Slyším hlasy. Šeptají, přikazují. Mám strach, jsem schizofrenička. Na klinice psychiatrie jsem si vyzkoušela, co se děje v hlavě pacienta.
Někdo zazvonil a moje srdce zrychlilo tempo. Kukátkem sleduju pošťačku, která vytrvale mačká zvonek. Srdce mám až v krku.
„Běž otevřít, nese ti poštu. Otevři, otevři, otevři,“ přemlouvaji mě hlasy uvnitř hlavy.
„Stejně to nedokážeš,“ pokračují dál a nejdou zastavit ani potlačit. Všechno je hlasité – zvonění, mé kroky na parketách i sousedčin hlas. „Na tu se nedozvoníte, leda že byste přišla v noci,“ houkne sousedka na pošťačku a mávne k mým dveřím.
„Vědí o tobě, sledují tě. Běž otevřít,“ šeptají mi hlasy.
Deset minut s nemocí
Sedím před obrazovkou na psychiatrické klinice na Karlově, na uších mám sluchátka a prožívám jednu z nejhorších chvil schizofreniků. Lidí se závažnou duševní poruchou, kterou nemohou sami zvládnout bez léčby a velké podpory rodiny a blízkých.
„Může přijít zčistajasna. Nemocný začne najednou úplně jiným způsobem zpracovávat informace kolem sebe, je vztahovačný, má pocit pronásledování. To jsou asi nejviditelnější příznaky,“ vysvětluje přednosta kliniky Jiří Raboch.
Říká se, že do hlavy člověku není vidět. Na Karlově to jde. Prostřednictvím obrazovky a sluchátek se můžu na deset minut vžít do kůže člověka, trpícího tímhle závažným onemocněním, které často propuká ještě před plnoletostí. Psychiatři si nemocné rozdělují do tří škatulek – třetina lidí se může za podpory léků vrátit do práce, třetině se příznaky vracejí a třetina zůstává doživotně v léčebně.
„Takto nemocní lidé k nám nepřicházejí sami. Nemají náhled na chorobnost svého stavu. Často se zahájí léčba bohužel až po velkém průšvihu,“ říká Raboch. Schizofrenie potká každého padesátého Čecha.
„Někdo tě prozradil“
„Nedokážeš to,“ šeptají mi hlasy dokola. Na ulici se za mnou pořád někdo ohlíží, kolemjdoucí divně pokukují. „Vědí to o tobě, sledují tě,“ slyším.
Na úřadu si vybírám tlačítko, aby mi vyjel lístek s pořadovým číslem. Neodkážu si ze sedmi variant vybrat. „No tak to zmáčkni. Vyber si, na co čekáš? Za tebou je fronta, zmáčkni to, zmáčkni to, zmáčkni to,“ opakují mi stále naléhavěji hlasy. Po dvou minutách konečně mačkám tlačítko. „Šest dva dva, šest dva dva,“ opakuji si číslo a čekám. Na tabuli svítí 622.
Slečna za přepážkou ode mě bere doručenku a občanský průkaz. Podívá se na mě. „Máte toho tady víc,“ řekne. To už je na mě příliš. „Někdo tě prozradil, běž,“ utíkám pryč hlava nehlava.
Na chodníku mě polekaně pozorují. „Nemáš proti nim šanci, je jich tu moc. Zbav se toho, zahoď to,“ poprvé hlas poslechnu a házím vyzvednutý dopis do odpadkového koše.
