. Nejprůraznější, nejodvážnější a kvalitou nejstabilnější kinematografie jsou teď ty skandinávské a německá. Ty jsou všechny kompletně financované státem. U nás možná řada lidí nadává, že existuje fond na podporu kinematografie. Ale filmy jsou už na úrovni muzea, nevydělávají. Za poslední tři roky tu vydělaly jen Babovřesky a to ještě jenom jednička.
E15: Jak probíhalo financování u Pojedeme k moři? Pomohlo vám, že jste známý herec?
Spíš to bylo naopak, lidé se blahosklonně usmívali, že já bych točil film. Ale když si přečetli scénář, dost z nich zareagovalo celkem promptně. Všichni nás chválí hlavně za to, že Pojedeme k moři má skvělý poměr mezi cenou a kvalitou. Jenže my jsme točili jinak a mohli jsme si dovolit stát jen 12 milionů. Normální film nemůže stát pod 20 milionů, optimální rozpočet je třicet, pokud se film odehrává doma, v kavárně a na ulici a chce nějak vypadat. Rozpočty se nedají pořád stahovat, někde je hranice.
| Jiří Mádl (27) |
|---|
| Rodáka z Českých Budějovic (kde se odehrává i jeho režijní prvotina) pro film objevil Karel Janák, když obsazoval svou teenagerovskou komedii Snowboarďáci. Deset let po její premiéře patří Jiří Mádl mezi často obsazované české herce. Za roli v dramatu Děti noci získal cenu z karlovarského festivalu. Velké role vytvořil i ve filmech Gympl, Konfident nebo Colette. Jeho scenáristický a režijní celovečerní debut Pojedeme k moři je vyprávěn pohledem jedenáctiletého Tomáše, který si svůj příběh režíruje i natáčí. |
E15: Jak velkou svobodu jste měl u svého debutu?
Velkou. Všichni se diví, že jsem měl jen pětadvacet natáčecích dnů, ale mně žádný nechyběl. Kluci herci byli perfektně připravení, týden jsme trénovali na chalupě a oni znali všechny scény do puntíku. Navíc jsme točili na foťáky, takže jsme nemuseli tak dlouho svítit a štáb nemusel být tak velký, tím jsme ušetřili hodně času na přesunech. Než se normální štáb zvedne a někam přesune, může to trvat třeba čtyři hodiny. U nás byl štáb malý. Většinou běží v závěrečných titulcích dvě až tři písničky, než se všichni vyjmenují, my jsme titulky museli ještě nastavovat, aby pod závěrečnou písní nebyla černočerná tma.
E15: Měl jste kontrolu i nad propagací filmu?
Měl jsem nějaké slovo, ale ne konečné. Možná ta kampaň není úplně průzračná a lidé očekávají, že půjdou na komedii u moře, ale všechny vážnější momenty jsou vlastně pointy, tak jsme je nemohli dát do traileru. A to překvapení všichni oceňují. Moc mě baví pozorovat v kině diváky, jak reagují. Novináři byli dojatí a v novinách to je teď vidět.
E15: Je jiné propagovat film, ve kterém jen hrajete, a film, který jste napsal a natočil?
Jsem trpělivější a víc za něj bojuji. Ale rozdíl není ani v těch rozhovorech s novináři, spíš ve čtení reakcí. Dřív mi to bylo jedno, přečetl jsem si dva tři články od kritiků, kterých si vážím, jinak mě to jako herce nezajímá. Tady čtu úplně všechno.
E15: Ještě před premiérou jste film promítali na filmovém trhu na Berlinale. Jaký tam byl o něj zájem?
Opravdu velký. Ozvalo se několik festivalů, prodejců. Do poslední chvíle jsme byli i ve hře pro samotný festival v Cannes. Byli jsme v úzkém výběru do sekce Un certain regard. Pak už to nevyšlo. Ale bylo to těsně. Už to je velké povzbuzení. Soutěžit budeme v Mnichově, to je spolu se Zlínem nejdůležitější festival pro filmy pro děti a mládež v Evropě. Promítání v Berlíně nám opravdu pomohlo.
E15: Jak vypadá možnost, že byste se do zahraničí dostal vy sám jako herec? Je to těžké?
Je to těžké. Člověk musí být připravený, talentovaný, odpovědný, ale pak už to je loterie. Já mám teď novou agentku v Mnichově, dobrou, zastupuje i Bruna Ganze. Ale šance je závislá na projektu. Záleží na tolika proměnných – jestli bude vhodná role a budou zrovna hledat tady… Ale nějaká šance je a je dobré být připravený. Já se už léta učím jazyky, ale ne proto, že bych se chtěl prosadit venku. Spíš je to obráceně. Protože ty jazyky umím, tak to zkouším i ven. Ale není to pro mne meta.
E15: Uvažujete o hraní v divadle?
Ano. Myslím si totiž, že česká kinematografie skončí a budu muset jít do televize, do divadla, bavilo by mě moderovat v rádiu. Už se poohlížím. Rok jsem už hrál v Divadle Na zábradlí, v takové zvláštní hře v angličtině, kde byli cizinci, já a pan Ornest. To byla skvělá zkušenost.
E15: Myslíte si, že česká kinematografie skončí kvůli penězům?
Ano. Tak do dvou let. Teď ještě běží určitá setrvačnost, producenti si říkají, že to ještě zvládnou. Ale můžete vytloukat klín klínem rok dva, jenže tři čtyři už to nevydržíte. Spousta produkcí končí nebo začnou vyrábět externě seriály pro televize nebo eventy pro firmy. Levné filmy od mladých amatérů se dají natočit párkrát, ale každý, kdo chce natočit profesionální film, bude potřebovat peníze. Já jsem ten svůj film odhadoval na pět milionů, nakonec jsem zjistil, že dvanáct milionů je minimum. Protože nemůžete jen tak točit na ulici, musíte si pronajmout kus ulice a najmout kompars. Filmy se bez pomoci neobejdou. On to pořád nechce nikdo chápat, ale pokud se kinematografie nebude brát jako veřejný zájem, nebude fungovat. Argumentovat tím, že Babovřesky si na sebe vydělají, je jako porovnávat muzeum folkloru s muzeem Lega.
Pojedeme k moři: recenze filmu
Ondřej Sokol: Přišlo nám přirozené, že na Krásnu nevyděláme
