Fotografka Stéphanie Di Giustová s režií začínala u klipů neotřelých hudebníků typu Jarvise Cockera. Invenční umělkyně se týká i její celovečerní filmový debut Tanečnice, který se po Festivalu francouzského filmu dostal v lednu do české distribuce. Snímek natáčený také v Česku připomíná osobu a dílo taneční performerky z přelomu 19. a 20. století Loïe Fullerové.
Jak moc je Loïe Fullerová ve Francii známá?
Vůbec ne. Právě proto jsem o ní natočila film. Celovečerní snímek jsem chtěla zrežírovat už dlouho, ale měla jsem z toho strach, říkala jsem si, buď je člověk Tarkovský, nebo by neměl točit. Pak jsem náhodou přišla na černobílou fotografii poletující látky, pod níž se dala tušit silueta ženy. Ta fotografie byla nadepsána “ikona Belle Époque”. Tím jsem se seznámila s příběhem Loïe Fullerové, který mi připadal tak neuvěřitelný, že jsem nechápala, proč o ní ještě nikdo nenatočil film. Tak jsem to udělala já. Do určité míry jsem ji chtěla rehabilitovat. Ve své době byl její tanec revoluční, ale pak se na ni zapomnělo.
Co vás na jejím osudu nejvíc zaujalo?
Že ji k takové taneční kariéře nic nepředurčovalo. Žila v Americe na Divokém západě, nenarodila se do správného těla ani prostředí. Ale byla odhodlaná, překročila Atlantik, začala tančit za doprovodu scénických efektů, v nichž se mohla sama skrýt. Zajímalo mě, jak může být někdo slavný a přitom se nikomu pořádně neukázat.
Vy jste její biografii ovšem upravila a vytvořila z ní obecný příběh o umělci ochotném své tvorbě obětovat všechno.
Nechtěla jsem natočit klasický životopis. I když by to bylo možné, Loïe se znala s Rodinem, Edisonem, manžely Curieovými. Její osud byl vlastně až trochu moc neuvěřitelný. Mě ale nejvíc zajímala její šílená energie. Určitým způsobem jsem se do ní projektovala. Loïe obětovala svému umění své tělo, šťastná byla jedině na scéně. Jinak neuměla žít. O tom jsem chtěla vyprávět. Tanečnice je také příběh ženy, která se hledá, která se až na konci usmíří s vlastním tělem. Svobodné ženy, kterou nemůžete zaškatulkovat. Její tanec byl i performancí, kterou sama režírovala.
Výrazné mužské postavy jsou ve filmu smyšlené. Proč?
Nechtěla jsem, aby hlavní hrdinka mluvila francouzsky s americkým přízvukem, tak jsem si vymyslela, že měla Loïe francouzského otce. Což neměla. Co se týče postavy Gasparda Ulliela, chtěla jsem Loïe konfrontovat s mužskou sexualitou. Ve skutečnosti byla vdaná za amerického bankéře. Vztah mezi Loïe a Ullielovým Louisem je zvláštní - nejsou milenci, přáteli ani sourozenci, ale jsou si velmi blízcí, asi proto, že se oba ničí.
Neměla jste obavy, že někteří diváci uvěří, že vše, co ve filmu viděli, se i stalo?
Pro mě bylo důležitější ukázat pravdivě umění než vztahy mezi postavami. A také doufám, že divák si po filmu půjde přečíst nějaké knihy o Loïe, aby uspokojil zvědavost, kterou v něm snad Tanečnice vyvolá.
Snímek se natáčel také v Česku, kde konkrétně?
Natáčeli jsme tady týden. Jedna z nejdůležitějších scén ve filmu z pařížského kabaretu Folies Bergère, vznikla v Obecním domě v Praze. Folies jsou dnes přestavěné, už nevypadají jako v roce 1895. Do Obecního domu jsem se zamilovala, atmosféru Belle Époque vyjadřuje krásně.
Jak obtížné bylo hledání hereček do rolí průkopnických tanečnic Loïe Fullerové a Isadory Duncanové?
Pro roli Loïe byla moje první volba Soko. Zosobňuje určitou feminitu, která neodpovídá klasickým představám o ženské kráse z časopisů. Není uhlazená, je v ní něco punkového. Ve filmu Augustina dokázala, jak je výtečná herečka, zároveň působí jako zpěvačka a performerka, říkala jsem si, že by mohla s Loïe souznít. S Lily-Rose Deppovou jsem absolvovala několik zkoušek, abych viděla, jestli roli Isadory herecky zvládne. Šlo o můj první film, tak jsem ke všemu přistupovala pečlivě. Ohromilo mě, jakou vrozenou grácii a půvab v sobě Lily má. Na tanec jsme ji ale dublovali.
Isadora Duncanová je nyní mnohem slavnější tanečnicí než Loïe Fullerová, vy ji nicméně ve filmu zobrazujete jako sebestřednou intrikánku.
Četla jsem její životopis a z něj také vystupovala jako velká narcistka, která manipulovala se svou image, trousila moudra jako “tanec je náboženství” a nechala si na svou počest postavit chrám v Řecku. V mém filmu ale není jen negativní postavou. Jako jediná dokáže Loïe donutit, aby se popasovala se svou feminitou.
Obě dvě tanečnice jsou mimochodem pochovány na stejném hřbitově, pařížském Père-Lachaise.
Ano. Duncanová tam má velkou udržovanou hrobku se zlatými písmeny a květinami. Loïe tam měla jen malou destičku a už i tu někdo ukradl.
Autorka je spolupracovnicí redakce
