Ve věku 90 let zemřel polský filmový režisér a dramatik Andrzej Wajda, který patřil k nejvýznamnějším představitelům polské filmové školy. Je držitelem řady ocenění, včetně Oscara, kterého získal v roce 2000 za celoživotní dílo.
Wajda zemřel v neděli večer v Krakově, upřesnili podle agentury AFP blízcí režiséra. Hospitalizován byl před několika dny a nacházel se v kómatu. Podlehl dýchacím potížím.
Wajda točil filmy o své zemi a duši jejích lidí. Své místo v nich měly velké dějiny i zdánlivě běžné a obyčejné osudy.
Andrzej Wajda se narodil 6. března 1926 v Suwalkách poblíž litevských hranic. Jeho matka učila na ukrajinské škole, otec se stejně jako tisíce dalších polských důstojníků stal za druhé světové války obětí katyňského masakru, spáchaného příslušníky stalinské policie NKVD.
Příběh vlastního otce byl pro Wajdu inspirací k natočení ceněného snímku Katyň (2007). Válka však byla tématem jeho filmů již mnohem dříve - v 50. letech promítl své zkušenosti z odboje do snímků Nezvaní hosté a Kanály i do slavného Popelu a démantu. Jeho filmy vždy výrazně vyčnívaly nad soudobou produkci, komunistickému režimu byly často nepohodlné.
V 80. a 90. letech se dočkaly uznání i Wajdovy velkolepé historické fresky Danton a Pan Tadeáš. V posledních letech natočil intimní drama Puškvorec (2009) a životopisné drama Walesa: člověk naděje (2013).
Wajda točil 60 let filmy o Polsku a jeho duši
Polský "národní" režisér Andrzej Wajda natáčel přes 60 let filmy o své zemi a duši jejích lidí. V jeho snímcích měly své místo velké dějiny i zdánlivě běžné a obyčejné osudy. Legendu polské kinematografie proslavily snímky jako Popel a démant, Země zaslíbená, Danton, Pan Tadeáš či Katyň. V roce 2000 získal Wajda čestného Oscara za celoživotní tvorbu. V posledních letech natočil intimní drama Puškvorec (2009) a životopisné drama Walesa: člověk naděje (2013). Wajda zemřel v neděli 9. října večer v Krakově ve věku 90 let.
Od počátku své tvorby byl Wajda nepřehlédnutelnou osobností polského filmu. Respekt si získal především svým obrazem dějin Polska odchylujícím se od oficiálního výkladu. Mistr filmového plátna vtiskl na celuloid obrazy sociálních a politických kotrmelců polských dějin, citlivě, s jemnou ironií, přiléhavou symbolikou a kořením živočišnosti. V rámci možností se snažil ukázat pravdu, jakkoliv byla relativní i nepohodlná.
Andrzej Wajda se narodil 6. března 1926 v Suwalkách u litevských hranic. Matka učila na ukrajinské škole, otec byl důstojníkem v armádě, v roce 1939 odešel do války a nikdy se nevrátil. Až později vyšla najevo pravda - stal se obětí Rudé armády v Katyni stejně jako tisíce dalších polských důstojníků. Příběh vlastního otce byl pro Wajdu inspirací k natočení ceněného snímku Katyň (2007).
Válka však byla tématem jeho filmů již mnohem dříve. Po absolvování malířské akademie v Krakově a Vysoké filmové školy v Lodži natočil v polovině 50. let svůj první snímek Neznámí hosté, inspirovaný vlastní krátkou zkušeností v řadách Zemské armády. Téma odboje se objevuje také v klíčovém filmu Popel a démant (1958), filmu Kanály (1967), kde se vrátil k citlivému tématu varšavského povstání, či Krajině po bitvě (1970).
Do polského filmu "morálního neklidu" se zapsal snímky ze současnosti. Všechno na prodej (1968), popisující složitý duševní svět populárního herce, byl natočen jako pocta tragicky zesnulému herci Zbygniewu Cybulskému. Kromě něj Wajda objevil i další nové hvězdy polského kina: Daniela Olbrychského a Krystynu Jandovou. Ta se objevila například v Člověku z mramoru (1977), na nějž navázal Člověk ze železa (1981) o stávce v gdaňských loděnicích.
Wajda nikdy nevstoupil do komunistické strany, ale nenechal se ani zlákat Hollywoodem. "Řekněme, jak jsem kolaboroval. Občas se mě ptají, jestli jsem nemohl točit filmy ve svobodných zemích. Na to odpovídám, že neexistují filmy o Francii mluvené anglicky, neexistují filmy o Polsku mluvené francouzsky, neexistuje český film, kde by mluvili německy. Proto pro nás, režiséry, kteří chtěli točit filmy o své zemi, neměl výjezd za hranice smysl." Jako výjimku uznával Miloše Formana. Forman zase Wajdu pokládá za jednu ze "tří sudiček", které spolu s italským neorealismem a americkými nezávislými stály u zrodu české nové vlny.
V 80. letech režíroval Wajda v zahraničí - v Jugoslávii, Anglii, Německu a Francii. Právě tam po vyhlášení válečného stavu v Polsku dokončil film o francouzské revoluci Danton (1982). Aby hlavní představitel Gérard Depardieu poznal na vlastní kůži, co znamená revoluce, přivedl ho Wajda až do varšavské Solidarity. Film se tak stal spíše alegorií tehdejšího polského vývoje.
Po pádu komunismu zájem o Wajdovy filmy upadal. Když ale v roce 1999 natočil Pana Tadeáše, adaptaci klasického Mickiewiczova eposu, znovu se vynořily fronty před pokladnami polských kin.
Kromě Oscara (2000) získal například i Zlatou palmu v Cannes 1981 za Člověka ze železa či Zlatého medvěda na Berlinale (2006). V Česku mu byla udělena cena Nadace Pangea Za úsilí o nápravu věcí lidských.
Wajda byl čtyřikrát ženatý, naposledy s herečkou a návrhářkou kostýmů Krystynou Zachwatowiczovou. Se třetí manželkou, herečkou Beatou Tyszkiewiczovou, má dceru Karolinu, která je herečkou.
