Jsme v srdci Sumatry, uprostřed nekonečných plantáží palmy olejné, několik hodin cesty od města Dharmasraya. Prašná cesta se klikatí monotónní krajinou a s každým dalším výmolem je náš cíl blíž. Jsme téměř v euforii. Dnes se máme setkat s tajemným kmenem Kubu!
Kmen Kubu je také známý pod jménem Orang Rimba neboli „Lesní lidé“. Předci dnešních Kubu zřejmě patřili k první vlně migrace z kontinentální Asie na indonéské souostroví, která proběhla asi před čtyřmi tisíci lety. Uchýlili se hluboko do džungle, což jim umožnilo nejen zachovat si svou kmenovou identitu, ale také ubránit se hrozbám válek, otroctví nebo nemocí z „vnějšího světa“. Izolovaný život v tropickém lese je sám o sobě nejpodstatnějším rysem kultury lidí Kubu. Věří, že právě pralesy byly prvním dílem stvořitelů, božstva Tuhan Kuaso, a tudíž je nemohou opustit, jelikož by si tak pohněvali mocné duchy.
Pryč od duchů zemřelých
Animistická víra určuje základní tradice kmene, jako je tradice Melangun, díky níž jsou lidé Kubu kočovníci. Podle této tradice musí kmen opustit území, na kterém žil, pokud někdo z rodiny zemře. Lidé Kubu věří, že pokud setrvají na místě, duch zemřelého neodejde a rodina by na sebe mohla přivolat neštěstí. Pohybují se tedy po lesích na velké vzdálenosti téměř nepřetržitě, buď za potravou, nebo kvůli Melangunu. Přežití kmene je na tropickém lese zcela závislé. Živí se lovem divokých prasat a ryb, sbírají ovoce a také lesní med z korun stromů. Čas od času také zakládají malá políčka se sladkými bramborami, avšak po sklizni se opět přesunou do jiné části lesa.
Většinová společnost tuto minoritu považovala, a často stále považuje, za méněcennou. V 80. letech vznikl vládní plán na civilizování „Lesních lidí“, který počítal s jejich přesídlením do vesnic a do vybudovaných sídlišť. Pro původní obyvatele se tak na Sumatře vžilo jméno Suku Anak Dalam neboli „Děti lesa“ a samotný název Kubu se stal despektivním pojmenováním. Avšak příslušníci kmene si nadále říkají Kubu nebo Orang Rimba a mnozí z nich považují přízvisko Suku Anak Dalam za kýčovitou přezdívku.
Na pokraji záhuby
Původní tradice kmene a jeho samotná existence jsou díky těmto změnám na pokraji vymření. Nátlakové politiky a divoké odlesňování ostrova způsobilo, že dnes už žije zhruba jen 1500 příslušníků kmene původním způsobem života. Přesto jsou Kubu stále trnem v oku státnímu aparátu, který by je měl rád pod kontrolou, a také majitelům palmových plantáží, které nahradily tropické lesy téměř na celém ostrově.
Některé rodiny totiž stále kočují po půdě svých předků, která se proměnila v nehostinné plantáže a periferie měst. Pestrá strava, kterou jim poskytoval tropický les, je pro ně nedosažitelná a vodní zdroje poblíž plantáží jsou často kontaminované pesticidy, takže dochází k otravám. Jen málo rodinám se podařilo získat vlastní půdu poblíž lesa, ze které je prozatím nikdo nemůže vyhnat. A právě za jednou z těchto rodin zrovna putujeme napříč palmovou plantáží.
Exotická mrcha
Když uvidíte první strom palmy olejné, zaplaví vás pocit exotiky. Široké zelené listy připomínají veselé deštníčky z piňa-colady a mezi nimi se lesknou červené a žluté plody. Čím hlouběji však vjíždíme do palmové plantáže, pocit exotična se vytrácí a střídá ho téměř závrať z nepřirozeně souběžných linií stromů, které se táhnou kamsi daleko za obzor. Všude jsou jen palmy.
