Po Vikinzích zdědili Norové lásku k moři. Na otázku, udržují-li toto dědictví živé, je odpověď jednoznačná — ano. Možná že i my máme mezi svými vzdálenými předky potomka Erika Rudovousého, a tak jsme se na severu Norska drželi pobřeží jako rackové rybářské lodě vracející se z lovu.
První informace o pobřežním životě Norů jsme získali v přístavu Rørvik jižně od Nordlandu v muzeu Norveg z roku 2004, jehož budova evokuje rozvinuté plachty. Expozice vypráví story počínající před deseti tisíci lety, kdy začaly u pobřeží odtávat ledovce a za rybami sem přišli lidé. Propletené vlnící se malé místnosti muzea halí šeré namodralé světlo jako při ponoru do temných vod fjordů a motto muzea sem dobře zapadá: „Naši předci našli základy pro svou existenci v moři a v moři je i naše budoucnost.“
Starého malíře Addeho Zetterquista jsme ale potkali ve vnitrozemí u Storjordu, kde je od roku 2013 vedle budovy Nordland Nasjonalparksenter galerie nesoucí jeho jméno. Zaujal nás tím, že v letech 1968 až 1970 na typické malé norské plachetnici pečlivě okopíroval podstatnou část norského pobřeží. Skončil u Fauske, na jehož zeměpisné šířce už padesát let bydlí se svou ženou v divočině ve srubech ležících dva kilometry od silnice.
Na jihu Nordlandu, kde Adde své mořské hipísácké putování ukončil, my svou pomalou pobřežní severní cestu začali. A právě Adde nás upozornil na nordlandskou specialitu — umělecké objekty v krajině. Nápad z devadesátých let minulého století vychází z myšlenky porovnat a nechat na sebe působit to, co vytvořila v krajině příroda, s tím, co do ní umístí člověk. Galerie o 40 tisících kilometrů čtverečních beze stěn a střechy čítá čtyřiatřicet objektů. V paměti mi utkvěla přes deset metrů vysoká žulová socha ženy v Mo i Raně vyhlížející lodě vracející se do přístavu. Stojí po kolena ve vodě a na nábřeží vedle je žulový menhir, památník na jednu z obětí teroristického útoku 2011.
Ekonomická krize a klimatické změny vyhnaly Vikingy z Grónska >>>
Kam se ale vydat jinak? Pro který úsek z více než 80 tisíc kilometrů norského pobřeží včetně ostrovů se rozhodnout? Nakonec si delší zastávku mezi všemi ostrovními konkurenty vybojoval ostrov Hamarøy pod Lofoty díky romantickému majáku a avantgardní budově muzea Hamsunsenteret z roku 2009 a souostroví Vesterály severně od Lofot. Tam nás pozval Muž z moře, další socha z projektu Skulpturlandskap od místního autora K. Olsena.
Galerii Hamsungalleriet ve vesničce Tranøy na Hamarøy dnes spravuje právník v důchodu a jeho elegantní manželka fyzioterapeutka. Umělecká díla vystavují i mimo galerii na přilehlém žulovém pobřeží – ofotografovaná a speciální technikou přenesená na podklady vzdorující počasí, přišroubované do skal. V obchodě, kde je dnes galerie nesoucí jeho jméno, Knut Hamsun, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1920, kdysi pracoval (a na Hamarøy prožil část dětství).
Když v galerii vystavoval H. Bodogaard a jednu ze svých soch umístil nedaleko přístavu, místní si ji zamilovali a zrodil se až neuvěřitelný nápad – obyvatelé Tranøy každoročně pořádají sbírku na zakoupení jednoho sochařského díla a tak postupně v krajině tvoří svůj Tranøy skulpturpark. Maják Tranøy je naopak velice tradiční a přes moře k němu vede 250 metrů dlouhá lávka. V budovách strážců majáku je hotel a restaurace, nad jejímž talířem krevet se každý gurmán určitě zaraduje.
Z turistického hlediska jsou Vesterály ve stínu slavných Lofot. Jejich význam pro Norsko je ale stejně velký. Zrodil se na nich například lodní fenomén severu, pobřežní expres Hurtigruten.
