Přerov l Mnoho lidí by považovalo jejich situaci za zoufalou, oni ale nevypadají nešťastně. Snad jen zanedbaně. Jejich příběhy jsou však naplněny hořkostí, lítostí a obviňováním.
Přerovští bezdomovci stojí v hloučku, každý si hlídá svoji igelitku s veškerým svým majetkem, a když někdo přinese pečivo, podělí se s ostatními. Z ruky do ruky si podávají i víno, které tu usrkávají od rána do večera.
„Dáte si taky loka?“ nabízí Dušan Davidík. Patří k partě bezdomovců, kteří se scházejí u Tesca. Nedělá jim problém o sobě mluvit, nabízená padesátikoruna za každý příběh a fotku má svou hodnotu. Hodnotu krabicového vína.
Život ve vězení
Bezdomovci se o situaci, do které se dostali, nestydí mluvit. „Můj příběh si zapište. Dva byty jsem propil a sedmnáct let jsem žil po kriminálech,“ hlásí se o slovo dvaačtyřicetiletý Daniel Mikeš. Na ulici je tři roky a už ani nečeká, že se jeho život změní k lepšímu. Vyučil se v Přerovských strojírnách, měl i rodinu, je otcem dvanáctileté Adély. Víc než doma ale pobýval ve vězení.
„Já su prudší chlap. Jsem v pohodě, ale když se do mě začne nějaký blbec navážet, tak mu hned jednu fláknu. Nemůžu za to,“ říká Mikeš.
Výčet jeho trestů je dlouhý. Seděl za loupežné přepadení, krádeže a hlavně za rvačky. Za těch pár roků, které pobyl na svobodě, také nedokázal nic pořádného.
„Moje máma měla byt ve Šrobárově ulici. Dostala mrtvici a já jsem přestal platit nájem, peníze jsem prostě propil. Matka musela jít bydlet k sestře do Brna, dnes žije v ubytovně Českého červeného kříže. Měl jsem i garsonku, ale tu jsem taky prolil hrdlem,“ říká bezdomovec.
Také on vybírá jídlo z popelnic a přespávat jezdí do neobydleného domu v blízké vesnici. Vlakem, načerno. Stýká se s dcerou i s matkou, nejvíce se mu ale snaží pomáhat sestra Zdena.
„Bydlet mě u sebe sice nenechá, ale můžu se u ní vykoupat a taky mi dá teplé jídlo,“ pochvaluje si Mikeš. Pak se zasní, když vypráví, jak se těší, až rozkvetou stromy, on si „vyfárá“ voňavé špekáčky a opeče si je u Bečvy.
Mezi muži si už zvykla
Adéla Chabičovská se zhluboka napije. „Chlast je to jediné, co mi pomáhá přežít,“ přiznává žena. Má teprve třiadvacet let a mezi bezdomovci je raritou, neboť bez střechy nad hlavou se většinou ocitají muži. Na ulici se dostala společně s otcem.
„Když zemřela máma, tak táta udělal dluhy. Nakonec musel prodat byt. Ze dne na den jsem neměla kam jít,“ říká Chabičovská. Vyučila se jako aranžérka, ale svou práci nikdy nedělala. Ztratila motivaci.
Už rok a čtvrt se potuluje po Přerově a z popelnic vybírá jídlo. „Říkáme tomu fárání. Nezdá se to, ale někdy si vyfárám i kus masa nebo ovoce, lidi vyhazují salámy, které se ještě dají jíst. Když mi někdo dá pár drobných, skočím si do bufetu na nádraží na polévku,“ vypráví bezdomovkyně. Přiznává, že občas jídlo ukradne, stejně jako všichni z party.
Peníze žádné nedostává, takže si nemůže zaplatit nocleh. Spí v opuštěných domech, někdy i venku. Každodenní hygienu příliš neřeší. Kartáček na zuby ani nemá a už v tak mladém věku přichází o zuby. Pořád ale věří v lepší budoucnost. Třeba, že jí pomohou její dvě starší sestry.
Na ulici po matčině smrti
Dvanáctého února oslaví Michal Doležel čtyřiadvacáté narozeniny. Bez rodiny, jen v obležení kamarádů bezdomovců, mezi které patří už čtyři roky.
„Před pěti lety mi zemřela máma na infarkt. Otec si pak našel novou přítelkyni, ale mně moc neseděla. Tak jsem šel. Bylo nás pět dětí, všechny jsme se rozutekly. Dá se říct, že otec nás vyhnal,“ tvrdí mladý muž.
Také on žije ze dne na den z toho, co kde najde nebo vezme. „Nemám se za co stydět. Umrtvím ten pocit alkoholem, který mně pomáhá přežít. Kdyby byla máma naživu, tak bych tu s igelitkou u marketu nestál. Od otce už nic nečekám. Když jsme se párkrát potkali, bylo to na nože,“ popisuje bezdomovec.
Problémy měl i v minulosti, nevyučil se ani malířem pokojů, kam ho rodiče dali, aby se mohl živit řemeslem. Snaží se ale vypadat tak, aby na něm policisté na první pohled nepoznali, že je „houmlesák“. „Chodím se sprchovat do Káčka. Tak říkáme organizaci Kappa Help. Taky si tam peru věci,“ říká Doležel.
Právě v tomto centru se mohou lidé, kteří se ocitli v krizové situaci, zdarma osprchovat či použít pračku. Za čtyři koruny jim tu prodají polévku a za dvě čaj či kávu. Nabídnou jim péči psychologa, půjčí knihy, nechají je poslechnout rádio.
Jak přežít venku při teplotách hluboko pod nulou, které byly ještě minulý týden, jim ale ani tam neporadí.
