Přidáním černé do jakékoli jiné barvy totiž nevzniká odstín nový, ale barva se takzvaně „špiní“. Úplná magie. Na to, že černá de facto fyzikálně neexistuje, je to ale výjimečně oblíbená. Barva. Právě jsme překonali roční dobu, která černou přímo miluje. Dokonce i kočárky jezdí v zimě černé! Jak tvrdí český návrhář Jakub Polanka, stačí vzít v Česku v zimě na sebe béžový kabát a člověk je hrubě extravagantní.
Černá je v oblékání jasně nejoblíbenější barva, ale je zajímavé pojmenovat si proč. Je to totiž její univerzálností nejen ve vztahu k ostatním barvám, ale (a hlavně) univerzálností symboliky. Ač se to zdá nemožné, platí pro ni téměř cokoliv. Je znakem dominance (soudcovské taláry), ale i podřízenosti (kněží, mnichové). Černou barvu na sebe berou lidé, když chtějí přitáhnout pozornost ke svému tělu (vzpomeňme černou róbu Angeliny Jolie na loňských Oscarech, ze které herečka usilovně vystrkovala bělostné stehno), ale stejně tak když chtějí naopak tělo z kontaktu vynechat (ikonický černý rolák Steva Jobse).
Černým oblečením se lze vyloučit ze společnosti, i s ní splynout. I obojí naráz. Neznám konformnější šaty pro ženu než „malé černé“, uniformu žen, s níž přišla ve 20. letech minulého století Coco Chanel a dnes by ji měla mít ve skříni každá žena.
Z přehlídky The Little Black Jacket
V magii byly černé pláště spojovány s neviditelností. Zřejmě to funguje, když po černé sahají i tělnatější osoby. Černá vykreslí siluetu, ale zatají objem, jak říká Liz Tilberisová, editorka britské verze Vogue. Barvy a vzory objem naopak zdůrazní. Možná je černé oblečení jakousi západní verzí nikábu. Mnohá muslimka mi potvrdila, že pod havraní plentou s mikromezírkou pro oči zažívá pocit soukromí a svobody (také žádný stres s neumytými vlasy a make-upem), který si neumíme ani představit. Zároveň podle různých výkladů psychologie barev je černá známkou inteligence, nejlépe prý fungují černé obroučky brýlí.
Veselá vdova
Chceme-li vyjádřit smutek, být sexy, elegantní, punk, ortodoxní anebo všechno dohromady, bereme na sebe černou. Každé náboženství, které aspoň jednou nohou stojí v evropské tradici, se do černé rádo zahalilo. Od chasidských židů po katolíky. Ale také stoupenci emo nebo Depeche Mode blahé paměti.
V černém obleku a s bílou vázankou může kdokoliv, třeba i burzovní makléř, získat reputaci civilizovaného člověka. - Oscar Wilde
Černou milují sekty, ať už vzývají Boha, nebo Satana. Muslimky už jsme zmínili, čím jsou konzervativnější (nebo jejich muži), tím větší kus černého hábitu je zakrývá. Snad jediní, kteří dali přednost před černou výstřední oranžové (a taky je kolem nich na ulici pěkný rámus) jsou krišnovci. Nicméně samotné jméno Krišny znamená „ten černý“.
Nelze také úplně souhlasit s tvrzením Rebeccy Willisové z časopisu Intelligent Life, že černá je barva pouze urbánní. Ona prý by na anglické louky v černé nevyšla. Ale po italském a řeckém venkově pobíhají tisíce černě oděných babiček.
Ovšem takto lze s černou zacházet v evropském klimatu. Těžko si představit, jak v rovníkové výhni běhají ženy v černých modelech a nesublimují do vzduchu. Toho se opravdu dopouštějí jen muslimky, které ale sedí buď v klimatizované toyotě, nebo doma.
Dříve film pracoval s černou jako barvou jednoznačně symbolizující zlo, v kovbojkách měl zlosyn černého koně, v Babičce myslivec černé oči a loupilo se zásadně s černou maskou přes oči. Dnes už jasně zlověstně černým zůstal maximálně Lord Garmadon v Ninjago. Že je černá něco víc než barva a zpívat o ní je sexy, si všimli i hudebníci. Podobné výsady požívala i červená, ale tu zalehli světoví komunisté a sirupem ulepený šlágr Lady in Red je už dnes slyšet jen jako karaoke na svatbách a v Radiožurnálu. I Amy Winehouse sáhla po černé, naposledy Back to Black.
