Když se řekne v Ústí lukrativní čtvrť, každý si představí Klíši. Ale málokdo ví o tom, že ji za první republiky daleko předčila Churchillova ulice. Bydlela tam smetánka, kterou odtud vyhnala až válka. Dnes může do některých honosných vil nakouknout každý. Sídlí tam totiž instituce a vily patří státu.
Jaké byly osudy domů a obyvatel Churchillovy ulice? Odkryl je Aleš Brožek, ředitel Severočeské vědecké knihovny, která má od podzimu 1990 adresu Churchillova 3. V bývalém sídle podnikatele Hanse Weinmanna.
Dvoupatrovou palácovou vilu nechal postavit Hans Weinmann. S manželkou a čtyřmi dětmi ji ale obýval jen osm let. V roce 1938 rodina kvůli židovskému původu musela během týdne vilu opustit a emigrovat z Československa přes Velkou Británii do Spojených států amerických. Sídlo prodala pod cenou.
Očima Liselotty
„Vilu pro svá jednání zabral vládní prezident okupovaného Ústeckého kraje Hans Krebs, který po válce skončil na šibenici jako nacistický zločinec. Dalšími nájemníky se staly různé komunistické organizace, naposledy krajská politická škola,“ popisuje ústecký historik Martin Krsek osudy Weinmannovy vily, kterou jedenáctý rok využívá Severočeská vědecká knihovna.
Syn a dcera původních majitelů knihovnu několikrát navštívili. Jak to ve vile vypadalo po nastěhování v roce 1930, když bylo Liselottě deset let? „Pokud jste vstoupili do vily hlavními dveřmi, ocitli jste se ve velkém foyer s kompletně vybavenou šatnou pro dámy napravo a pány nalevo,“ popsala při jedné z návštěv domu, ve kterém prožila dětství. Pánská šatna měla prosklenou telefonní budku.
Dvoje schody
Původní vchod do vily sahal až na okraj chodníku. „V suterénu bylo zázemí domu, včetně kuchyně, a vedl z něho výtah. Dnes je tam dětské oddělení s internetem,“ popisuje tajemnice knihovny Iva Opravilová.
Do pater vedla dvě schodiště. Honosnější, ručně vyřezávané bylo pro hosty. Druhé využívalo služebnictvo a děti. „I když měli Weinmannovi hodně peněz, tak si jich vážili, a proto například děti nesměly chodit po dřevěných schodech,“ říká Iva Opravilová.
V přízemí knihovny je oddělení beletrie a populárně naučné literatury se sto tisíci svazky. Za éry Weinmannů to byly slavnostní místnosti, kam mohly děti zřídkakdy. „Na jednom konci byla malá knihovna v dřevě s knižními regály po třech stranách,“ popisovala Liselotta na místě, kde se dnes pořádají koncerty a autorská čtení.
„Další pokoj se jmenoval pánský, byla to otcova pracovna s pohodlnými velkými židlemi a gaučem. Taky tu byl pracovní stůl a v rohu stolek na bridž,“ ukazovala při jedné ze svých návštěv Ústí nad Labem dcera Weinmannových.
S vedlejší halou pokoj oddělovaly a dodnes oddělují posuvné dřevěné dveře s intarziemi. „Motivy ve dveřích jsou buď města, se kterými podnikatel spolupracoval, nebo záběry z cest, kam Weinmannovi jezdili,“ říká Iva Opravilová. Každá kazeta je originál. Vyřezaná borová šištice ve stěnách symbolizuje židovské náboženství.
„Tento pokoj rodiče používali, jen když pořádali velké večírky. Tehdy zaměstnanci srolovali perské koberce, aby hosté mohli tančit, a snad se i otvíraly skleněné dveře na terasu, z níž se dalo sejít po kamenném schodišti do zahrady,“ líčila Liselotta. Za zahradou bylo rozlehlé sportoviště včetně tenisových kurtů a sahalo až za dnešní panelové domy na Masarykově ulici.
Přízemní místnosti s krbem říkali kuřácký pokoj. Otevřené ohniště bylo tehdy v Ústí nad Labem raritou. „Krb je prý originál pompejský, ale ústecký archivář to popírá. Důkaz zatím nemáme,“ tvrdí pracovnice knihovny Iva Opravilová.
