Psi dokážou uklidnit, převedou slepce přes silnici, naučí i čistit zuby

Andrea Tvrdá z Liberce vychovává psy, kteří pomáhají slepcům, ochrnutým a lidem v těžkých životních situacích.

Jako desetiletá dostala Andrea Tvrdá prvního psa. Trpasličího pudla, se kterým chodila na cvičák. Později svou pracovní kariéru zahájila jako majitelka psího salonu. Dnes pracuje jako lektorka canisterapie, krizový intervent a školitel asistenčních psů. „Začínala jsem v době, kdy canisterapie neměla ani své jméno,“ říká Tvrdá, ředitelka organizace Elva Help o.s.

Jak jste se dostala k této profesi?

Před lety jsem se dozvěděla, že existuje jakási hunde-terapie nebo dog-terapie a začala jsem hledat informace. Narazila jsem na skupinu lidí v Brně kolem psycholožky Jiřiny Lacinové. Její partner léta závodil se psím spřežením. Měli doma psy, kteří byli přímí potomci malamutů severských indiánů. Ti byli po celá staletí šlechtěni, aby nikdy neublížili člověku. Doktorka Lacinová už v osmdesátých letech jejich vlastnosti dokázala využít. Pořádala s nimi pobytové tábory pro postižené děti.

Tenkrát se ale o tom moc nepsalo?

To je pravda, ale ona s tím slavila velké úspěchy. Například děcko z ústavu, které do té doby nepromluvilo, se po táboře dokázalo rozpovídat. I když z dnešního pohledu byly ty pobyty naivní, děti jen byly se psy, ukazovalo se, že by mohlo jít o terapeutický způsob s velkým potenciálem. Pak přišla devadesátá léta a všichni jsme tápali. Hledali jsme vzory v zahraničí. Nejdále v oboru byla Severní Amerika a Kanada. Americký vzor byl dobrý start, ale později se ukázalo, že brzdí ambice k profesionalizaci metody u nás. Vznikla potřeba vše přizpůsobit evropským poměrům.

Kdy jste začala s canisterapií jako s cílenou sociální službou?

Mezníkem zřejmě byl rok 2007, kdy se naše organizace Elva Help o. s. stala oficiálním poskytovatelem sociálních služeb. Do té doby jsme cvičili asistenční a vodicí psy. Než jsme se stali canisterapeuty, čekala nás dlouhá cesta studií, seminářů a práce na zdokonalování terapeutických postupů. V této oblasti se může člověk stále co učit. Časem jsme zjistili, že pes dokáže cíleně pomoci i v mnoha pro laika překvapujících problémech. Například v současnosti často pracuji s dětmi, které si nechtějí čistit zuby, nebo jsou hyperaktivní a nevydrží být pozorné. Psy většinou jen koriguji, určuji techniky a formy terapie. Oni ale mají spontánní pozitivní vliv a do toho nezasahuji.

Jak vypadá taková „psí léčba“?

Zpočátku bez psa. Na úvodních návštěvách musím klienta nejdříve poznat. Následně stanovíme cíle a postup. Podle toho vyberu psy a jejich počet. U někoho stačí jen se zvířetem být. Pro jiného je už potřeba vyloženě terapie. Pamatuji si na jeden příběh holčiček z kojeneckého ústavu, které odmítaly vstoupit do dětského bazénku s balonky. Přitom jde o výbornou pomůcku při rozvoji. V bazénku plném míčků si dítě lépe uvědomí své tělo, rovnováhu a vylepší se mu celková motorika. Trvalo čtyři týdny, než za jedním ze psů spontánně do bazénu vešly. To je zbavilo strachu. Pak už v něm procvičovaly své dovednosti zcela bez problémů.

Jaké musí mít psi pro službu předpoklady?

Ideální zvíře je vstřícné, má s lidmi jen ty nejlepší zkušenosti. Pro canisterapii je velkou výhodou, aby to bylo plemeno s volnou kůží nebo s delším chlupem. Někdy se může stát, že psa zatahá malé dítě nebo klient, kterého právě chytila křeč. To sice umíme řešit speciální technikou, ale ta samá situace by byla pro krátkosrsté plemeno s přirostlou kůží horší. Pokud se budeme bavit o asistenčních nebo o vodicích psech, tam je ještě navíc důležitá jejich povaha, zdraví i výška. Nejčastěji se vybírají retrívři. Snadno se cvičí a je na ně spolehnutí. Což není samozřejmost. Kdyby si slepec bez zkušeností se psy pořídil královského pudla, celkem snadno by se mohl stát obětí jeho tvůrčí vynalézavosti.

Můžete to vysvětlit?

