Jednou v létě se Per Segerbäck vydal na procházku, při níž potkal souseda, který bydlí vedle jeho skromného stavení 120 kilometrů severovýchodně od Stockholmu. Chvíli klábosili, když tu sousedovi zazvonil telefon. Během několika vteřin ztratil pan Segerbäck nečekaně vědomí a sesunul se k zemi.
I přes to, že dnes osmapadesátiletý Švéd, jehož příběh přinesl v roce 2010 časopis Popular Science, přesídlil z města do malé vísky, ani tady se mu občasné potíže nevyhnou. Místo davů lidí, na které byl zvyklý z ulic hlavního města, teď jeho dveře až na občasné výjimky míjejí převážně vlci a medvědi. Ačkoliv by se do civilizace rád vrátil, nejde to. Per Segerbäck trpí něčím, co se nazývá EHS neboli elektrohypersenzitivita; nebo též jako idiopatická nesnášenlivost k prostředí (IEI – Idiopathic Environmental Intolerance). Kvůli přecitlivělosti na záření z elektronických přístrojů byl jinak zdravý Švéd, profesí paradoxně telekomunikační inženýr, nejenom nucen opustit město, ale i většinu lidské společnosti. Vždyť elektromagnetické vlny dnes vysílají mobily, počítače, mikrovlnné trouby nebo přístroje pro bezdrátovou komunikaci Wi-Fi.
Lidí citlivých na záření těchto zařízení není zas tak málo; například Světová zdravotnická organizace WHO uvádí rozmezí 3–6 % populace. Jsou to vlastně chodící indikátory upozorňující na neviditelný, ale o to vážnější problém – stejně jako třeba kanárci v těžebních dolech. A tak zatímco hypersenzitivní jedinci trpí bolestmi hlavy a nevolností, ostatní lidé ani netuší, nakolik všudypřítomná radiace ovlivňuje jejich těla. Na rozdíl od nešťastníků, jako je Per Segerbäck – kterých je jenom ve Švédsku na 250 000 –, vše probíhá bez jejich vědomí. Webů a lidí zabývajících se tematikou elektrosmogu a účinků elektromagnetického záření přibývá i v Česku, stejně jako nabídek služeb a přístrojů na měření jeho hladin či na blokování a odstínění.
Full Signal
Podle některých nových výzkumů nejde jen o nějaké drobné psychosomatické potíže. Neviditelné moře pulzujících vln přispívá i k mnohem horším patáliím, a to včetně největšího strašáka současného lidstva – rakoviny. Cílem tohoto textu není ZENové čtenáře strašit ani volat po návratu na stromy. Chceme jen upozornit na to, že o vlnách, které se šíří z našich mobilů a tabletů a které jako neviditelná pavučina omotaly naši planetu, skoro nic nevíme a zodpovědné instituce oficiálně o možných důsledcích používání techniky, jež se donedávna objevovala leda ve sci-fifilmech, prakticky vůbec nemluví nebo je bagatelizují. Což je v době, kdy normy upravují zakřivení banánů i výkon žárovek, přinejmenším zarážející.
Potíž neleží v samotném elektromagnetickém záření; určitá hladina na naší planetě je koneckonců přirozená – pochází jak ze samotné Země, tak z vesmíru. Jenže jak zmínila v dokumentárním filmu Full Signal oceňovaná americká novinářka B. Blake Levittová, která o zdravotních tématech píše mimo jiné do New York Times, podle 10 let staré studie porovnávající elektromagnetické záření ve velkých evropských městech byla jeho hladina až třicetkrát vyšší než 10 let před výzkumem. A dnes? Dnes je prý tato úroveň 1 000 000 000 000 000krát (toto číslo odpovídá jedné biliardě) vyšší než přirozená hodnota. Za předpokladu, že zrovna netelefonujete – v tom případě je okolní záření ještě výrazně silnější.
Elektrika těla
Když chytáte rýmu, viry nevidíte. Prostě vám zničehonic začne být špatně. Podobně plíživé symptomy, ovšem o poznání nebezpečnější, může mít zamoření elektromagnetickým zářením. „Existují náznaky, že takto silné záření může vyvolat rakovinu a způsobovat změny v kognitivních funkcích,“ varuje například Sir William Stewart, předseda anglického Úřadu pro ochranu zdraví.
Na stránkách amerického Úřadu na regulaci komunikací (rádia, televize, satelity apod.) se dozvíte, že „neexistuje žádný vědecký důkaz, spojující bezdrátová zařízení a rakovinu“. Přesto však úřad občany varuje, jak se před vyzařováním chránit; například používáním mikrofonu a sluchátek – zkrátka radí držet si mobil od hlavy.
Nabízí se tedy logická otázka: Pokud je elektromagnetické záření bezpečné, proč se před ním máme chránit? A pokud bezpečné není, jak tvrdí kritici, co konkrétně nám hrozí?