Celý ten roztodivný tropický svět, který známe z knih a dokumentů, je najednou ten tam. Namísto exotických zvuků lesa je slyšet jen jednolité skřípání několika druhů hmyzu. Divoké vůně pralesních květů nahrazuje lehký zápach tlejících palmových plodů. Jen málo druhů rostlin odolá obrovským dávkám hnojiv a pesticidů, kterými jsou palmové plantáže dopovány.
Do plic se nám dere nesmírně horký vzduch. Džíp se žene po oranžové cestě, za ním se zvedá oblak zvířeného prachu a řidičův pokřik „hati-hati“, neboli „pozor!“, se v serpentinách opakuje stále častěji. Na vrcholku kopce se před námi rozprostře kontrastní podívaná. Plantáže palmy v údolí vytvářejí zelený koberec, který se jednolitým vzorem táhne kamsi daleko za obzor. Na druhé straně kopce se zvedají do výšky mohutné stromy a mezi nimi se líně povalují oblaka páry. Mezi tímto kouskem tropického lesa a plantáží leží malé zelené úbočí. Jsme u cíle. Tady žije rodina ženy z kmene Kubu, Ibu Marni.
Děti lesa bez lesa
Ibu neboli Matka Marni je vitální paní neurčitého věku. Nesměle nás vítá a za zády jí vykukuje několik dětí. Nedůvěřivě nás pozorují. Usadíme se na několika visutých prknech, kde, jak se později dozvídáme, budeme také spát. Vytahujeme z batohů sušenky a hračky dovezené z Česka a snažíme se prolomit ledy. Po chvilce si děti začínají nesměle hrát s darovanými hračkami, ale od nás si stále drží patřičný odstup.
Je šest hodin. Začíná se stmívat a do toho padají první kapky deště, který bude příští hodiny bubnovat o plachtu našeho stanu. Jeden z průvodců právě rozdělal oheň, na kterém připravuje v hliníkovém hrnci kávu. Matka Marni se uvelebí na žebříku svého příbytku a ochotně odpovídá na naše otázky. Prohlíží si nás pronikavým pohledem a já mám pocit, že o nás ví úplně všechno. Stejně jako všechny ostatní ženy z kmene Kubu, i Marni je – až na zašlé a pokřivené zuby – velmi krásná. Přitom tito lidé z lesa nerozlišují mezi „krásným“ a „ošklivým“, a tak na naše poklony odpovídají jen nechápavým výrazem.
Marni srká hutnou černou kávu a vypráví, jak se její život postupně měnil kvůli palmové plantáži. Spolu se svou rodinou žije na tomto úbočí už druhým rokem. Kočovný život museli opustit, protože jim les doslova mizel před očima. Neměli dostatek jídla ani tradičních léčivých rostlin. Dharmasrayská nezisková organizace Perkumpulan Peduli jim proto pomohla získat dva hektary půdy, na které dnes žijí. „Náš dřívější život byl lepší,“ říká klidně Ibu Marni. „Les byl všude a měli jsme spoustu jídla. Teď je les skoro celý pryč, je tu strašné horko, málo jídla a my jsme často nemocní. Ale co můžeme dělat? Musíme žít dál.“ Opět usrkne kávu z uříznuté plastové láhve a zamyšleně upře pohled do tmy.
V nastalém tichu k nám dolehnou zvuky tropické noci. Blíží se půlnoc. Marni nám nechává svůj stan a v naprosté tmě neslyšně stoupá po zarostlém rozbahněném kopci za zbytkem rodiny, která spí nahoře na úbočí. Zůstáváme sami, plní dojmů a vyčerpaní z nevšedního zážitku. Uléháme v naší soukromé ložnici. Tou je malý příbytek na kůlech pod modrou plachtou s nevelkou prkennou plošinou, uprostřed tmy kdesi mezi pralesem a mořem palmových stromů.
