V červnu to bude padesát let, kdy Václav Neckář odcházel z gymnázia v Jateční jako čerstvý maturant. Další jubileum, tentokrát čtyřicáté, už legendární herec a zpěvák v Ústí nad Labem oslavil.
Se svým bratrem Janem připravil koncert k čtyřicátinám jejich kapely Bacily a na sever Čech v rámci koncertního turné zavítají ještě dvakrát.
Na květen Neckář plánuje vydání nové desky. Ani u toho nechyběl jeho bratr Jan, který je mu stále nablízku. S humorem sobě vlastním říkají, že je od Václavovy nemoci jeho urychlovačem.
Vzpomenete, kde všude jste v Ústí hráli?
Už jako kluci jsme na Hvězdě hráli pro kamarády loutkové divadlo. Tehdy nebyly žádné počítače a neměli jsme televizi, zato jsme s kamarády zažívali pořádná dobrodružství. Narozeniny kapely jsme oslavili v kulturáku, kde bylo vždycky báječné publikum. Nechyběly ani spolužačky Mirka, Vlasta a Lenka. Taky jsme hrávali v letním kině i v divadle. A vystupovali jsme i venku na Větruši. Vzpomínám, jak jsme tam chodili s babičkou a mamkou na zákusky.
Bratr Jan se v Ústí už narodil, co vás zavedlo z Prahy na sever Čech?
Tátu, původem herce z Pardubic, po válce vyslali do zdejšího divadla, aby pomohl obnovit herecký soubor. Brzy ale musel odejít, protože neměl tu správnou stranickou knížku. V kultuře mu komunisté zakázali pracovat. Z možnosti jít do dolu, nebo se stát zemědělcem vybral to druhé a odstěhoval se do Mostu.
To byl důvod, proč jste po maturitě v Ústí nad Labem šel do divadla v Mostě?
Po škole jsem chtěl jít studovat na DAMU, ale nepřijali mě, protože jsem podle nich neměl talent. Tak jsem se domluvil v mosteckém divadle a nastoupil do školy elévů tam. A ano, důvodem bylo i to, že tam bydlel otec.
Na koho z mosteckého divadla nejraději vzpomínáte?
Tak nejraději na herečku Zdeňku Šebestovou, která byla skvělá dramatická herečka a jako elévy nás zaučovala. Spolu se mnou začínala ve škole elévů i Regina Razovová, Alois Švehlík, Jirka Klepl a Jana Švábová.
Do Ústí jste se ale pravidelně za rodinou vracel až do roku 1969. Jaká místa tam máte nejraději?
Bydleli jsme na Klíši pod Hvězdou. Chodili jsme na Střížovický vrch. V zimě sáňkovat, na podzim pouštět draky. Na Klíši to tehdy vypadalo úplně jinak, na Hvězdu vedla jen kamenitá cesta.
A měl jste při poslední návštěvě čas zajít na svá oblíbená místa a za přáteli?
Byl jsem se podívat do Resslovy ulice, kde jsme bydleli. Také jsem se zastavil na gymnáziu v Jateční ulici a zavzpomínal jsem s výbornými kamarády Evou a Jirkou Kolouchovými.
Ústí vás vzalo pod ochranná křídla ještě jednou, přesto jste se do něj už nevrátil žít. Jak to tehdy bylo?
Ta ochranná křídla patřila KKS v Ústí nad Labem (pozn. red. Krajské kulturní středisko, které zastupovalo umělce). A my jsme tehdy byli takovou kuriozitou. KKS nás zastupovalo, ačkoliv jsme dál bydleli v Praze. A do té doby bylo něco takového nemyslitelné. Krajské agentury měli pod sebou umělce, kteří v tom kraji bydleli. S kapelou Bacily jsme pod něj přešli z Pražského kulturního střediska. Už jednou jsme takhle opouštěli Pragokoncert. Brácha totiž nemohl mohl působit někde, kde tomu velel člověk, proti němuž svědčil u soudu ve prospěch Marty Kubišové. Ku
Patříte ovšem mezi pět lidí, kteří se mohou chlubit titulem čestného občana Ústí nad Labem, že?
Rád se sem vracím, mám tu spoustu přátel a určitě jsem za tento titul rád.
Bylo patrné, že jste rád i za poslední a významný titul od Akademie populární hudby, která vás uvedla do síně slávy. Vy už ale zasloužilým umělcem jste, je to tak?
Dostal jsem ho v roce 1986 a tehdy nešlo odmítnout. Nikde jsem se s tím nechlubil a rok po revoluci jsem ho ministru kultury vrátil.
Anděla za zpěvačku roku získala Lenka Dusilová. Zpíváte s ní duet na novém albu. Jak se vám spolupracovalo?
Lenka Dusilová je výborná borná zpěvačka a skvělá skladatelka. Nazpívali jsme spolu jeden duet, který se jmenuje Na Rafandě. Je to veselá píseň a doufám, že se lidem bude líbit stejně jako mně. Kdyby se objevila další možnost si s ní zazpívat, neviděl bych důvod, proč se nedomluvit.
Dosud byl vaším dvorním skladatelem bratr Jan. Teď ale všechny texty a hudbu psal Jaromír Švejdík a Dušan Neuwerth. Jak se vám s nimi spolupracovalo?
Deska se jmenuje Dobrý časy. S Jaromírem Švejdíkem a Dušanem Neuwerthem se mi spolupracovalo dobře, vždyť na mě dohlížel také bratr Jan.
Co vás vůbec dalo dohromady?
Bráchu oslovil producent filmu Alois Nebel Pavel Strnad. Poslal mu demosnímek Půlnoční a jemu se moc líbil. Přišel za mnou, že bych do toho měl jít, že to bude jasný hit. Jména Švejdík a Neuwerth mi tehdy nic neříkala.
Z Půlnoční opravdu obrovský hit je. Jaké to je užívat si opět vrchol popularity?
Všichni se mě na to ptají. Mám samozřejmě úžasný pocit, možná si ho vychutnávám ještě více než kdysi dávno. Lidé se mnou zpívají aleluja, vždyť kdo by to slůvko neznal.
S bratrem prý připravujete novou vánoční desku. Už na ní pracujete?
Tím, že jsme teď dokončili desku Dobrý časy, tak nebyl prostor. Vánoce budou určitě i nadále, takže bychom ji mohli připravit na příští rok.
VÁCLAV NECKÁŘ
• Narodil se 23. října 1943 v Praze.
• Mládí strávil v Ústí nad Labem, kde v roce 1962 na gymnáziu v Jateční maturoval.
• Působil jako elév v Mosteckém divadle pracujících a v plzeňském divadélku Alfa, posléze zářil v divadle Rokoko.
• V triu Golden Kids působil v letech 1968 až 1970 s Martou Kubišovou a Helenou Vondráčkovou.
• Poprvé se publiku představili v divadle ve starém Mostě.
• Jako herce si ho lidé nejvíce pamatují z oscarových Ostře sledovaných vlaků, z filmu Skřivánci na niti a pohádky Šíleně smutná princezna.
• Před deseti lety, po mozkové příhodě, se musel znovu učit mluvit, zapomněl texty všech svých písní.
• Nyní slaví obrovský comeback.
• Akademie populární hudby jeho hitu Půlnoční udělila Anděly za klip a skladbu roku 2011, Neckář navíc vstoupil do síně slávy .
• S kapelou Bacily a Umakart letos absolvuje obrovské turné.
• Na severu Čech zahrají v Děčíně 12. května a v Rumburku 7. června.
