O válce musíme točit bez Hitlera a subtilně, říká francouzská režisérka Rebecca Zlotowski

Rebecca Zlotowski

Rebecca Zlotowski Zdroj: Fénix Distribution

První režisérka, s níž kdy točila Natalie Portmanová, začala kariéru jako scenáristka. Její první režijní počin, Drahá Prudence, měl v roce 2010 premiéru na festivalu v Cannes a upozornil na talent Ley Seydouxové. S ní Rebecca Zlotowski natočila i romanci Grand Central. Její novinka Planetárium se světu poprvé ukázala letos na festivalu v Benátkách, do českých kin vstoupila 17. listopadu. Do rolí amerických sester pořádajících spiritualistické seance, které se usadí v předválečné Paříži a proniknou do světa filmu, obsadila svou kamarádku Natalii Portmanovou a mladinkou dceru Johnnyho Deppa Lily-Rose. 

Bylo těžké do filmu sehnat hvězdnou Natalii Portmanovou a dceru Johnnyho Deppa a Vanessy Paradisové Lily-Rose?

Vůbec ne. Natalie a já jsme kamarádky. Americké herečky, kterým je přes třicet, nemají na výběr moc zajímavých rolí, takže si musí všímat i evropských režisérů. To třeba Leonardo DiCaprio dělat nemusí. Natalie tudíž sledovala i mé filmy a oslovila mě. Kupodivu jsem první režisérka, s níž kdy točila. U Planetária byla od začátku a sama mi poslala fotku Lily-Rose. Jsou si neuvěřitelně podobné, navíc obě umí anglicky i francouzsky.

Planetárium je krásný film na pohled, s krásnými herečkami, kostýmy, interiéry, přitom vypráví o dost temném tématu, antisemitismu a společnosti na cestě k válce.

To je na něm právě to vzrušující. Film je jazyk, jehož možnosti byste měli vždy pořádně využít. Měli byste se pohrát s kostýmy, výpravou, hudbou, se vším. A když pak vytvoříte něco na první pohled lehkého, můžete tam umístit pocit ohrožení, který cítím v dnešní Evropě. Jak se říká na začátku filmu – co to znamená žít v předválečné době, když nevíte, že je předválečná? Nebudu říkat, že Planetárium je temný film, chci, aby na něj někdo přišel do kina. Ale je to příběh příčetných lidí, kteří jsou slepí. Ani dvě spiritualistická média, která přijela do Evropy těsně před válkou, nejsou schopná předpovědět, co hrozného se stane. Takový paradox mi připadá zajímavý.

Téma ohrožení se objevuje i ve vašich předchozích filmech. Co vás na něm přitahuje?

Jsem posedlá neviditelností hrozby. V mém prvním filmu hrozilo nebezpečí smrti na motocyklových závodech, v Grand Central zase postavy ohrožovala radioaktivita, která nepozorovaně vniká do těla. V Planetáriu víte, že se něco stane, ale nevíte co. Hlavní hrdinka začne jako herečka točit filmy, ale to na konci 30. let může být stejně nebezpečné jako závody na motorce nebo nukleární zařízení. Smrt a vášeň jsou všude.

K těmto tématům ve filmu přistupujete dost nepřímo. Příběh je skoro v pozadí.

Ano. V USA ho pak lidi většinou nechápou, ale vy jako Evropanka se zájmem o film vlákna mého příběhu vidíte. Nemůžu dát do filmu Hitlera a holocaust, to by bylo moc, působilo by to směšně. Už to, že jsem musela ukázat nacistickou uniformu, mi dost vadilo.

Podle mě máme zodpovědnost o druhé světové válce vyprávět jemně. Možná se mýlím, a když o ní Steven Spielberg vypráví jako pedagog, je to dobře.

Filmy jsou i pedagogické, ačkoliv ne ty mé. Mé filmy jsou atmosférické. Prodává se tak na ně míň lístků do kina, ale nedokážu je točit jinak. Musím být subtilní, chci zachytit tíhu v našich životech, klima krize, dobu populismu.

Pořád můžeme svobodně mluvit, ale něco už číhá za rohem. Tak je to ve skutečnosti cítit. Netočím špatný televizní snímek, kde se Hitler dostane k moci a hned je válka. Jak k ní došlo? Na to odpovídám v Planetáriu.

