V Česku je jen málo lidí, kteří nikdy neviděli alespoň jeden díl tohoto seriálu. A ještě méně těch, kteří by o něm nikdy ani neslyšeli. Ordinace v růžové zahradě baví televizní diváky už téměř sedm let. Za tu dobu natočili filmaři více než pět set dílů. A každé úterý a čtvrtek chrlí televize další a další díly nekonečného příběhu. Na jeden takový natáčecí den jsem se vydal, abych si vyzkoušel, co všechno účinkování v seriálu obnáší.
Stojím na ulici mezi továrními komplexy. Pražská periferie, na první pohled nic zvláštního. Ale právě tady se točí seriály, které každý týden sledují miliony lidí. V bývalých továrních halách v Hostivaři jsou filmové ateliéry. Sedm dní v týdnu tu filmaři točí i seriál Ordinace v růžové zahradě. Právě v něm si mám zahrát jednu z nenápadných rolí.
Vcházím do dřevěného přízemního domku, který zvenku působí spíš jako sklad stavebního materiálu. Zdání ale klame. Je to vstupní brána do světa, kde hlavní roli hraje sledovanost. Vítejte v kamenické nemocnici.
Po nezbytném nahlášení u ochranky už se ocitám v bufetu, který znám z obrazovky. K mému překvapení funguje opravdu jako občerstvení. Polohu má k tomu ideální – je přímo mezi šatnami a ateliéry, kde se natáčí. „Scény z bufetu se točí opravdu tady. Jen je předtím potřeba tady vždycky trochu uklidit,“ říká Ludmila Bártíková z PR oddělení Novy, která mi reportáž z natáčení zprostředkovala.
Za bufetem už je místnost s křesly, stolečky a popelníky. Kávy a cigaret si ale herci ani štáb příliš neužijí. Natáčí se prakticky pořád, jednotlivé obrazy se střídají přibližně po hodině. Přesunout, nachystat, vyzkoušet, několikrát natočit. A hned zamířit zase točit další obraz. Sedm dní v týdnu, dvanáct hodin denně. To všechno pro to, aby lidé mohli dvakrát týdně usednout k obrazovkám a vychutnat si hotový díl seriálu.
Dostal jsem „notičky“
Na chodbě svítí červené světlo, a to znamená, že se právě točí. Všichni, kteří nejsou přímo u kamer, se chovají tiše. „Chvilku si sedněte, v dalším obraze už budete hrát,“ říká mi Bártíková a předává mě do rukou pomocného režiséra Jana Duplinského.
Ten mi dává do ruky papíry, kde je přehledně rozepsaný celý natáčecí den. V kolik je v plánu která scéna, kdo v ní hraje, co mají mít herci na sobě, jaký komparz bude potřeba. Najednou se otevírají dveře ateliéru a místnost se plní lidmi. Poznávám známé tváře. Petr Rychlý alias primář Mázl, Martin Zounar, který hraje doktora Švarce a další. Nepřehlédnutelné jsou zrzavé vlasy Báry Štěpánové, která v seriálu znázorňuje energickou postavu vrchní sestry Babety Trefné.
Odcházím do maskérny. Tam to vypadá stejně jako v kadeřnictví, jen nad různými nástroji na úpravu účesu převažují pudry, rtěnky a nejrůznější šminky. „Nebojte, my tady děláme jen příjemné věci,“ uklidňuje mě maskérka, když se ostýchám usednout do křesla. Jemným štětečkem mi na tvář nanáší trochu pudru. Při pohledu do zrcadla žádnou změnu nepozoruju. „Ale v kameře pak vaše pleť nebude dělat žádné odlesky,“ vysvětluje maskérka.
Celý štáb se mezitím přesouvá do bufetu, který se na chvíli stane dějištěm dvou dalších obrazů. Stojany, kamery, malá místnost je vmžiku plná lidí. Mumrajem se prodírají herci, kteří mění oblečení, a pak s papíry s textem v ruce nasávají další děj. V něm se není úplně lehké orientovat, protože scény nejdou za sebou tak, jak jsou nakonec k vidění v televizi.
Program natáčení sestavují producenti přibližně týden dopředu. Záleží vždy na tom, jak jsou vytížení herci v jiných angažmá. „A taky se snažíme co nejméně stěhovat štáb po ateliéru. Musí se prostě vždycky najít to nejlepší možné řešení,“ vysvětluje zástupce vedoucího produkce Ladislav Dvořák.
V jídelně se tak nyní budou natáčet hned dva obrazy po sobě. A protože bude každý v jiném dílu Ordinace v růžové zahradě, můžu účinkovat v obou z nich. Ale zpátky na plac, kde už se všechno chystá. Během čtvrt hodiny jsou seřízené tři kamery a nachystané dekorace.
„Předstírejte, že jíte“
Mám místo u vedlejšího stolu, kde budu v pozadí scény pojídat sekanou. „Ale jezte ji teprve, až se pojede naostro. Při zkouškách to jenom předstírejte,“ upozorňuje mě pomocný režisér Duplinský. Rekvizitář mi ještě přináší nealkoholické pivo. A tak sedím a předstírám, že jím.