Vyřezávané schodiště vedlo do takzvaného zeleného koutku, kde Weinmannovi odpočívali po večeři. Stěny zdobily jelení a kamzičí parohy. Dnes schodiště směřuje do hudebního oddělení.
„Dveře nalevo od zeleného koutku vedly do místností tatínka. Nalevo byla koupelna, celá ve dvou odstínech zeleného italského mramoru. Nenápadné malé dveře byly do ložnice maminky, s níž sousedil její budoár s nábytkem v orientálním stylu,“ procházela domem Liselotta. Vedle byla koupelna ve dvou odstínech růžového mramoru. I tam jsou knihy a hudební CD.
„Čtenáři si můžou vybrat z nabídky více než osmi tisíc hudebních CD a devíti a půl tisíce hudebnin, ale i stovek jazykových kurzů na kazetách a českých filmů na DVD,“ vyčísluje ředitel knihovny Aleš Brožek. V prvním patře byly i tři dětské pokoje a jedna dětská koupelna. Na chodbě, která spojuje obě schodiště a kudy se čtenáři dostanou do hudebního oddělení, jsou vestavěné skříně, kde měli Weinmannovi sportovní potřeby.
Prádelna i žehlírna
Ve druhém patře knihovny se nacházejí kanceláře vedení. Když tam žili Weinmannovi, prostory nad dřevěnými schody sloužily hostům. Na protější straně byla prádelna a vedle žehlírna a opravna oděvů. Prádlo věšeli jen na půdu, kde si děti rády hrály na schovávanou.
„Půda se od původního stavu hodně změnila. Nechali jsme tam vybudovat přednáškové sály a depozitář. Koncem roku 2001 jsme malý přednáškový sál upravili pro potřeby Britského centra. Dnes je z něj oddělení anglické literatury, kde se skládají i cambridgeské zkoušky,“ říká Brožek.
Podobně jako Weinmannovy zachránil v době okupace před smrtí včasný útěk rodinu Franze Petschka. Podnikatel vlastnil v Churchillově ulici dnešní vilu s číslem popisným 6. Po válce tam byla krátce restaurace, pak ve vile sídlil Dům pionýrů a mládeže. Od roku 2002 Česká školní inspekce a od roku 2006 Národní institut pro další vzdělávání.
Do zvýšeného přízemí se vstupuje po kamenném schodišti s litinovým zábradlím. Hala měla neorokokový krb, který ústil na krytou terasu.
Franz dostal povolení na stavbu čtyřpodlažní vily. Starou zdemolovali, nová, dnešní Churchillova 6, se podobá zámečku Malý Trianon ve francouzských Versailles. K domu patřila zahrada. „Pro veřejnost ji otevřeli 20. dubna 1939 pod názvem Georg-Schröner-Anlagen. Na počest faráře a známého pěstitele růží. V roce 1951 ji přeměnili na přírodní, dnes letní kino,“ cituje Aleš Brožek ze své knihy Osudy domů a obyvatel Churchillovy ulice v Ústí nad Labem.
Vilu, kde se dnes nachází obřadní síň, nechal postavit v roce 1890 Ignaz Petschek. Když se rodina rozrostla, odkoupil sousední dům, nechal ho zbourat a přistavěl východnější křídlo a zimní zahradu. V roce 1931 nechal vybudovat elektrický výtah. Rodina Petschků ve vile bydlela do září 1938. Za války tam bylo policejní prezidium, po válce okresní velitelství Národní bezpečnosti. Do roku 1991 se ve vile vystřídaly různé instituce, dnes je v ní obřadní síň.
Vily ustoupily hotelu
Aleš Brožek zmiňuje nezhojenou ránu, kterou milionová čtvrť utrpěla v únoru 1980. Kvůli stavbě původně družebního hotelu Vladimir zbořili šest domů.
Zajímavý byl také demografický vývoj ulice. „Jestliže v roce 1890 zde stálo jen sedm domů a v nich bydlelo 125 osob, v roce 1939 byl domů téměř trojnásobek, ale počet osob jen 131,“ dodává Aleš Brožek.
Dnes už v ústeckém „Beverly Hills“ lidé nebydlí prakticky vůbec. Podnikatele, bankéře a velkoobchodníky v Churchillově vystřídali zaměstnanci státních institucí. Kromě knihovny nebo školní inspekce najdou lidé v ulici i sídlo zdravotní pojišťovny nebo úřad práce. Všechny sídlí ve vilách předválečných magnátů.