Musela jste hercům svůj přístup hodně vysvětlovat?

Ani ne. Každý herec vyžaduje jiný jazyk. Lily-Rose Deppové, které bylo při natáčení šestnáct, jsem neříkala stejné věci o tom, jak má využívat své tělo, jako Natalii Portmanové, která je už celistvá herečka a dokáže scénu předvést ve francouzštině, v angličtině, takhle i jinak. Emmanuel Salinger, který hraje producenta, sám i režíruje.

On všem intencím za příběhem rozuměl. Natalie taky, ale ona je moc znát nechtěla. Což bylo lepší. Emmanuel chápal, že jeho postava dopadne tragicky a pořád to u ní hrál. Musela jsem mu opakovat, že tu tragiku s sebou nesmí pořád nosit.

Že musí být nejdřív šťastný, nadějný, naivní a teprve později zjistit, že se mýlil. Někdy na filmu vidíte, že herec o své postavě už na začátku ví příliš.

Třetí hlavní postava Emmanuela Salingera prý vychází z osudu skutečného židovského producenta?

Ano, Bernarda Natana. Kvůli svému původu byl exkomunikován ze společnosti, skončil ve vězení a pak v Osvětimi. Jeho příběh je něco jako Dreyfussova aféra ve filmu. Mám k němu blízko, i když jsem se o něm dozvěděla docela nedávno. Natanovi kdysi patřila pařížská filmová škola FEMIS, kde jsem studovala. A nikde o tom není nic napsáno. Taky koupil slavné studio Pathé. Hrozný osud, ale kdybyste o něm chtěli točit životopis, byla by to nuda. Natan byl příliš skvělý, zavedl ve Francii zvukový film, měl dvě roztomilé dcery. Jean Epstein ovšem říká, že film je nástrojem spravedlnosti, tak jsem ho tak chtěla použít, inspirovaná skutečností.

Nicméně i když se vaše postava producenta jmenuje jinak, konzultovala jste ji s Natanovými vnučkami.

Chtěla jsem se s nimi potkat a zjistit, jestli jim nevadí, že náš producent prožívá gay fantazie. Nevadilo, ale nakonec jsem to stejně vystřihla. Zajímavé ale je, že jsem nejdřív vymyslela postavy těch dvou amerických sester, které přijedou do Evropy. Pak jsem přemýšlela, jak můžu vyjádřit, že už před Vichistickým režimem panoval ve Francii antisemitismus, ač ne tak očividný. Chtěla jsem tedy, aby v Paříži potkaly židovského francouzského producenta, který se stane obětí antisemitismu. Přitom jsem nevěděla, že se něco podobného stalo. O tom mi řekl až můj otec. O Natanovi skoro nikdo neví, ale můj otec je posedlý židy ve Francii, protože těmi jsme i my.

Proč se film jmenuje Planetárium?

Mám ráda, když jsou názvy filmů jako jména písní. Když jsou obrazné, ne doslovné. Když ve vás okamžitě vyvolají nějaký obraz. A viděla jsem tam spojení. I film je umělé světlo, něco zářivého a zároveň mrtvého, na co se díváte v temné místnosti. V mém Planetáriu je taky motiv hádání budoucnosti, která se někdy odhaduje z hvězd. A i na obloze něco vidíte, jen když dáváte pozor a znáte tvary souhvězdí. Pro to všechno se mi ten název líbil.

Jste spíš intelektuální, nebo intuitivní režisérka?

Rozhodně intelektuální. Hodně promýšlím jazyk, slova, nápady. Asi je zábavnější být spontánní, ale já funguju takhle. Vlastně příliš propagovat spontaneitu nad promyšleností mi připadá nebezpečné. Já moc svým prvním dojmům nevěřím. Musím přemýšlet o tom, co cítím. Jsem až kantovsky morální osoba. Tedy ve společnosti. Sama jsou docela pařížsky líná, nemám disciplínu, nedokážu brzo vstávat nebo zhubnout, přestat kouřit ani pít. Chci všechnu radost. Ale mezi lidmi se chovám morálně. I když ne v lásce. V lásce se podle mě můžete chovat, jak chcete, i jako naprostá kráva.

Autorka je spolupracovnicí redakce