O pravidelnou linku podél severního Norska usilovala vláda několik let, ale každý se obtížných vod bál. Jediný kapitán Richard With ze Stokmarknes na ostrově Hadseløya zažádal o licenci a 2. července 1893 vypravil loď Vesteralen na první plavbu z Trondheimu do Hammerfestu (v zimě jen do Tromsø). Kromě cestujících a zboží byl na palubách až do roku 1983 i plovoucí poštovní úřad. Staré parníky zničila válka a nové se musely objednat v cizině. Když z Ancony připlul první, bylo Norsko ještě tak chudé, že muselo platit i v sušených treskách (Itálie je až dodnes jedním z jeho hlavních odběratelů).
Pobřežní expres přivedl na sever i turisty. Současná, šestidenní plavba z Bergenu do Kirkenesu u ruské hranice představuje jednu z nejzajímavějších pobřežních cest Norska a o jejím významu svědčí to, že je nazývána dálnicí číslo jedna. I když úřady zdůrazňují, že se nejedná o turistickou, ale o dopravní loď, je jedenáct lodí Hurtigruten známo kromě přesného dodržování jízdního řádu i svou dokonalou hotelovou obsluhou a vynikající kuchyní. Muzeum této mořské highway na nábřeží v Stokmarknes se nedá minout: patří k němu na souš vytažený parník Finnmarken z roku 1956, místní knihovna a hotel připomínající loď, na jehož chodbách člověk chvílemi neví, je-li už na lodi, nebo ještě v hotelu.
Nyksund, přilepený na jeden ze severních výběžků Vesterál, se v druhé polovině 20. století stal tak nevýznamným, že ho všichni opustili. Ale chátrající budovy okolo romantické malinké zátoky, jež vznikla roku 1859 propojením dvou ostrůvků-skalisek, nemohly zůstat nepovšimnuty turistikou. Ssemjon Gerlitz, majitel restaurace a ubytování Holmvik Brygge, sem zavítal poprvé roku 1997 jako náhodný turista. Vzápětí on a další konkurent rozjeli v tehdejší vesnici duchů své podnikání (v létě Ssemjon nakrmí a ubytuje ke čtyřem tisícům hostí). Zrestaurované i dva ještě neobnovené domy s vysokými štíty jako v Bergenu lemují malý přístav a výsledek je neskonale malebný.
K záchraně vesnice přispěla i sama norská královna Sonja, která několikrát prošla trek mezi Nyksundem a sousedním Stø, čímž cesta získala jméno Dronningruta – Královnina cesta –, a v roce 2012 byla dokonce vyhlášena nejlepší norskou pěší túrou. Nyksund byl zachráněn. I nás zlákal název treku a historie vesnice a vydali jsme se za nimi na severní cíp ostrova Langøya. Výhledy ze čtyřsetpadesátimetrových skalnatých hor, na které nás osmihodinový trek vyvlekl, byly opravdu nezapomenutelné – jezera, moře, ostrovy a v dálce Lofoty.
Zdánlivě zapadlý kousek Vesterál se nakonec ukázal jako vůbec ne zapadlý. Díky Golfskému proudu zdejší přístavy nezamrzají, z toho kdysi vznikl Nyksund a dnes žije nedaleký Myre, kde stojí jedna z největších norských rybáren svého druhu. Vůbec bychom o ní nevěděli, má mimo zimní sezonu jen třicet zaměstnanců, ale po cestě z Nyksundu jsme u silnice zahlédli dřevěnou konstrukci plnou suchých rybích hlav.
Rumunští brigádníci snášeli na lžíci bagru sušené tresčí hlavy a litevský řidič brigádník je rovnal do svého náklaďáku s přívěsem. Za sezonu tisíce tun hlav. „Vezu je do továrny na jih, kde je slisují do balíků po třiceti kilech. Poplují do Afriky, tam z nich dělají polévku,“ vykládal Litevec mezi skládáním. Mluvil dobře anglicky. Norsky se za čtyři roky v Norsku nenaučil, nepotřebuje to, všichni mluví anglicky.
Skvěle anglicky mluvil i bagrista Kai. Doporučil nám zajet si do Nyksundu na vynikající grilovanou sušenou tresku. Přikývli jsme, i když jsme už věděli, že porce této lahůdky vyjde u stolu v Holmvik Brygge na 269 norských korun, k tomu pivo za 70 a oběd pro jednoho za slušných jedenáct set našich by náš rozpočet dost významně narušil. Místo toho jsme si další den usmažili jednu z nejlepších zdejších ryb, norsky zvanou sei.