„Dobře si mě všimni a pak mi dej pokoj.“
A černá je taky praktická! Nestárne tak rychle a skvrny na ní nejsou vidět. V jednom a tom samém černém modelu lze ráno vyběhnout do práce, přežít oběd a večer v něm odskotačit do baru. A že v něm žena může vypadat jako vdova? Není nic zajímavějšího než veselá vdova. U každé euroamerické ženy, pokud to není Ivana Trumpová nebo Osmany Laffita, se proto v botníku a šatníku přirozeně shromažďuje nejvíce bot a kabelek černých jako důkaz zatím nepodchyceného přírodního zákona. Podobnou univerzálnost už pak mají prý pouze žluté lodičky, ale chce to pevnější nervy.
Vsadila bych se, že proces oblékání se u většiny žen podobá tomuto schématu: půlhodina věnovaná pečlivě sofistikované kombinaci zářivých barev, poté na odchodu rychlé strhání všech barevných věcí a dvouminutový turbopřevlek do variace v černé. Je nám v ní prostě dobře a vždycky bude. Jinak by většina módních návrhářek, které například pro letošní rok prohlašují za trendy barvu vínovou a karmínovou, nepřišly na závěrečný potlesk v černém svetru a džínách.
Back in black
Jmenuji se Anna Nosková a móda je můj život. Jako stylistka, módní redaktorka a nyní šéfredaktorka webu Fashionbook.cz jsem neustále obklopená oblečením. Často se cítím trendy limetkovou, odvážnou korálovou nebo všudypřítomnou mátovou natolik unavená, že mě nejčastěji potkáte v úzkých černých džínách a saku. Kde je invence módního odborníka, ptáte se?
Chápu vaši otázku. Než jsem se stala zaměstnancem módního průmyslu, nosila jsem odvážné kombinace, které řvaly barvami. «Až budeš pracovat jako stylistka, nebudeš se takhle oblékat,» tvrdili mi mí mediálně zkušenější známí. Odmítavě jsem vrtěla hlavou, černá byla přece tak nudná!
Jenže, uplynulo pár měsíců od mého prvního zaměstnání v redakci módního časopisu a už jsem neonově růžová trička nahrazovala černými pouzdrovými šaty. Dodnes se mi hodí, když ráno trpím zoufalým nedostatkem času a nechci si lámat hlavu tím, zda barvy mého outfitu vypadají vyváženě. Za druhé, v černé vypadám důstojnější, štíhlejší a vzbuzuji respekt. Některé výhody černé jsou zkrátka k nezaplacení.
Černá paní
Majitelka firmy Czech Marketing Group Vladimíra Faltysová; Bez černé to nejde. Černá byla, je a bude trendy. Vždy to bude barva, která se bude v módním světě opakovat nejčastěji – i ten si totiž její výjimečnost a sílu dobře uvědomuje.
Já černou jedním slovem zbožňuju. Umím si s ní hrát a maximálně ji využít – být s ní neviditelná i vyzývavá. Černá mě nikdy nezklame, je to sázka na jistotu. Je sexy, hravá i variabilní. Má sedmnáctiletá dcera Natálie lituje, že nemá stejnou velikost bot jako já, protože podle ní nemůžu tolik párů v životě unosit. Pokud si mám totiž odněkud něco přivézt, jsou to černé lodičky. A ne jedny.
Blízké okolí a rodina už vědí, že v černé jsem to já. Ostatní se vždy zeptají – proč černá a s takovou pravidelností? Černá barva je stále pro mnoho lidí barvou smutku a negativního postoje k životu, mají pocit, že černou nosí lidi bez fantazie a s apatií k životu. O to víc je překvapuje, že to může být i naopak.
Černou nosím už pěkných pár let a stále mě baví, ale nebráním se ani jiným barvám: nepostradatelné jsou pro mě bílé košile
– černobílá kombinace mi v tomto případě nevadí, ostatně kopíruje můj přístup k životu. Vidím svět černobíle. Pokud si chci dopřát barevný výstřelek, přijdou na řadu kabelky. To si dovolím experiment i s výraznou červenou.
