Podobně jako u žánrových ikon Isis se na nahrávkách Švédů střídaly akustické pasáže se syrovými a hrubý zpěv s čistým. Třetí album Salvation (2004) přineslo nejen definitivní průlom, ale i stvrzení, že mezi stovkami jak vejce vejci si podobných interpretů, vylíhnuvších se v okamžik, kdy se post-metal dostal do popředí zájmu, si Cult of Luna dokázali nalézt vlastní jazyk.
Přesto se v počátcích skupině nevyhnulo tradiční žánrové úskalí. Oba póly tvorby – akustický a „silový“ – často buď využívaly stejné motivy, anebo k sobě byly spojeny poněkud násilně. V obou případech to znamenalo nevyužití obrovského potenciálu, jenž skladby osvobozuje od klasického chápání struktury nebo rytmů a otevírá prostor pro gradaci a práci s dynamikou.
Kapela dosáhla na kýžené emoce
Při psaní novinky Vertikal chtěla kapela dosáhnout co nejvíce monotónního, repetitivního zvuku. Je rozostřený, ale jinak, než je žánrovým standardem, v němž je součástí pravidel hry využití zpětných vazeb a dozvuků, jindy na studiových pásech pronásledovaných. Místy je dokonce obtížné rozlišit, který nástroj momentálně hraje, zda kytary, klávesy či syntezátory. U skladeb si vybavíte neurčité obrazy z anglických hororů, jen kulisu mlhavých blat nahradily neurčité, anonymní tvary maloměsta budoucnosti, přesvíceného mělkým světlem.
Stejně působivá je i tradičněji střižená druhá strana desky. Přínos novinky tudíž nespočívá pouze v tom, že ukazuje, že o produkci, zvuku i konceptu lze stále uvažovat novými způsoby, ale především v rozšíření a prohloubení emočního spektra. Skupina dosáhla na emoce, po kterých jiní léta sahali bez úspěchu, jako by filmy, které chtěli promítat, neseděly k hudbě. Album posunuje Švédy na žánrový piedestal zcela po zásluze, je krokem vpřed v mnoha ohledech, navíc stejně zajímavé slibuje být i jeho živé provedení.
Cult of Luna: Vertikal Vydavatel: Indie Recordings, 2013 Hodnocení: 90 %