Buldozery v pralese
Před šestou ráno se rozednívá a z lesa k nám doléhají zvláštní zvuky. Vysoukám se z našeho dřevěného obydlí a téměř po kotníky v blátě se vydávám na cestu k lesu. Z dálky jsou stále slyšet houkavé zvuky. Jsou to opice, které se probudily v nedalekém údolí. Prodírám se křovím, až na jeho okraj a konečně si mohu vychutnat pohled na tropický les. Vysoké stromy se tyčí k nebi, z jejich větví se jako záclonky spouštějí liány a z celého údolí stoupají nekonečná oblaka páry. Stojím tváří v tvář skutečnému pralesu a připadám si jako objevitel. Když se však zadívám skrze mlžný opar do dálky, vidím, že i tento zbytek ráje už pomalu okusují buldozery.
Ibu Marni se vynoří z křoví u stanu a v ruce drží trs drobných banánů – naši snídani. Zatímco obdivujeme lahodné ovoce, Marni pokračuje v povídání. Tentokrát je však rozhořčená a s výraznými gesty popisuje nespravedlnosti, které páchá společnost vlastnící palmovou plantáž. Tlumočník nezvládá vše překládat, ale z jejího výrazu je cítit smutek. Přemýšlí, co se stane s její rodinou, až zemře a kmen nebude moci dodržet tradici Melangun. Přivolá na sebe ještě větší neštěstí?. „Nemůžu je učit ani o léčivých rostlinách. Žádné tu už totiž nerostou!“ povzdechne si nakonec. Zdá se, že staré rituály vzývající přírodní síly tak brzy vymizí i z této rodiny.
Zahradou proti hladu
Aby rodina přežila, musela se naučit využívat přírodní zdroje jiným způsobem. Učí se obdělávat půdu a pěstovat různé plodiny. O něco výše na úbočí kopce vykukují mezi vysokou trávou a křovím malé lilky, maniok a rudé chilli papričky. Na druhé straně stezky se tyčí k nebi palice cukrové třtiny a typické papáji a banány. Vlastní plodiny se staly pro obživu rodiny zásadní. Muži jsou na lovu často i několik dní, než se jim ve zbytcích lesa podaří nějaké zvíře vystopovat.
Na kopci nad námi je ještě jedna dřevěná chýška. Zdálky lze rozpoznat ženu, která nehybně leží na prkenné podlaze. Marni nás upozorňuje, že je nemocná a nesmíme se k ní přiblížit. Dostáváme k ochutnání lahodnou cukrovou třtinu a trávíme zbývající čas s dětmi v dřevěném přístřešku uprostřed „zahrady“.
Je načase se rozloučit. Až na ty nejmenší nás všichni doprovodí na úpatí kopce. Ještě několik fotografií na rozloučenou. Tisknu ruku Matce Marni – opravdu se dívá, jako kdyby do mě viděla – a v duchu jí i ostatním rodinám kmene Kubu přeji, aby svůj boj s plantáží vyhrály. Vjíždíme opět na cestu plnou výmolů. Sotva po dvou kilometrech se před námi na nedalekém kopci objeví čerstvě vykácený les.
Sumatra už není ráj
Jedním z hlavních důvodů odlesňování Sumatry je získávání půdy pro pěstování palmy olejné, ze které se vyrábí palmový olej. V 70. letech se stal palmový olej velmi výnosnou komoditou. Dnes je palmový olej nejčastěji používaný rostlinný tuk v Evropě a Indonésie je jeho největším výrobcem. Používá se v potravinářství i v kosmetice, v krmivech pro zvířata a také jako příměs biopaliv. Bez nadsázky ho najdeme téměř v každé běžné evropské domácnosti.
Tip autorky
Když jsem jako dobrovolnice projektu Hlad nepřijímáme přijela na Sumatru, netušila jsem, jak hluboce mě tato cesta ovlivní. Tu noc u rodiny Ibu Marni mi asi poprvé skutečně došlo, jak úzce jsou naše světy propojené. Vidět na vlastní oči spoušť, jejíž příčinou je surovina, kterou denně používáme, to s člověkem docela zamává. Výroba palmového oleje se totiž pojí nejen s ničením přírody, ale také s porušováním lidských práv. Naštěstí je i v Česku povědomí o této problematice každým dnem vyšší. Informace a rady, jak se palmovému oleji vyhýbat, nabízí například web neziskové organizace Lestari. V její kampani Chance to Change je navíc možné se do boje proti „palmáči“ zapojit aktivně.