Když do Isfi je, poklidného arabského města v severním Izraeli, 4. března roku 2000 dorazilo auto telekomunikační společnosti s úmyslem zvýšit výkon místních GSM vysílačů, na místě se shromáždily tisíce rozzuřených obyvatel. Již předtím kvůli obavám o vlastní zdraví místní žádali, aby se podle jejich názoru zbytečně velké množství antén odmontovalo.
Před lety totiž Isfi ja zaznamenala, že se u místních občanů začala objevovat ve vyšší míře rakovina, a to právě v bezprostřední blízkosti jednotlivých vysílačů. „Zanesli jsme rozmístění antén do mapy a označili jsme místa, kde se za posledních 7 let vyskytovala rakovina. Dostali jsme obrázek, který velice názorně ukazuje, jak rozmístění antén souvisí s výskytem rakoviny. Tam, kde někdo zemřel na rakovinu, byla vždy i nějaká anténa. Bylo očividné, že to spolu souvisí,“ říká Zamir Shalita, izraelský biolog a konzultant v oboru chemických rizik a rizik EMP, což je zkratka pro elektromagnetické vlnění.
Ve vnitřním prostředí lidského těla funguje vlastní unikátní systém elektromagnetických polí – buňky mezi sebou komunikují pomocí bioelektrických signálů. Tyto přirozené jevy napomáhají všemožným biochemickým procesům. Po nevídané expanzi bezdrátových zařízení se ovšem dramaticky znásobilo i zamoření elektromagnetickým zářením (EMP) – a to je pro lidské tělo novinka, se kterou se, zdá se, ne úplně snadno vyrovnává.
Mikrovlnka rozvibruje jídlo
Kromě elektromagnetického záření představují mikrovlnné trouby riziko i svým působením na potraviny. Ty ohřívají tak, že se molekuly vody divoce rozkmitají na extrémně vysokou frekvenci, až začnou vřít. Pokrm tak lze zahřát velmi rychle, jenže nerovnoměrně, navíc se tím mění chemické složení jídla. Při vaření v mikrovlnce vznikají v potravinách tzv. radiolytické sloučeniny, které nejsou běžně přítomny v lidském těle ani v přírodě a není jisté, co mohou natropit.
Podle četných studií dochází ohříváním v mikrovlnce ke znehodnocení potravin a obzvlášť k poklesu vitaminů B, C a E či základních minerálů. Jinými slovy mikrovlnka vyrábí „mrtvé“ jídlo. Dalším problémem mikrovlnných trub je to, že z plastových a papírových obalů unikají do potravin karcinogenní látky jako benzen, toluen či dioxiny. Jedním z nejhorších toxinů je Bisfenol A, který se vyskytuje v mnoha pokrmech vyráběných speciálně pro mikrovlnky a jejich plastových obalech.
Americký lékař Robert O. Becker v knize Elektrické tělo (The Body Electric) vysvětluje, že pokud si přejeme zůstat zdraví, je naprosto zásadní tento vnitřní systém udržovat. „Umělé“ elektromagnetické záření se nešíří jenom okolo, ale doslova skrze nás. Lidská těla (a objekty obecně) mají tendenci přizpůsobovat se frekvenci vibrací z okolí. Silné EMP záření je schopno přirozená pole uvnitř člověka poškodit, čímž utrpí rovnováha mezibuněčných komunikačních systémů; to pak vyvolá chaos na všech úrovních.
Když krysy mobilují
Mezinárodní tým vědců vydal v roce 2007 práci zvanou BioInitiative Report, v níž přináší důkazy, že elektromagnetické zamoření způsobuje poruchy imunity či ovlivňuje chování a výrobu melatoninu – to může vést až k Alzheimerově chorobě a rakovině prsu. Záření dále provází poškozování na genové úrovni, a dokonce ho spojují s leukémií u dětí. Další studie uvádějí možnost chronického stresu, změny v enzymech a metabolismu, zvýšeného růstu buněk a produkce stresových proteinů či narušení paměti a funkcí mozku.
V květnu 2011 zařadila vysokofrekvenční EMP Světová zdravotnická organizace WHO dokonce na seznam možných karcinogenů. A ve stejném roce vyšla studie spojující dlouhodobé vystavení záření ze stanic GSM s rakovinou lidí i zvířat. Neurochirurg Leif Salford z univerzitní nemocnice ve švédském Lundu podnikl experiment na laboratorních potkanech, které vystavoval elektromagnetickým vlnám z mobilů. Když byli potkani vystaveni pulzování po dobu dvou hodin denně, po 28 až 50 dnech u nich došlo k nenávratnému poškození části nervových buněk.
