Svůj předposlední snímek Tři přání doprovodil francouzský režisér Arnaud Desplechin na pražský Festival francouzského filmu. Prahu si tak zamiloval, že ji obsadil do své novinky Ismaelovy přízraky a vrátil se i na českou premiéru filmu v rámci MFF Praha – Febiofest. Originální snímek o režisérovi v krizi se od čtvrtka hraje i v českých kinech.
Proč existují dvě různě dlouhé verze filmu Ismaelovy přízraky?
Ve Francii distributor do kin poslal dvě verze. Ta kratší se víc soustředí na milostný trojúhelník mezi Ismaelem a dvěma ženami. Myslím, že hlavním důvodem bylo, že kratší film se může promítat v kinech častěji. Ale diváci si naštěstí mohli vybrat. I zahraniční distributoři si můžou vybrat. V USA i u vás půjde do kin ta delší, tzv. režisérská verze.
Obě verze jste stříhal vy?
Ano. Pochopitelně preferuji tu režisérkou. Můj americký distributor mi řekl, že v té kratší příběh nedává smysl. Dlouhý sestřih podle něj obsahuje odpovědi, které v krátké chybí.
Loni na zahájení filmového festivalu v Cannes se promítala jaká verze?
Ke zmatku kritiků šlo o tu francouzskou kratší verzi, ač ji ukazoval mezinárodní filmový festival. To byl trochu skandál. Řediteli festivalu Thierry Frémontovi se ale ta kratší varianta moc líbila. Navíc na zahájení chodí politici, lidi, kteří nejsou největší filmoví fanoušci. Thierry chtěl festival pro jednou otevřít autorským filmem, ne studiovým jako obvykle. Ale radši vybral tu verzi, která se víc hodí pro veřejnost.
Ismaelovy přízraky vznikly i v české koprodukci. Proto se tam objevuje segment z Prahy?
Ne, já jsem tam Prahu mít chtěl od začátku. Navštívil jsem ji jednou, když jsem tu doprovázel svůj předchozí film Tři vzpomínky, a potkal jsem tu československé cinefily. Ve filmu Ismael trčí doma v podkroví, sám o sobě prohlašuje, že nerad cestuje, zato jeho bratr je cestovatel a právě o něm Ismael vymýšlí film.
Tak jsem přemýšlel, jaké románové město by diváci chtěli vidět. A hned mě napadla Praha. Natáčeli jsme tam, jak visí ten obrácený kůň. To bylo skvělé místo, kde zabít ruského špiona. Česko není daleko od Ruska, ani od Západu. A díky všem vašim spisovatelům a filmařům je na vašem hlavním městě něco románového.
Pražská sekvence je až parodická, kromě toho v Ismaelových přízracích potkáme i romanci, film noir, psychodrama… Inspiroval jste se svými oblíbenými snímky, např. Mrtvá a živá od Hitchcocka, v níž také novou ženu ohrožuje duch té bývalé?
Jsem velký cinefil. Existují skvělí režiséři, kteří takoví fanoušci filmu nejsou či nebyli, třeba Maurice Pialat. Já jsem filmový fanoušek. Takže své filmy točím se vzpomínkami na jiné filmy. Když jsem začal psát scénář, chtěl jsem vymyslet narativní strukturu, která by působila jako ohňostroj fikce, která by fikci rozšiřovala.
Mathieu Amalric v roli Ismaela ve filmu mluví o dílech Jacksona Pollocka jako o komprimovaných obrazech. Já chtěl komprimovat fikci. Chtěl jsem skákat z žánru do žánru. U sledování si můžete vzpomenout nejen na Mrtvou a živou, ale i na Lauru do Premingera, Personu od Bergmana, na špionážní komedie z Hitchcockova pozdního období.
Je to taková hra s divákem, ale nejde pouze o hru. Ani člověk není utvořen z jednoho kusu, ale z různých kousků, máte v sobě spoustu různých pocitů. Můj film se pohybuje podobně jako postava Marion Cotillardové. Ta se v první polovině chová jako nějaké ďábelské dítě a chce zpět svého muže. Když pak Ismael zmizí, dojde jí, že se vrátila, aby získala zpět svého otce. A najednou svou postavu hraje jako svatou.
Natáčení Ismaelových přízraků vás muselo bavit. Dal jste dohromady vzpomínky na své oblíbené filmy a jako hlavní hrdinu máte divokého režiséra, kterého necháte dělat všechno to, co si sám nedovolíte, ač byste někdy chtěl.
To je dobré shrnutí. Byla to velká zábava. Každý další film vždycky chci, nebo spíš potřebuju, natočit v opozici k tomu předchozímu. Tři vzpomínky vyprávěly o první lásce. Proto nyní vyprávím příběh o poslední lásce. O druhé šanci, o možnosti předělat sám sebe. S postavami, které nejsou příliš mladé, ale příliš staré. A místo hereckých nováčků jsem obsadil hvězdy. Hodně na mě zapůsobily.
Poprvé jsem pracoval s Charlotte Gainsbourgovou i italskou hvězdou Albou Rohrwacherovou, po dlouhé době s Marion Cotillardovou. Byl to zážitek. Nejvíc mě bavily právě ty skoky z žánru do žánru, kdy se na mě štáb díval, jako kdybychom točili další film. Ale já je varoval, že v Ismaelových přízracích je pět filmů v jednom. A že musí přijít s novým způsobem vyprávění pro každý z nich.
I váš nový snímek bude opakem tohoto?
Jistě. Už jsem ho napsal. Znáte Nepravého muže od Hitchcocka? Je v jeho kariéře docela unikátní, protože nejde o fikci, ač v něm hraje Henry Fonda. I já napsal film podle skutečných událostí z Roubaix před pár lety, drama z chudého prostředí, něco jako Zločin a trest, ale ze současnosti a zcela podle skutečnosti. Mým cílem je transformovat ten hrubý, nahý materiál tak jako Hitchcock, aby byla vidět hranice, kde poezie potkává realitu.
Co tam bude hrát váš oblíbenec Mathieu Amalric?
Nic. V Roubaix žije hodně přistěhovalců, hlavně z Afriky. Ve filmu půjde o případ vraždy v severoafrické komunitě, takže sorry Mathieu, ale Severoafričana hrát nemůžeš.
Tak aspoň že si Mathieu Amalric řádně užil Ismaela, což je opravdu divoká postava, která v sobě kumuluje všechna svá traumata.
Když jsem hlavního protagonistu pojmenoval Ismael, jako bych poslal Mathieuovi pohlednici s tím, že tentokrát půjde o něco divokého. On už totiž hrál postavu jménem Ismael ve filmu Králové a královna a ten byl docela divoký. Tento Ismael je člověk, který všechno přehání. Když kouří, tak deset krabiček denně. Když pije, tak tři lahve denně. Bere drogy, prášky. Když je ale s ženou, kterou miluje, tak je tenhle arogantní chlápek najednou stydlivý, to Mathieu dokázal krásně zahrát. Před láskou se stydí.
Což se hodí k tomu, že Sylvie v podání Charlotte Gainsbourgové jejich vztah bere vážně.
Nevydařený vztah vás většinou nezabije, ale dostat se z něj trvá třeba deset let. Ne že byste je celé probrečeli, ale nejste v pořádku. Ismaelovi je už přes padesát. Takže pokud mu to tentokrát nevyjde, cena bude vysoká. Je na tom něco srdcervoucího. Ismael a Sylvia jsou dost odlišní, ale musí spolu vyjít, protože jde o jejich poslední šanci.
