K pěti oscarovým nominacím za filmy Junebug, Pochyby, Fighter, Mistr a Špinavý trik by americká herečka Amy Adamsová mohla brzy přidat další díky sci-fi Příchozí. V očekávané novince Denise Villeneuva si populární hvězda zahrála hlavní roli lingvistky, která se snaží komunikovat s mimozemšťany. Příchozí vstupují do českých kin ve čtvrtek 10. listopadu.
Snímek Příchozí je dost komplikovaný. Rozuměla jste při čtení scénáře, o čem má film být?
Do určité míry. Musela jsem si scénář přečíst znovu, protože na konci se vše změní, takže jsem se k příběhu vrátila s jinou perspektivou. Líbil se mi už na poprvé, na podruhé jsem jím byla posedlá. Věděla jsem, že to nebude snadná práce, ale řekla jsem si, že bez risku není odměna. Navíc Denis se chtěl soustředit na emocionální cestu mé postavy Louise. Sci-fi je jen kulisa.
V Příchozích hrajete lingvistku, která komunikuje s mimozemšťany. Vznikl kvůli filmu celý nový mimozemský jazyk?
Ano, měli jsme k dispozici celý jazykový systém. Na filmu pracovali počítačoví programátoři a matematici. I umělci, kteří podle jejich programů vyvinuli mimozemský jazyk. Věděli jsme tedy, co který jejich symbol znamená. Nakonec jsem dokázala identifikovat tři nebo čtyři symboly. Po třech měsících natáčení.
Byl vám pochopitelný koncept času v Příchozích?
Ano, tedy asi tak jako normální člověk. Pokud bych se do něj chtěla ponořit, bolela by mě z toho hlava. Když jsem mluvila s teoretickým fyzikem, který věří v teorii strun, a snažila jsem se to všechno naučit, došlo mi, proč se živím jako herečka. Ráda bych, aby můj mozek taky takhle fungoval. Ale když lidé začnou mluvit o kódech, moje hlava spustí přehrávání muzikálových písniček. Odmítá všechno vysoce technického a vědeckého. Skvělé, že žijeme ve světě, kde lidi dokážou vymyslet takové teorie. Akorát když se mi je pak někdo snaží vysvětlit, automaticky si začnu zpívat muzikál Oklahoma. Vidím to i u své dcery. Když se učíme matiku a ona tomu nerozumí, změní téma a začne vyprávět třeba o panenkách. Já tohle vlastně taky pořád ještě dělám.
Bylo obtížné komunikovat s mimozemšťany vytvořenými počítačem?
Na place jsme s ničím komunikovat nemohli, byl tam se mnou jen Jeremy Renner. Naštěstí oba jsme už s počítačovými triky pracovali, takže jsme věděli, co děláme. I když u takové práce si vždycky občas připadáte jako blázen. Pomáhali nám i loutkáři, kteří běhali za bílou zástěnou a předváděli mimozemšťany. Taky Denis byl dost nápomocný. Je to skvělý, byť dost zvláštní režisér.
A jak probíhalo natáčení scén bez gravitace?
Taky pomocí počítačových triků. Musela jsem hrát, že jsem v jiné atmosféře, přitom jsem stála v místnosti, všude kolem bylo zelené plátno a Denis mi říkal, ať hodně mrkám a těžce dýchám.
Vaše postava hodně žije ve svém vlastním světě a ve vzpomínkách na mrtvou dceru. Jak se vám to hrálo?
Na tomhle jsem pracovala déle než na čemkoliv jiném. Musela jsem pro svou postavu vytvořit novou realitu, aby její reakce vycházely ze skutečnosti, přestože o té skutečnosti nikdo jiný nevěděl.
Věříte, že existuje život mimo Zemi?
Doufám. To by bylo skvělé, ne? Generace se dívají na hvězdy a přemýšlejí o vesmíru, hledáme tam odpovědi. Moje dcera tomu říká „nahoře s Bohem“.
Jak podle vás mimozemšťané vypadají?
Kdo ví. Řekla bych, že to je nad naše chápání. My si myslíme, že samozřejmě budou vypadat jako my, ale bůh chraň, kdyby ano.
Chtěla byste si zahrát mimozemšťana?
To by bylo zajímavé a zábavné. Někoho jako byl Jeff Bridges. Nedávno jsem viděla na internetu trailer na Starmana a vzpomněla jsem si, jak ten film miluju.
Máte ráda sci-fi?
Ano, tedy nečtu ho, ale ve filmu mě baví. Má v sobě imaginaci, kterou disponuje každé dítě, než z něj okolní svět udělá cynika. Ráda si možnosti naší představivosti připomínám.
Připadá vám, že filmů jako Příchozí ubývá, protože Hollywood dnes zajímají hlavně superhrdinské akce?
Nemyslím si. Hollywood funguje v cyklech. Když jsem přišla do L. A., točily se samé filmy o mladých. Teď se investice nejlíp vrátí na superhrdinských akcích. Uvidíme, co přijde příště. Ale já hraju nejen proto, že musím nějak vydělávat, ale protože chci vyprávět příběhy. A ty tady budou vždycky.
Příchozí měli světovou premiéru 1. září na festivalu v Benátkách, kde jste uváděla i další film Noční zvířata. V něm hrajete naprosto jinou postavu, chladnou galeristku.
Viděla jsem ty filmy den po sobě. Už mi sice bylo ze sebe špatně, ale zaujalo mě, že mají společné téma, ač jde o odlišný žánr, filmaře i prostředí. V každém jde hlavně o následky našich životních voleb. To se mě hodně dotýká, asi i proto mě oba filmy zajímaly.
Vztahujete každý film ke svému životu?
Je to nejspíš důvod, proč mě nějaký film přitahuje, ale snažím se o tom moc nepřemýšlet. Připadá mi, že svou postavu pořádně nevystihnu, pokud do ní dávám moc ze sebe. Já nejsem tak zajímavá. Snažím se tedy soustředit hlavně na cestu svých hrdinek. Ale určitě do každé role prosakuje i můj život. Tomu nezabráníte.
Matku, která ztratí dítě, jste hrála už ve vašem průlomovém filmu Junebug. Mezitím jste se stala sama rodičem. Byla proto pro vás role matky v Příchozích, která přišla o dceru, hodně jiná?
V Junebug jsem jako herečka předváděla ztrátu, které jsem vlastně pořádně nerozuměla. Poté mi řada žen, které porodily mrtvé dítě, říkala, jak jsou rády, že o tomto tématu někdo mluví. Nikdy jsem netvrdila, že se moje herecká zkušenost blíží skutečné zkušenosti. Ale fakt, že mám sama dítě, zvýšil mou empatii k postavě Louise. Těžko se mi s jejím smutkem na place chodilo. Z její úzkosti jsem měla žaludeční problémy.
To se vám stává vždycky?
Vždycky ne, ale už se mi to stalo. Třeba na natáčení Špinavého triku. Nebudu vám říkat detaily, ale nejsem tam hubená bezdůvodně.
Co vám tak vadilo na postavě vychytralé podvodnice ze Špinavého triku?
Byla ta špinavá bytost, chtěla jsem se jí už zbavit. Byla tak zoufalá, že by udělala cokoliv. Lidské zoufalství mě děsí víc než mimozemšťani.
K tomu natáčení s Davidem O. Russellem také nebylo snadné, prý vás často dováděl k slzám.
O něm mluvit nebudu, David už si ode mě vyslechl dost.
Právě on ovšem změnil filmem Fighter vaši kariéru.
Ano, obsadil mě jako tvrdou holku v době, kdy mě tak lidi vůbec neviděli. A tím mi otevřel další role. David umí skvěle převracet očekávání, to uznávám.
Byla jste tehdy frustrovaná, že vás všichni obsazují do role naivek?
Jistě. Když se mě ptali, jestli dokážu být tvrdá, odpovídala jsem, že ano. Jenže něco takového musíte vidět, abyste tomu věřili. Teď jsem typ naivek už překonala. Aspoň doufám. Lidi rádi škatulkují.
Co je nejlepší a nejhorší část vaší práce?
Nejlepší je, že můžu na místa jako Benátky vzít svou dceru. To je kouzelné. Nejhorší část pro mě představuje zranitelnost, kterou ve mně hraní vyvolává. Kdykoliv se citově obnažíte, lidi mají pocit, že se tak dobrovolně vystavujete kritice a musíte ji snášet. Jenže já nechci vyprávět příběhy proto, že se mi líbí, když mě někdo do detailů rozebírá. Patří to k této práci, takže se přes to přenesete, ale cítím se dost zranitelná.
Dostala jste za Příchozí tentokrát stejný plat jako Jeremy Renner, na rozdíl od Špinavého triku?
O tom mluvit nebudu. Zeptejte se Jeremyho, jestli dostal stejně velký plat jako já.
Autorka je spolupracovnicí redakce
