Jedním z kandidátů na Oscara byla v kategorii nejlepší cizojazyčný film i německá komedie Toni Erdmann o vztahu bohémského otce a workoholické dcery. Hit loňského festivalu v Cannes už má na kontě pět Evropských filmových cen – a jednu z nich získal také představitel titulní postavy, rakouský herec Peter Simonischek.
Máte za sebou přes sedmdesát filmových a televizních rolí, mezinárodní publikum vás ovšem objevilo až teď v sedmdesáti letech...?
Hraju už padesát let, hlavně na divadle. Byl jsem členem divadelních společností v Berlíně, Švýcarsku, teď patřím k Burgtheateru ve Vídni. A jen občas si udělám prázdniny a natočím celovečerní film. Proto je moje filmografie tak nesystematická. Beru malé i velké role, ale vždy záleží, jak mě uvolní divadlo.
Změnila vás nějak role Toniho Erdmanna?
Ne. Za těch padesát let jsem ztvárnil už tolik rolí, že kdyby mě každá měla změnit, už bych ztratil sám sebe.
Komedie Toni Erdmann se stala jedním z největších filmových překvapení loňska. Němci ale zrovna nemají pověst vtipného národa...?
Možná proto na titulní roli najali mě, Rakušana. To říkám žertem. Já mám rád komedie, ač v nich moc často nehraju. Je zásluha režisérky Maren Adeové, že ve mně ten komediální potenciál viděla. Předtím mě neznala.
Jak vůbec vypadalo obsazování filmu? Prý jste už během něj dlouho zkoušeli?
Ano. Dvakrát, pokaždé s jinou herečkou na roli dcery. Spolupráce s Maren byla od začátku velmi otevřená, lehká, beze stresu. Maren na vás nevyvíjí tlak, což je podle mě jedno z tajemství jejího úspěchu. Práce to byla těžká, hodně natáčecích dní a opakování scén, nic moc zábavného. Ale ani jeden den nebo situace nebyly stresující. Přestože jsme měli problémy třeba i s počasím.
Maren Adeová prý dokáže na place vytvořit potřebnou atmosféru. Jak?
Ano, ráda herce provokuje, což bylo dobré. Během jejího natáčení ale necítíte, že musíte někomu něco dokázat. Zažil jsem na divadle jednoho staršího režiséra z Československa, Otomara Krejču. Zkoušeli jsme Višňový sad a tak, jak to s Čechovem bývá, pokud není živý, nudí. My herci hrozně moc chtěli, aby se to představení povedlo. Ale Krejča nás upozornil, že když se budeme příliš snažit být dobří, výsledek bude k pláči. U filmu to je totéž. Musíte být trpěliví a moc se nesnažit být dobrý.
Toni Erdmann vám vlastně nabídl dvě role, otce vtipálka a takzvaného životního kouče Toniho Erdmanna, za kterého se otec převlékne, aby svou odcizenou dceru rozveselil. Jak se vám to hrálo?
Když se soukromá osoba rozhodne hrát někoho takového, je z toho pěkně nervózní. Když jsme přijeli na natáčení do Bukurešti, Maren nás přivítala s velkou bílou limuzínou a s žertovnou maskou s brýlemi a plnovousem. A pak se nám svěřila, jak si připadala hloupě, když si ji nasadila. Tak si ji sundala, pak zase nasadila a tak dokola. V bláznivém převleku se cítila divně, protože není herečka. Díky tomu mi došlo, jak Toniho musím hrát. My herci jsme na různá alter ega zvyklí. Ale když divný převlek nespadá do popisu vaší práce a nevíte, jak ho okolí přijme, jste nervózní. Mou postavu rozhodnutí provádět všechny ty blázniviny stojí dost námahy.
Jaký nejvtipnější kanadský žertík jste někomu provedl vy?
Nejvtipnější žerty bývají ty špatné. Já jeden provedl svému synovi a dodnes se za něj stydím. Je to velký fotbalový fanda. A když jsme bydleli v Berlíně, miloval klub Hertha Berlín. Bylo mu tehdy asi devět let a chodil do chlapeckého pěveckého sboru. Jeho idolem byl fotbalista Michael Preetz. Já mu jednou zavolal jako manažer Herthy, že hledají kluka, který by Preetzovi zazpíval k narozeninám. Můj syn byl nadšený, hned zpíval Happy Birthday do telefonu. Pak jsem mu ukázal, že mu volám já. Nejdřív se zasmál a pak do mě začal vzteky bušit.
Toni Erdmann trvá skoro tři hodiny. Pochyboval jste proto někdy o jeho úspěchu?
Když jsem slyšel, jak je dlouhý, na základě zkušeností z divadla jsem si myslel, že to nemůže fungovat. My teď hrajeme v Burgtheateru takovou hloupou, ale velmi úspěšnou komedii Pension Schöller. Trvá tři a půl hodiny a je špatná. Tak jsem očekával, že Toni Erdmann bude podobný. Ale když jsem ho poprvé viděl, týden před premiérou v Cannes, byl jsem hodně překvapený. Natáčeli jsme v roce 2014, výsledek viděli po dvou letech – a došlo nám, že jsme natočili fakt dobrý film.