Scéna začíná tím, že další komparsistka v úboru zdravotní sestry odchází z bufetu a ve dveřích se potká s doktorem Švarcem, kterého hraje Zounar. U vedlejšího stolu už sedí Markéta Častvaj v roli doktorky Mázlové a Švarc k ní přisedá. Coby profláklý intrikář se ji bude snažit přemluvit k nějaké další nekalosti.
Později se do bufetu přiřítí i Bára Štěpánová alias vrchní sestra Babeta a dostane se s oběma lékaři do ostrého konfliktu.
Když jsou kamery a všechno ostatní nachystané, přichází i režisérka Jana Rezková. S herci domlouvá poslední detaily a mě vítá na natáčení. Je mi divné, že mi nikdo neurčil žádné oblečení. To mám sedět před kamerami v tom, v čem jsem přišel? „Klidně, ta modrá mikina tam bude dobře pasovat,“ říká mi s úsměvem Rezková.
Přichází ke mně kameraman a rovná věci na stole tak, aby mu co nejvíce ladily do záběru. „A vy si sedněte co nejdál ke zdi,“ dodává. Doktorka Mázlová u vedlejšího stolu dostává salát a může se začít.
Pomocný režisér hlásí do mikrofonu celé budově, že se začne natáčet, a prosí o klid. Klapka, akce, a jede se naostro. Konečně se můžu pustit do sekané, která během zkoušek vystydla. Musím se koncentrovat, abych nebyl slyšet. Každé cinknutí příboru o talíř by mohlo být rušivé.
„Stop!“ zazní hlas režisérky. „Dobrý, ale jedeme ještě jednou,“ hlásí Rezková. A s herci si ještě jednou upřesňuje, co má kdo říkat a jak se u toho bude tvářit. „Martine, ten primariát bude váš. Říkal jsi, je váš,“ opravuje Zounara, který zřejmě slibuje své kolegyni povýšení. „Báro, a ty se tvař víc naštvaně, když přicházíš,“ radí Štěpánové.
„Takže já už vím, že je problém? Dobře, budu hrát, že už to vím,“ říká Štěpánová a odchází zpátky na chodbu, odkud za chvíli vtrhne do bufetu.
Po krátké debatě se vše přichystá na druhé ostré natáčení. Snažím se šetřit sekanou, abych nejedl nad prázdným talířem. Žvýkám, koukám na zeď, čas od času jakoby mimoděk pootočím hlavu k hercům, když někdo z nich zvýší hlas.
Všechno v pořádku, ale pro jistotu se obraz natočí i do třetice. Sekané už moc nezbývá, tak alespoň usrkávám nealkoholické pivo. „Vždycky je lepší natočit to víckrát. Ten obraz potom v televizi může být nastříhaný ze všech tří záběrů, kdy se jelo naostro,“ vysvětluje mi později Dvořák z produkčního týmu.
Obtížnější role
Bez nějakých větších prostojů se jde na natáčení dalšího obrazu. Osazenstvo u vedlejšího stolu se mění, já zůstávám. A aby nebyl komparz v pozadí stejný, přisedá ke mně sympatická slečna, jedna z komparzistek. „Mám to jako brigádu, jsem tady podruhé,“ prozrazuje mi, dokud můžeme mluvit.
Při zkouškách ani natáčení už si nepopovídáme, ačkoli máme vypadat jako pár. „Snímají se jen slova herců. Všechno ostatní, třeba ruch v místnosti, zvuk tekoucí vody nebo vrzání dveří se potom dodělává v postprodukci,“ podotýká Dvořák.
Roli teď budu mít složitější. Na úvod scény přináším ke stolu džus a kávu, džus podávám slečně naproti, kávu si nechávám. Moje partnerka se navíc musí krátce poté otočit a změřit si pohledem Ivanu Jirešovou, která hraje barmanku Lucii.
U stolu mezitím už čeká Petr Rychlý alias doktor Mázl. Tentokrát se několikrát zastavuje a začíná naostro znovu. Jirešová několikrát po sobě řekne jiné slovo, než má, „přesvědčil“ zamění za „překvapil“. Když asi poosmé nesu kávu a džus ke stolu, mám v tom cvik.
Legrační je, že ačkoli sedím naproti kolegyni komparzistce, musíme na sebe jen otvírat pusu, aniž bychom si cokoli řekli. V pauzách si potom vysvětlujeme, o čem jsme se spolu bavili. „Ptala jsem se tě, jestli mě vezmeš do kina,“ směje se Iva Plašilová. „No, já jsem zase mluvil o tom kafi. Že mi ho ani neosladili,“ snažím se pomyšlení na kino zahrát do autu. Vždyť je před výplatou.
Když je šálek prázdný a Petr Rychlý už jen bloudí lžičkou po dně talíře s kulajdou, natáčení v bufetu končí. „Stop, dobrý. