Bez publika se neobejde. Vladimír Mišík slaví sedmdesátiny

LEGENDA ČESKÉHO BIGBÍTU. Vladimír Mišík se ve středu dožívá kulatých sedmdesáti let.

LEGENDA ČESKÉHO BIGBÍTU. Vladimír Mišík se ve středu dožívá kulatých sedmdesáti let. Zdroj: ČTK

Vladimír Mišík
2
Fotogalerie

Bigbítová legenda a jedna z nejuznávanějších osobností české scény slaví kulatých sedmdesát let. Do důchodu se ale umělec navzdory zdravotním potížím ještě nechystá.

Lásku k anglosaské hudbě získal Vladimír Mišík možná v genech po svém otci, americkém důstojníkovi, kterého nikdy nepoznal a o němž si od dětství myslel, že padl na počátku padesátých let v Koreji. Že je tomu jinak, zjistil až nedávno od autorů hraného dokumentu Nechte zpívat Mišíka, který do kin vstupuje právě dnes v den jeho narozenin.

Touha po kytaře

Režisérka Jitka Němcová totiž ve spolupráci s genealogy a známými v Česku i v New Yorku přes americké archivy vypátrala, že se Mišíkův otec John Gaughan dožil téměř devadesáti let, měl devět synů a dcer a zemřel teprve před deseti lety.

Druhou z okolností, které Mišíka v raném věku nasměrovaly k hudbě, bylo zaměstnání jeho matky. Pracovala na americkém velvyslanectví, brala malého syna do tamního kina na filmy jako Rebel bez příčiny s Jamesem Deanem a nosila domů singly, z nichž na budoucího muzikanta zapůsobil zejména Elvis Presley a jeho Jailhouse Rock a další.


Všechny zprávy ze světa kultury čtěte zde >>>


Chvíli sice váhal, jestli se nemá věnovat basketbalu, ale nakonec zvítězila muzika. „Jak jsem se ale cestou na tréninky pomalu loudal parkem, potkával jsem frajery, co měli vlasy vyčesané dozadu a kouřili. Vždycky měli přes rameno kytaru, hráli něco senzačního, já jenom zíral a zatoužil být jako oni,“ zavzpomínal Mišík v knižním rozhovoru Ondřeje Bezra na důvody, proč zatoužil po kytaře.

První kroky

První kapelu Uragán založil se spolužáky na učňáku, kde se vyučil truhlářem. První profesionální skupinou se pak staly Komety již s Radimem Hladíkem v sestavě. Následovali hvězdní Matadors, Orchestr Karla Duby, George&Beatovens, Blue Effect a posléze Flamengo. S ním se v roce 1972 podílel na jednom ze zásadních alb tuzemské rockové historie s názvem Kuře v hodinkách na texty básníka Josefa Kainara.

V polovině sedmdesátých let založil skupinu Etc…, s níž hraje dodnes, byť několikrát významně změnila sestavu. První alba skupiny obsahovala i balady s texty Václava Hraběte či opět Kainara: Stříhali dohola malého chlapečka, Proč ta růže uvadá či kultovní Variaci na renesanční. Mnohé z nich zlidověly. Za své je vzali nejen rockeři, ale i obsáhlá trampská a folková scéna, a písně se tak staly „povinnou“ součástí repertoáru každého amatérského kytaristy.

Na kordy s režimem

Popularita ale přinesla Mišíkovi i pozornost státních orgánů včetně Státní bezpečnosti. Poté co v roce 1982 s kapelou odehrál první velký koncert v Lucerně, na kterém se na plátno v podobě obřích bílých trenýrek promítal údajně zakázaný film, přišel zákaz veřejné činnosti „až do úplného zapomnění“. „Z Etc…tehdy čišela obrovská svobodomyslnost. Neměl jsem nikdy potřebu s bolševikem vyjít a po hospodách se netajil svými názory. A to fízlové věděli,“ podotkl v knižním rozhovoru s Bezrem.

Nejtěžší období předlistopadové kariéry přežíval všelijak včetně značné konzumace alkoholu. Zákaz nakonec trval dva roky. Etc… mohl obnovit až v roce 1985 a další autorské album mu vyšlo ještě o dva roky později, sedm let od druhé autorské desky. Estébáci přitom měli co dělat, aby stíhali přemalovávat protestní heslo po pražských zdech „Nechte zpívat Mišíka“. To se nakonec stalo i názvem aktuálního filmu.

Konečně jen muzika

A pak naštěstí pro Mišíka i většinu tehdejší společnosti přišel Listopad. Milionovému davu tehdy zazpíval na své domovské Letné „Večernici“, v srpnu 1990 s kapelou předskakoval na legendárním koncertu Rolling Stones na Strahově pro 120 tisíc lidí.

V témž roce se dostal jako poslanec do České národní rady. Z ní a z politiky vůbec ale po dvou letech vycouval. Zjistil, že zákulisní politické kšefty nejsou nic pro něho. V politice přesto ještě jednou „zazářil“, když v roce 2013 odmítl státní vyznamenání Za zásluhy od prezidenta Miloše Zemana. „Vážený pane presidente, velmi se omlouvám, ale z důvodu rostoucí nevole z některých Vašich rozhodnutí jsem dospěl k závěru Vámi nabízené státní vyznamenán nepřijmout,“ napsal tehdy Zemanovi.

Od devadesátých let se tak Mišík věnuje zcela svobodně muzice. S Etc… vydal dalších šest autorských a tři živá alba, přičemž s koncerty ani v sedmdesátce nekončí a hraje nejen s domovskou skupinou, ale i s příležitostným uskupením Čundrground. A to i přes nemalé zdravotní potíže, kvůli kterým musí hrávat vsedě a často jako prostředek pro přesun používá invalidní vozík. Bez kontaktu s publikem se totiž ani v sedmdesáti obejít nemůže a nechce.