Trojice zajímavých filmů, které v těchto dnech vysílají česká kina pohledem Ivy Přivřelové. Animovaní Trollové se povedly, Wim Wenders je průměr a novinka Xaviera Dolana může být nesnesitelná.
Trollové
(Režie: Mike Mitchell, Walt Dohrn)
Nový animák studia Dreamworks Trollové oživuje pozapomenuté hračky pomocí moderní muzikálové 3D pohádky v rytmu diska.
Generace, která si hrála se skandinávskými skřítky s barevnými vlasy, už má dnes vlastní děti. Na nový animák studia Dreamworks Trollové můžou vyrazit všichni. Pro malé tu je plno křiklavých barev, chytlavých tanečních písniček, včetně letního hitu Justina Timberlaka Can’t Stop the Feeling, a poměrně dobrodružný příběh o růžové trolí princezně, která se s otevřeným srdcem, naivní odvahou a písní na rtech vydává zachránit své kamarády. Ty pochytali tzv. Bergeni, velcí zlobři, kteří věří, že můžou být veselí jedině, když věčně šťastné trolly sežerou.
Velcí diváci si můžou užít řadu malých povedených vtípků, nadsázku, s níž je film o manických skřítcích prdících třpytky vyprávěn, i obdivuhodnou počítačovou animaci, která dokáže věrně napodobit např. plstěné materiály. Dospělí také poznají, že si Trollové vypůjčili několik známých songů jako Zvuky Ticha nebo Hello. Kdo si v kině najde původní verzi (bez titulků), vychutná si také hlasy a zpěv hvězd Anny Kendrickové a Justina Timberlaka, který stojí i za hudební produkcí, a nebude se podivovat, proč někdy zůstává song v češtině nepřeložen.
Tak nakažlivě veselému filmu s psychedelickými barvami se dají odpustit i ztráty tempa a určitá vtíravost. Stejně si nejspíš na konci budete chtít ve svém cukrovém rauši zatančit s trolly.
Krásné dny v Aranjuez
(Režie: Wim Wenders)
Wim Wenders se zamiloval do technologie 3D, ne vždy ale má třetí rozměr v jeho díle takový význam jako v případě dokumentu o tanečnici Pině Bauschové. Novinka, která se letos kupodivu dostala až do soutěže benátského festivalu, převypravuje hru Petera Handkeho, s nímž režisér spolupracuje už od 70. let. Její repliky ve filmu vyťukává do stroje jiný Rakušan, v krásném domě nad Paříží. Nahlas je pak pronášejí muž a žena, inertně popisující erotické vztahy v těžko srozumitelném stylu vymyšlených pseudointelektuálů.
Wenders svou meta antitezi 3D dovádí do nesnesitelného absurdna. V jeho 3D filmu se nic neděje, akci supluje beztvarý dialog, kamera téměř staticky zachycuje příjemnou zahradu, v níž protagonisté hry ve filmu setrvávají. Ani Nick Cave, který se zjeví, zazpívá a zmizí, z letargie babího léta nevytrhne.
Je to jen konec světa
(Režie: Xavier Dolan)
Kromě Denise Villeneuva dala kanadská provincie Québec filmovému světu i zázračné hysterické dítě jménem Xavier Dolan. Ten letos ve svých 27 letech dostal svou sedmou cenou z festivalu v Cannes za své šesté melodrama. Grand Prix na ceremonii oplakal se zadostiučiněním, že kritici, kteří jeho novinku odmítli jako přepjatou báchorku, neměli pravdu. Je to jen konec světa rozhodně není filmem pro všechny.
Nešetří se v něm slzami, ani křikem, přitom se během návštěvy dysfunkční rodiny navenek nic smysluplného neřekne. Pravé pocity a důvody emocionálních záchvatů musí divák hledat pod kamerovými hrátkami a vyhrocenými výkony pohledných francouzských hvězd v čele s Gaspardem Ullielem, jediným umírněným v roli umírajícího dramatika, který po dvanácti letech zajel domů. Kdo po nánosy make-upu a řevu najde něco opravdového, čeká ho emotivní očistec. Kdo ne, čeká ho vyčerpávající zkouška trpělivosti. Dolan není subtilní režisér a jeho monotónní film příliš prozrazuje, že vychází z divadelní hry z roku 1990 (již Jean-Luc Lagarce napsal pět let před svou smrtí na AIDS). Dolan si rád vypomáhá pop songy a tady zvolil jeden výstižný už pod úvodní titulky, Home is Where it Hurts od Camille. Všechno ostatní už je pak nadbytečné.
