Sedmička se vypravila mezi kádě a ohrady. Za lidmi, bez jejichž zboží by si nikdo nedokázal Vánoce představit.
I kdyby nebylo na dárky, málokdo by na Štědrý den oželel stromeček a kapra.
Obstarat oba nejtradičnější symboly Vánoc je dnes hračka, než se ale dostanou na náměstí a před nákupní centra, je jejich cesta za teplem domácností docela náročná. Někdy totiž urazí tisíce kilometrů cesty. A v neposlední řadě za nimi stojí práce lidí, za jejichž příběhy se Sedmička vydala.
„Letos poprvé prodávám stromky, které jsem vlastnoručně sázel,“ svěřuje se dvaatřicetiletý Viktor Bohém. Prodavač a pěstitel stromků se na přelomu listopadu a prosince nastěhoval do karavanu před brněnské obchodní a nákupní centrum Avion. V hlase mu nechybí pyšný tón. Smrčky, borovičky a jedle totiž vysázel až v Dánsku, kam pravidelně jezdí stromky obhospodařovat.
Voňavá dřina
„Je s tím hodně práce. Takový dvoumetrový stromek roste šest sedm let. Musím je zastřihávat, hnojit, vyžínat plevel a kontrolovat, aby byl terminál, jak říkáme špičce stromu, rovný a nerostl nakřivo,“ vysvětluje Bohém a jako doušku přidává fígl, kterak zajistit, aby špička rostla rovně. Jestliže se začne ohýbat, přiváže se k ní bambusová tyč.
„Ta pak případnou nerovnost časem vyrovná,“ říká muž, kterému ještě dělají starost srnky. Ty jsou mnohdy horší než křivě rostoucí stromek. Ožírají totiž větve.
Pláně s lesní školkou se v Dánsku rozléhají na ploše několika fotbalových hřišť. A k tomu jsou ještě dvě. První se rozkládá u pátého největšího dánského města Esbjerg, druhá je nedaleko Koldingu. Bohém tam jezdí od jara do podzimu každý měsíc a stráví tam dva týdny těžkého lopocení. „Vypěstovat pěkný stromek je kumšt. Člověk se to pořád učí. Ale letos jsme do Brna přivezli opravdové šperky,“ chlubí se pěstitel zachumlaný do tlustého kabátu.
Koupel jako luxus
Spolu s Bohémem bivakuje v bílém obytném přívěsu pětatřicetiletý Martin „Kapr“ Kaprál.
Před obchodním centrem v Horních Heršpicích žije už třetí týden a za tu dobu se pořádně vykoupal jen dvakrát.
„Zákazníci říkají, že máme krásnou práci provoněnou jehličím. Jenže časem začneme spíše než jehličí cítit sami sebe. A to už je blbý,“ povzdechne si Kaprál a jako důkaz ukazuje své ruce. Jsou tmavé od smůly a rozedrané od pichlavých jehlic. Pravidelná hygiena v podobě horké sprchy mu však neschází. Za ta léta, co se věnuje stromkům, si zvykl. Nejen na spartánské vybavení přívěsu, ale i na samotu, zimu a občas nerudné zákazníky, kteří mu spílají, že jsou stromky předražené. „Vyděláme si, ale nejsme nechutně bohatí, jak si může někdo myslet,“ líčí Bohém.
Aby měli muži, kteří se zabydleli na parkovištích před obchodními centry, dobrou náladu, zavdají si po setmění rumu. Ten ostatně přes den přidávají do čaje, ale jen kapku. Jsou přece v práci. Úsměv na tváři jim vykouzlí také horká polévka, kterou si připravují v malé kuchyňce karavanu.
„Zelňačka a česnečka jsou mé nejoblíbenější. Vařím si taky guláš nebo namíchám nějakou tu pomazánku. Nesmím zapomenout na trochu zeleniny, protože každý tady přecházíme nemoci,“ říká Kaprál.
Měsíc v karavanu končí prodejcům na Štědrý den odpoledne, kdy prodají posledním opozdilcům zbylé symboly Vánoc. „Ve dvě to tady sbalíme a jedeme domů. Povečeříme s rodinou, rozbalíme dárky a usneme. Pod naším vánočním stromkem,“ zažertuje Bohém a zalistuje v kalendáři.
V lednu a v únoru má trochu volna, ale v březnu si zase zabalí lesnické náčiní a odjede na sever. Zkontrolovat stromky a podívat se, které uřízne a dovoze příští Vánoce do České republiky.
Kapři, kapři a zase kapři
I přesto, že od tradiční vánoční tabule v Česku upouští stále více rodin a podle nejnovějších statistik kapra večeří už jen ve dvou třetinách domácností, sváteční pokrm v podobě šupináče nebo lysce přece jen vánoční svátky stále symbolizuje.