Salford nazval masové užívání mobilních telefonů „největším biologickým experimentem na lidech všech dob“ a varuje, že dnešní generace mladistvých, visící na mobilech, může trpět mentálními poruchami, a až dosáhnou určitého věku, i Alzheimerovou chorobou. Podle studie z roku 2012 provedené rovněž ve Švédsku, v Univerzitní nemocnici v Örebro, má desetileté užívání mobilního telefonu za následek o 290 % vyšší riziko rozvoje nádoru na mozku; přičemž nádor se vyvíjí – logicky – na té straně hlavy, u níž je mobil nejvíce používaný.
A co děti?
Ještě drastičtější dopady se mohou týkat dětí, jejichž lebky jsou tenčí a organismy ve vývinu. David O. Carpenter, ředitel Institutu zdraví a životního prostředí z Univerzity v Albany, varuje, že pokud začnou mladí denně viset na mobilních telefonech před 20. rokem života, hrozí jim až pětkrát větší riziko vzniku rakoviny mozku než u lidí, kteří s mobilováním začali až po třicítce. Na rozdíl od testovaných hlodavců navíc mnozí lidé s mobilem na uchu tráví celé dny, a dokonce s nimi i usínají. Vždyť smartphony či tablety tvoří jakousi naši externí paměť, bez níž bychom možná ani nevěděli, kdy má narozeniny naše babička. A tak není divu, že je již dnes na světě víc mobilů než lidí.
Jsme svědky poněkud schizofrenní situace, kdy si na jedné straně libujeme, jak nám mobily ulehčily život, a z druhé strany se začínáme bát, zda nám ho pěkně nezkomplikují. V Německu se doporučuje vyměnit Wi-Fi za tradiční kabely a i v New Yorku se u nabídek některých luxusních bytů píše, že jsou bez bezdrátových sítí a vše je taženo pěkně v kabelu.
Jak už to bývá a jak známe ze zkušenosti s ostatními odvětvími v čele s farmaceutickým, nikdo se nemá ke změnám, pokud by to znamenalo ohrožení zisků. I kdyby ale nedělaly zodpovědné instituce mrtvé brouky, představa, že by se z rozjetého vlaku, ve kterém se točí stovky miliard dolarů a na mobilech či tabletech je tak či onak závislý celý svět, dalo vystoupit, je přinejmenším do doby, než přejdeme na zcela nové technologie, poněkud naivní.
Co tedy může váhající nebo nedejbože elektrohypersenzitivní občan dělat? Ne každý samozřejmě na záření reaguje stejně. Různí lidé mají různé genetické dispozice, jsou jinak odolní, a tedy rozdílně citliví. I mezi kuřáky existují tací, které krabička či dvě denně nikdy neskolí. Stejně tak někdo může spát přímo pod vysílací věží a bude zdravý jako rybička. Ostatně někteří lidé přežili i ozáření radiací po tragédii v Černobylu. Znamená to ale, že je dobrý nápad odjet v létě na dovolenou třeba do Fukušimy?
Držet si potvůrku od těla
Není snadné ani rozpoznat, zda jsme přecitlivělí na elektromagnetické zamoření nebo na něco jiného; a občas je ještě těžší všimnout si nenápadných symptomů, které mají potenciál se časem rozvinout v onemocnění. Pravda totiž je, že taková bolest hlavy a nevolnost mohou znamenat prakticky jakýkoliv problém. Pokud ale máte doma třeba Wi-Fi, existuje jednoduchý test. Vypněte ji na pár dní a zkoumejte, jestli se symptomy zmírnily.
Stejně tak nemusíme mít stále u sebe mobil, zvlášť v noci. V případě problémů se spaním může pomoct dát telefon co nejdále od postele, ideálně do jiné místnosti. A také ho vypínat nebo aspoň přepínat do „letadlového režimu“. Obecně se snažte držet mobil co nejdále od těla – obzvláště moderní typy s trvalým připojením k internetu, kterými neustále proudí velký tok dat. Když vyzvání, čekejte, až začne hovor, pak teprve přiložte telefon k uchu. Lapidární, ale důležitá rada zní: netelefonujte zbytečně dlouho.
Čistý vzduch?
Městečko Saint-Julienen-en-Beauchene ve francouzských Alpách by se mohlo stát útočištěm pro hypersenzitivní lidi. Ti zde spolu s některými úřady a organizacemi usilují o vytvoření místa zcela bez elektromagnetického záření.
A co my ostatní? Náhlá paranoia z pročítání děsivých webů by mohla napáchat větší škody než samotné záření. Nejrozumnější ochrana v tuto chvíli je pokud možno méně používat mobil, nespat s ním v posteli, na noc ho vypínat a Wi-Fi nahradit normálním ethernetovým kabelem. Pak také částečné vytržení se z okovů moderních technologií, trocha zdravého životního stylu a klid. Jednoduše ulevíme mozku od elektromagnetického nářezu a sem tam ponoříme hlavu do něčeho, co nic nevysílá. Třeba do ZENu.
