Když kola vlaků ztratila koleje a při nehodách přicházeli lidé o život

Železniční neštěstí nejsou častá. Pokud se ale stanou, zamíchají s osudy mnoha lidí. Před šedesáti lety se stala jedna z největších vlakových nehod na pomezí dnešních dvou krajů.

Zoufalá atmosféra, bezradný dav lidí a zakrvácené kufry se navždy vryly do paměti malému chlapci na nádraží v Blíževedlech. Psal se rok 1952, poslední neděle v březnu, když jarní zpěv ptáků u Stvolínek přerušila ohlušující rána. Nikdo nevěděl, co se stalo, až příchod na místo ukázal hrůzný obrázek. Těžká lokomotiva se zakousla do osobního motorového vlaku plného lidí.

Lokomotiva prosvištěla

„Tehdy mi bylo pět let a žil jsem u prarodičů na nádraží v Blíževedlech. Dodnes mám před očima, jak se pod našimi okny dotyčná lokomotiva jen prohnala,“ popisuje Ladislav Brejcha, jehož dědeček byl tehdy přednostou tamní stanice.

„Vzpomínám si na srocení lidí na našem nádraží, když se roznesla zpráva o neštěstí. Po nehodě k nám také dovezli zavazadla cestujících z osudného vlaku. Všechna byla od krve,“ popsal.

Na děsivý zážitek nemohl zapomenout, stejně jako jeho dědeček. „Děda o tom nikdy nechtěl mluvit. Až před svou smrtí v devadesátých letech, ale to už byl příliš starý. Chtěl jsem zjistit něco bližšího o té tragédii, protože si pamatuji jen malé útržky,“ popsal Brejcha.

Hledal v dobovém tisku, ale tehdejší noviny i rozhlas se věnovaly především přípravám na První máj. Oslovil kompetentní úřady, ale bezvýsledně. Novou chuť do pátrání mu vrátil až jeho syn.

Postavili kříž

„Jednou objevil na internetu soupis nehod, které evidovalo komunistické ústředí. Nehoda mezi Stvolínkami a Zahrádkami tam byla také,“ přiblížil.

Následky srážky motorového osobního vlaku a parní několikatunové rozjeté lokomotivy byly zdrcující. Podle dobových dokumentů bylo na místě šest mrtvých, dalších šest lidí zemřelo po převozu do nemocnice a čtyřiatřicet lidí bylo zraněných.

Miroslav Chalupa je jedním z pamětníků, který ale nebyl přímým svědkem nehody. Přesto ho událost zasáhla. „Jednou z obětí byl také šestnáctiletý kluk. Vyrůstal v Liticích stejně jako já. Znal jsem ho dobře, i jeho rodiče. Když jsem se to dozvěděl, byl jsem na vojně a bylo mi to hodně líto,“ vzpomíná Chalupa. Když se vrátil z vojny, přibili spolu s ostatními železničáři na místě neštěstí pamětní kříž. Ten připomínal tragédii zhruba do konce šedesátých let.

Archiv českých drah má i několik dokumentů o odškodnění pozůstalých z roku 1953. V úředních textech je zajímavost. Tehdejší úřad vyhodnotil jednu smrt jako pracovní úraz. Nešlo přitom o úmrtí strojvedoucího, kterého podle pamětníků dostávali z vozu až v českolipské výtopně, ale o člena Lidových milicí. Osudným vlakem se vracel ze cvičení.

Na kolejích u Stvolínek přišel o život také jeden ze zpěváků, který byl jednou z nejvýraznějších tváří tehdejšího Severočeského pěveckého sboru učitelů. „Vyprávěli mi o tom lidé ze sboru, když jsem jim u nás připravoval výstavu. Jeho smrt je velmi zasáhla. Nejenže pocházel z významné hudební rodiny, ale prý to byl i výborný člověk,“ vzpomněl si historik českolipského muzea Ladislav Smejkal, který má lépe zdokumentovanou starší nehodu. Stala se na stejné trati v roce 1903. Tenkrát sfouknul vítr u Dubičné celý vlak z kolejí.

O tragédii nepsali

V padesátých letech minulého století podléhaly podobné tragické události utajení. Co se tenkrát doopravdy stalo, se snažil vypátrat právě Ladislav Brejcha. Na trať z Liberce do Lovosic vyjel motorový osobní vlak. Shodou nešťastných náhod a chyb se na stejné cestě v protisměru řítila také spěchající lokomotiva.