Někteří lidé ale kapra rádi doplní i jinou rybou, nejčastěji lososem. „Podle našeho bleskového průzkumu v obchodních centrech si štědrovečerní večeři bez kapra a salátu nedovede představit čtyřiapadesát procent dotázaných,“ tvrdí mluvčí nadnárodního řetězce Tesco Eva Karasová.
Františku Křížovi, třiačtyřicetiletému muži z malé vesnice u Znojma, jich v modrých kádích plave několik. Aby uspokojil zákazníky stojící na šupináče ve frontě, musí vstávat už po páté ráno. A než se rozední, naplní v centru Brna kádě vodou a z Rybníkářství Pohořelice převezme první dávku živé štědrovečerní pochoutky.
„Tohle je to poslední, výlovy jsou mnohem horší práce,“ komentuje Kříž prodej kaprů a dvanáctihodinové směny na ulici.
Stejně jako prodejci stromků si stěžuje na to, že není letos prosinec dostatečně mrazivý. „Prší a je vlhko. Člověk je z takového počasí prokřehlý. Ale kolem jedenadvacátého prosince začne šrumec a fronty dosáhnou několika desítek metrů. To už není ani čas myslet na to, jestli mám studené nohy nebo nudli u nosu,“ říká rybář s úsměvem na červené tváři. Byť muži projde rukama za týden prodeje několik tun kaprů, nepatří zrovna k těm, kteří mají jeho maso v oblibě.
„Na Štědrý den si ho sice usmažím, ale jen kvůli tradici. Moje žena navíc ryby nemá ráda vůbec,“ prohlásí Kříž s tím, že než přijde každý večer domů, musí se řádně umýt a obléct si čisté šaty. Takové, které ani náznakem nejsou cítit rybinou.
Smýt pach ryby z rukou ovšem není jednoduché. Zvlášť, když jich Kříž z kádí vyloví stovky. Mnohdy se navíc kapr na váze ani nezamrská, a už se vrací zpátky do vody. Zákazníci jsou totiž čím dál tím víc vybíraví.
Kapr není salám
„Nechybí klasičtí remcalové. Chtějí třeba kapra o váze dvě kila čtyřicet. Dvě třicet je jim málo, dva a půl kila zase moc. Jenže kapr není salám. Neodřežu mu přece ploutve jen proto, aby byl zákazník spokojený. Nehledě na to, že než jej zákazník zpracuje, třetina mu zbude jako odpad. A to dělá přece víc než těch deset deka,“ postěžuje si Kříž.
Mnoho lidí si myslí, že je ryba štědrovečerní pochoutkou od nepaměti. Klasický smažený kapr se ale na stolech začal objevovat teprve po druhé světové válce. Důvodem byla cenová dostupnost díky rozšířeným chovům a také dobová obliba smažených jídel.
Doklady o tom, že lidé jedli o vánočních svátcích rybu, ovšem pocházejí již ze sedmnáctého století. Pravdou ovšem je, že si ji dopřávali bohatí lidé z vyšších vrstev. Prostý lid měl hostinu složenou z většího množství chodů symbolizujícího hojnost, ačkoli se jednalo o skromnější jídla.
Složení štědrovečerní hostiny se lišilo také kraj od kraje. Na Moravě to byla především zelná polévka, dále pak naklíčený opražený hrách zvaný pučálka. Tradiční byl také houbový kuba a kaše ze sušeného ovoce, které se říkalo muzika.
A jak se na stůl ryba dostala? Ryba je klasickým znakem křesťanství a také postním jídlem. Zpočátku byla ryba na stolech symbolicky zastoupená pečivem právě ve tvaru rybky.
Kapr obecný, klasická ryba českých rybníků, se prosadil coby hlavní chod sváteční večeře až ve dvacátém století. Nejčastějším způsobem přípravy kapra bylo na modro, tedy vařený na bílém víně či v octě, a na černo - ve sladké povidlové omáčce.
Přestože se mnoho českých rodin od podávání kapra odklání, ať už pro „bahenní zápach“, nebo malé kosti, které nejednomu hodovníkovi uvíznou v krku, umí si Vánoce bez kapra představit jen málokdo.
Včetně prodejce ryb ze Znojemska. „Kdybych neměl děti, které si hrají s živým kaprem ve vaně, dal bych si na Štědrý den k večeři raději pořádný ,šnicl‘. Prase je mi bližší než rybí maso,“ uzavírá Kříž.
KOLIK STO JÍ TRADICE?
* Jedle nordman 799 Kč/kus
* Borovice lesní 399 Kč/kus
* Borovice černá 599 Kč/kus
* Borovice šlechtěná 799 Kč/kus
* Smrk ztepilý 499 Kč/kus
* Smrk pichlavý 499 Kč/kus
* Smrk v květináči 399 Kč/kus
* Kapr I. třída 85 Kč/kg
* Kapr výběr 92 Kč/kg
Poznámka: Ceny jsou z průzkumu redaktorů Sedmičky z pátku 16. prosince na různých místech Brna a mohou se těsně před Štědrým dnem změnit.
