Když vkročíte do přístavu Akra v dnešním Izraeli, máte pocit, že jste se ocitli uprostřed filmu o křížových výpravách. Město, které hrálo při boji mezi křižáky a muslimy klíčovou roli, si zachovalo dokonalou středověkou atmosféru se vším, co k tomu patří. Má opevněnou citadelu, masivní hradby, podzemní křižácké město, a dokonce únikový tunel templářů, který byl objeven náhodou až na konci dvacátého století, když instalatéři opravovali v jedné domácnosti ucpaný odpad.
O přístav na břehu Středozemního moře se křižáci s muslimy přetahovali v 11. až 13. století neustále a Akra opakovaně měnila pána. Byla totiž vstupní branou do Svaté země a výchozí základnou pro dobytí dvě stě kilometrů vzdáleného Jeruzaléma. Nejdramatičtější moment přišel v roce 1191.
Tehdy se u Akry vylodil se 17tisícovým vojskem a moderními obléhacími stroji anglický král Richard I. Přidal se k němu mimochodem i zbytek obávaných českých rabiátů z oddílu knížete Děpolta, kteří doputovali do Svaté země po pevnině.
Dřevo, na kterém ukřižovali Krista
Richard I. měl spasit vadnoucí moc křižáků nad Palestinou. Sto let po první křížové výpravě a dobytí Jeruzaléma se tu totiž karta obrátila. Muslimy sjednotil vojevůdce a opěvovaný hrdina Saladin. Ten získal zpět Jeruzalém, ovládl i Akru a tlačil torzo křižáckých vojsk pryč ze země.
Příchod Richarda v čele třetí křížové výpravy ale vrátil křesťanům iniciativu. Akru anglický král po epickém obléhání dobyl a bojů se osobně účastnil. Právě tady si vysloužil pozdější přízvisko Lví srdce. V bojovém transu totiž zazářil až fanatickou odvahou a neporazitelností. Zrodil se tu mýtus o Bohu oddaném paladinovi, který byl pak dáván za vzor všemu evropskému rytířstvu po zbytek středověku.
Je pro dějiny typickou ironií, že právě dobytí Akry bylo ale zároveň momentem největší Richardovy hanby a že si tu před tou východní půlkou světa vysloužil naopak nálepku monstra. Zajal totiž téměř tři tisíce obránců města a za jejich propuštění chtěl od Saladina vedle výkupného ve zlatě také fragment takzvaného Pravého kříže. Šlo o dřevo, na němž byl údajně kdysi ukřižován samotný Ježíš Kristus. Z dnešního pohledu je to absurdní obchod – tři tisíce lidí za kus dřeva.
To se asi nedá odmítnout. Saladin ale chápal, že má relikvie pro křesťany velký psychologický význam, a s vydáním otálel. Podcenil, k čemu se Richard uchýlí – král nechal na okraji Akry všechny zajatce zmasakrovat. Nebyl to ani tolik akt samoúčelné odplaty, mělo to svůj pragmatický motiv. Richard se chtěl vydat na pochod k Jeruzalému a neměl dost stráží ani proviantu, aby mohl tolik zajatců zadržovat.
Nedosažitelný cíl
Masová vražda zajatců byla ale pro středověký válečný kód nemyslitelným zločinem. Rukojmí byli většinou propuštěni – buď za výkupné, nebo výměnou za jiné vězně. Takže zpráva o masakru v Akře letěla od Palestiny přes Egypt až po Mekku a u muslimů vyvolala hrůzu. To mělo své důsledky při dalších bitvách. Strach z Richarda vybudil obránce Palestiny k zoufale houževnaté obraně.
Na druhé straně králova pověst v kombinaci s jeho vyjímečnou statečností v boji mu vytvořila v očích muslimů aureolu neporazitelného válečníka. To se projevilo téměř zázračně třeba při bitvě u přístavu Jaffa, kdy nezastavitelná mašina Richard s hrstkou rytířů udolal mnohonásobnou přesilu. Svou vytouženou trofej – Jeruzalém – ale nakonec nikdy nezískal. Po dvou neúspěšných pochodech na Svaté město se rozhodl pro návrat do Anglie, kde se ho mezitím pokoušel na trůnu vystřídat jeho bratr Jan Bezzemek.
Mamlúci nebyli mameluci
Akra ale zůstala v rukou křesťanů ještě celé století a po tu dobu rozkvetla jakožto hlavní město samozvaného křižáckého státu. I dnes můžete navštívit dochovanou majestátní citadelu včetně podzemního lazaretu, kde řád špitálníků ošetřoval raněné. V podzemí je zpřístupněn také systém stok, jenž byl zároveň únikovou cestou pro případ dobytí pevnosti. Stejnou funkci měl templářský tunel, který ústí až u přístavního majáku.
Templáři potřebovali únikovou trasu i pro svůj skvostný poklad, který postupně v Akře nashromáždili. Tunel byl ukrytý tak dobře, že se na něj náhodou přišlo až po 800 letech. Dnes je zpřístupněn pro turisty. Celá Akra je na seznamu chráněného dědictví UNESCO, takže všechny památky jsou perfektně udržovány a opatřeny odborným výkladem.
Křižácká éra skončila v Akře v roce 1291, kdy přístav dobylo a vyplenilo obrovské vojsko mamlúků. To byli elitní muslimští bojovníci, bývalí otroci. (Ano, české používání slova mameluk ve smyslu popleta je tedy poněkud nelogické.) Pád Akry, která pak skoro na půl tisíciletí skončila v ruinách, potvrdil starou pravdu, že každý čin se dříve nebo později vrací. Mamlúci se pomstili za někdejší Richardův masakr zajatců. Poslední zoufalé křesťanské obránce Akry bez milosti setnuli a přeživší ženy prodali do otroctví.
Kudy do Akry
Nejlepším výchozím místem pro výlet je pouhých 15 kilometrů vzdálený moderní přístav Haifa. Odtud vyjíždějí do Starého města v Akře každou půlhodinu minibusy a několikrát denně také vlak. Při orientaci ale může vzniknout zmatek kvůli mnoha variantám jména tohoto někdejšího křižáckého hlavního města. V češtině dokonce v některých verzích mění rod z ženského na mužský. Narazit tak můžete vedle Akry i na přepis Akkra, Akka, Acre, Akkon nebo Akko. A na cedulích v Izraeli uvidíte samozřejmě jméno města vyvedeno i v arabských a hebrejských znacích.