„Pamětníci mi vyprávěli, že lokomotiva jela do českolipského depa na pravidelnou údržbu. U tohoto stroje bylo například nutností pravidelné vymývání kotle,“ tvrdí Marian Polakovič, jeden z pozdějších pracovníků v depu.

Dirigentova chyba

Na železničních zastávkách již zhruba dva roky před nehodou byla údajně zrušena všechna pracovní místa výpravčích a vše záleželo jen na jednom z nich, kterému se říkalo dirigent. „Nemám to stoprocentně ověřené, ale tato událost byla natolik vážná, že se asi kvůli ní stala základní změna v předpisech. Na trati pak přibyla zhruba na tři následující roky návěstidla i výpravčí,“ domnívá se Martin Navrátil, redaktor Železničních novin.

Za tragickou událost mohli podle soudu čtyři lidé. Strojvedoucí lokomotivy, staniční pomocník ze Stvolínek, který údajně mohl lokomotivu zastavit a dalšími odsouzenými byli výpravčí „dirigent“ a jeden pomocník z Blíževedel. Toho soudce obvinil, že neinformoval výpravčího, když parní lokomotiva jeho stanicí jen projela a nezastavila.

„Na dnešní dobu byl soud velmi rychlý. Dvacátého a jedenadvacátého května si v Kulturním domě dílen drah v České Lípě vyslechli obžalovaní rozsudek. Padly i peněžité tresty pro vedoucí pracovníky místního depa i provozního oddílu z Teplic,“ popsal Brejcha.

Vykolejil „osobák“

Další nehody se staly v jediném roce na kolejích mezi Lovosicemi a Ústím nad Labem. Před začátkem letních prázdnin v roce 2010 vykolejil osobní vlak ve Vaňově. Při nehodě zemřel strojvedoucí a devět lidí bylo zraněno.

„Kluk jel v půl páté na fotbal a za chvíli mi volala maminka jeho kamaráda, jestli prý vím, co se stalo,“ popisuje osudové okamžiky Vladislava Kunovjánková.

Okamžitě jsem jela na místo. „Už tam byli záchranáři a jenom jsem viděla, že mi syna nakládají do sanitky. Nevěděla jsem, co mu je a jak je na tom,“ říká a zároveň vypráví následující události. „V nemocnici mi nic neřekli do půl dvanácté v noci, ale nakonec jim musím všem moc poděkovat. Doktorům i personálu, že mi syna dali dohromady. A také za to, že jsem s ním mohla být ve dne i v noci. Zachovali se k nám skvěle,“ ocenila přístup ústecké nemocnice.

Rozpáraný vagón

I když se havárie stala před dvěma roky, stále na to nemůže zapomenout. „Bát se o své dítě je moc silné, dodneška mne to v noci budí. Dlouho mi trvalo, než jsem se mohla jít podívat k místu, kde se to všechno stalo,“ popisuje své pocity.

Podle lidí, kteří nehodu zažili, to tam vypadalo jako při velké písečné bouři. „Létalo všechno, zvenku i zevnitř. Když bylo po všem, vylezl jsem z rozpáraného vagónu a šel hledat svého kamaráda, který cestou vypadl,“ vzpomíná na událost syn Roman Kunovjánek.

Také on nikdy na zkušenost nezapomene. Pokaždé, když nyní nastupuje do vlaku, nemá z toho dobrý pocit. Ze svých zranění se léčil tři měsíce.

Materiální škodu po nehodě dráhy odhadly zhruba na jednasedmdesát milionů korun. Příčinou vykolejení byla překročená rychlost vlaku o sedmašedesát kilometrů.

Strojvedoucí zkolaboval

Vlak jel rychleji než měl, kvůli zdravotní nezpůsobilosti strojvedoucího. „Po této nehodě jsme vydali bezpečnostní doporučení, které se týkalo mimo jiné mimořádných zdravotních prohlídek strojvedoucích,“ informoval Martin Drápal, mluvčí Drážní inspekce.

V říjnu téhož roku zemřeli na stejné trati při nehodě mezi stanicemi Lovosice a Prackovice nad Labem další dva lidé. Byli to traťoví dělníci, kteří vstoupili do kolejiště v době, kdy tudy projížděl rychlík.

O čtyři roky později vykolejil nákladní vlak na Lovosicku. Škoda se vyšplhala přes dvaatřicet milionů korun. „Bezprostřední příčinou vykolejení bylo poškození nákladního vlaku. Jednou z příčin nehody bylo selhání lidského činitele,“ uzavřel Martin Drápal z Drážní inspekce.