Pes je zvyklý převádět svého pána každý den po stejném přechodu. Pro retrívra je to samozřejmost, ale pudla zcela jistě časem napadne, že to páníčkovi zpestří. Aby mu udělal radost, pokusí se ho vést kratší cestou klidně napříč křižovatkou.

Jaký je zájem o vaši službu? Kam se psy jezdíte?

Tahle doba přináší velkou informovanost, a tak stoupá i zájem. Jezdíme do jednotlivých rodin i do zdravotnických a sociálních zařízení. Na každý den musíme mít plán. Ke klientovi vezeme kromě psů i speciální pomůcky. Někdy to jsou hudební nástroje, jindy zase kamera. Osvědčilo se nám některá sezení natáčet. Například u lidí po mozkové příhodě, kdy jsou ochrnuti na jednu polovinu těla. Už se nám stalo, že zcela spontánně na psa přiložili i do té doby „mrtvou“ ruku. Kdyby to následně neviděli na vlastní oči, nikdy by tomu neuvěřili. Po takovém zážitku snadněji spolupracují s lékaři a rehabilitačními pracovníky. Jezdíme pravidelně jedenkrát týdně na čtyři oddělení nemocnice, do speciální školy Jedličkova ústavu, do dvou domovů důchodců a do tříd v různých školách s dětmi se speciálními potřebami. Navštěvujeme i kojenecký ústav. V každé z institucí na nás čeká pět až patnáct klientů.

Jak cvičíte asistenční psy a kolik to stojí?

Levné to není, přála bych si, aby byli cenově dostupnější pro každého, kdo je potřebuje. Na asistenčního psa nepřispívá stát. Pokouším se proto co nejvíce snížit náklady. Snažím se klienta rehabilitací včlenit do výcviku. Žadatel pak není jen pasivním čekatelem na „fungující pomůcku“, ale aktivním trenérem. Zapojujeme i jeho rodinu a přátele.

Jak dlouho trvá výcvik?

Klient, který se včlení do výcviku, si dobu trvání určí sám. Na závěr ho čeká zkouška, což je pro mnohé trochu stres. Hlavně je to ale důkaz, co sami dokázali. No řekněte, kolik znáte lidí, co vycvičili asistenčního psa? Jednou k nám volala paní, že v jejich městě má žena na vozíku psa označeného logem naší organizace. Přitom prý tvrdí, že si ho vycvičila sama. Byla tím tak šokovaná, že se nás na to musela zeptat. To byl přesně okamžik, kdy jsem si řekla, že to děláme dobře. Lidé jsou hrdí, že si vycvičí psa sami. Navíc se klient se svým psem naprosto sžije.

V roce 2009 se stala Elva Help jednou ze složek integrovaného záchranného systému. Pomáhali jste například při loňských povodních. Jak jste zapojili psy?

Nejprve jsme chodili do rodin postižených vodou bez psů. Podporovali jsme i krizové štáby v obcích. V následujících týdnech jsme už terapeutické psy s sebou brali do evakuačních center a do školských zařízení. Zaměřili jsme se na ty nejzranitelnější. Na děti, důchodce a postižené lidi. Pro místní to bylo důležité. Nejen proto, že jsou ve stresu, a tak na ně němá tvář působí pozitivně, ale i proto, že mnozí z nich o svá zvířata přišli. S pomocí našich psů a speciální techniky si odchod svých oblíbenců mohli prožít, rozloučit se a uzavřít.

Do terénu vyrážíte dopoledne i odpoledne. Pak sepisujete různé žádosti o podpory a dotace pro vaši organizaci a jinou administrativu. Musíte se také hodně věnovat svým psům. Kde berete tolik energie?

Pomáhat ostatním mne nabíjí. Například se specializuji na autistické děti a jejich i drobné pokroky jsou pro mne velkou odměnou. Stačí mi pocit, že jsem užitečná a že dělám něco, co má v mých očích smysl. Naprosto si také odpočinu při vycházkách s mou rodinou. Mám v ní velkou oporu, bez její pomoci bych toho tolik nezvládla. Společně chováme poštovní holuby a pro radost si pěstuji bonsaje.

Andrea Tvrdá

Narodila se v roce 1972 v Liberci.
Vystudovala stavební průmyslovku, postupně se vzdělávala v oborech psychologie a ošetřovatelství. Letos získala bakalářský titul v oboru sociální práce.
Od roku 1999 působí jako dobrovolník canisterapeut. Je kvalifikovanou krizovou interventkou a koordinátorkou týmu ADRA v Liberci. Působí jako lektorka speciálních technik canisterapie.
Přispívá do časopisů, webových portálů a odborné literatury.