Nekrolog: Zemřel Andrzej Wajda, bojovník za polskou duši

polský režisér Andrzej Wajda

polský režisér Andrzej Wajda Zdroj: reuters

Andrzej Wajda natočil řadu slavných snímků. Důležitý byl také jeho přístup k politice a schopnost vystihnout šílenství socialistického Polska.

Za socialismu jeho snímky ukazovaly jinou realitu života na té smutnější straně železné opony. Patřil k málo filmařům ze socialistických zemí, kteří směli točit také na Západě. Po pádu Berlínské zdi nepřestal s kritickým pohledem na vztah politiky a obyčejného člověka, v poslední části kariéry se obrátil k velkým historickým okamžikům polských dějin minulého století. A i tady se projevil jako nesmlouvavý kritik morálky „navenek se neprojevuj a doma si kritizuj“. Ve věku devadesáti let zemřel Andrzej Wajda, polské filmové svědomí, jež ocenil celý svět.

Wajda se narodil v roce 1926 do rodiny učitelky a vojáka, který byl později zabit při masakru v Katyni. Právě o této události Wajda natočil jeden ze svých pozdních snímků. Naznačuje v něm, že právě tehdy se zlomilo polské kolektivní vnímání sebe samých uprostřed dvou mlýnských kol a přiklonili se k sovětskému „příteli“ na úkor německého „nepřítele“.

Wajda byl přítomen u všeho podstatného, čím polská kinematografie promluvila do celosvětového dění. Svými snímky Kanály a Popel a démant stál u zrodu takzvané polské školy, kterou lze přiblížit jako tamní verzi nové vlny. Vedle realistického přístupu se polští tvůrci pouštěli také do symbolistických vod a mnoho z nich se posléze vydalo k žánrovým filmům (především Roman Polanski). Pro Wajdu byla vůbec nejplodnějším obdobím sedmdesátá léta, kdy natočil desítku snímků včetně klíčového Muže z mramoru (1977). Tímto snímkem se Wajda definitivně stal odpůrcem režimu a posledním záběrem na gdaňské loděnice předznamenal blížící se události v Polsku i ve své vlastní kariéře.

Wajda se otevřeně přihlásil k boji odborářů ze Solidarity snímkem Člověk ze železa, jenž právě revoluční pokus zachycuje. Polský tvůrce za něj v Cannes dostal Zlatou palmu, a zatímco doma točit nesměl, otevřela se mu cesta k práci na Západě, především Francii. Zde vytvořil především dva nezapomenutelné snímky – politickou alegorii Danton (s tématem revoluce požírající své děti) a adaptaci Dostojevského Běsů.

Po revoluci se Wajda opět pustil do práce v domácím prostředí. Vracel se ke svým předchozím tématům, inspiraci hledal v polské literatuře nebo historii. Některá díla se dostala i na mezinárodní festivaly, ale nikdy již filmař nedosáhl úspěchu z předchozí kariéry.