Nakladatelství Akropolis vydává knihu Před komiksem. Formování domácího obrázkového seriálu ve 2. polovině XIX. století. Část autorského týmu stojícího za Dějinami československého komiksu 20. století v novince poodhaluje kořeny grafického vyprávění v 19. století. „Čeští tvůrci velmi dobře znali zahraniční komiksy a uměli na ně rychle reagovat,“ říká jeden z autorů knihy Martin Foret.
Co vás při pátrání v českém komiksovém pravěku nejvíc překvapilo?
Nás v našem pátrání zajímalo především to, kde leží kořeny domácího komiksu, odkud se u nás obrázkový seriál vzal a z čeho se utvářel. Snažili jsme se tedy podrobně zachytit tendence, které k ustavení domácí varianty obrázkovoseriálové tvorby vedly, a postihnout vlivy, jež toto formování spoluutvářely. Asi nejvíce mě překvapilo, jak dobře domácí tvůrci často znali seriály svých západních kolegů a jak rychle na ně dokázali tvůrčím způsobem reagovat. Překvapivé pro mne také bylo, jak moc byl domácí obrázkový seriál od počátku spjat s politikou a politickou satirou.
Jaké byly největší tuzemské superhvězdy této doby?
V jistém smyslu bychom za superhvězdy mohli považovat ta „velká jména“, které známe z jiných oblastí kultury. Reprodukujeme v knize například obrázkový seriál od Josefa Mánesa nebo hned několik seriálů od Mikoláše Alše, který vedle českého tisku hojně publikoval i na Slovensku. Kolega Tomáš Prokůpek objevil dokonce jeden obrázkový seriál, jehož textová stránka je dílem Jana Nerudy. Ale tito autoři si k tvorbě obrázkových seriálů spíše odskakovali, byť zrovna Aleš poměrně často a výrazně, gró jejich díla tvoří něco jiného.
A z těch méně známých?
Za asi nejvýznamnější hvězdu bychom mohli označit Karla Václava Klíče, který obrázkové seriály publikoval nejen v zásadě napříč celou monarchií, ale dokonce i v Británii. Je také autorem seriálu o stréčkovi Mrkvičkovi, první výrazné navracející se postavy, která se v roce 1867 objevila ve dvou seriálech na pokračování. A pak by to byly především ti výtvarníci, kteří se obrázkovému seriálu věnovali soustavně či se na něj víceméně specializovali. Mezi takové významné autory by patřil například Karel Krejčík, který asi nejvíce experimentoval s komiksovou bublinou, Artuš Scheiner, Gustav Jaroslav Schulz, František Karel Kolár nebo Karel Ladislav Thuma, který ještě ve 20. století představoval autoritu v oblasti dětských seriálů. Tvorbě těchto osobností jsme věnovaly speciální kapitoly.
Jak na tom byli čeští autoři ve srovnání se světem?
O Klíčovi se píše i v globálních dějinách komiksu a jeho reputace mu přinesla hned několik významných redakčních postů, Schulz je se značným uznáním uváděn třeba v knihách o slovinské karikatuře. Centry rozvoje obrázkové seriálu i karikatury obecně byly nepochybně Anglie a Francie, čím dále na východ, tím byl rozvoj o něco opožděnější. Ale v rámci německojazyčného prostoru, kam české země geopoliticky patřily, byli domácí autoři myslím srovnatelní se svými kolegy. Obecně můžeme říct, že domácí autoři se hojně inspirovali seriály ze západních časopisů, přičemž asi největší vliv měly nejen u nás německé Fliegende Blätter, ale prokazatelně znali i francouzské a později americké seriály. Aktuální trendy pak tvůrčím způsobem rozvíjeli a přes jejich tvorbu se tyto dostávaly třeba do Slovinska nebo Srbska – české země tak tvořily prostor jistého kulturního transféru.
Kde se čeští tvůrci prosadili mimo český prostor?
Řada domácích autorů publikovala i v německojazyčném tisku, a to nejen v tom vydávaném v Praze, ale i na vlastním rakouském či německém území. Asi největší stopu za hranicemi českých zemí zanechal již zmíněný Karel Václav Klíč, který se prosadil nejen napříč územím tehdejšího Rakouska-Uherska, ale i za jeho hranicemi. Vedle českých zemí působil nejprve v Budapešti a poté ve Vídni, tedy obou centrech monarchie, kde se stal nejen velmi úspěšným karikaturistou, ale i svého druhu celebritou. Jeho věhlas coby excelentního karikaturisty zasahoval celé území tehdejší monarchie, sahal od jejího centra až do periferního Slovinska, kde rovněž významně ovlivnil tamní karikaturu. Klíč je dnes i ve světě poměrně známý jako inovátor tiskových technologií, jeho přínos k rozvoji obrázkového seriálu zůstával dosud ve stínu těchto jeho úspěchů. Tyto zájmy ho pak koncem století přivedly do Anglie, kde pak krom vynalézání publikoval i v satirických časopisech. A i tam se nám podařilo dohledat i jeho obrázkové seriály.
Dnes jsou komiksy vnímány především jako zábava, jak tomu bylo v 19. století?
Žádnou reflexi věnovanou specificky obrázkovému seriálu se nám dohledat nepodařilo. Ale co můžeme usuzovat se samotných periodik, která obrázkové seriály tiskla, pak lze říct, že poměrně dlouho je redakce nevnímaly jako něco specifického. Obrázkový seriál neměl v novinách a časopisech vyčleněný nějaký zvláštní prostor, ten si vydobýval až postupně. Objevoval se také výrazně nepravidelně a nebyl zásadně odlišen od jednotlivých karikatur. Formou obrázkového seriálu byly v periodikách často zpracovávány náměty, které dobová produkce vyjadřovala i jinak, nesekvenčně. Postupně si ale redakce uvědomovaly potenciál této zvláštní hybridní formy a ke konci 19. století už vyhlašovaly soutěže o nejlepší příspěvky, kde už byl obrázkový seriál jako speciální soutěžní kategorie. Zřejmě vůbec první specializovanou soutěž o nejlepší „cyklus humoristický“ vyhlásil satirický časopis Nový Paleček v roce 1892 a v porotě tehdy zasedal i Mikoláš Aleš.
Jak se měnilo publikum, pochopil jsem, že původní publikum proto-komiksů byli spíše dospělí. Kdy se to u nás zlomilo směrem k mladšímu publiku?
Ano, v 19. století byl domácí obrázkový seriál určen dominantně dospělým. V samotných počátcích, které lze klást do revolučního roku 1848 a s ním spjatého rozvoje českojazyčného tisku, se totiž jednalo především o dílka satirická, spjatá s nějakou konkrétní osobou či událostí tehdejší politiky. Později se rozšířily i další, nepolitické náměty, jako například karambolné příhody nejrůznějších excentrických pánů, ale stále především v humoristických a satirických časopisech určených dospělým čtenářům. Seriálů určených dětem přibývalo až od 80. let 19. století, což samozřejmě souviselo obecně s rozšiřováním nabídky dětských časopisů a konec konců i s rozvojem dětem a mládeži určené literatury. Ze začátku v nich převládala odstrašující výchovná exempla, postupně pak začaly převažovat komické taškařice zlobivých kloučků-raubířů.
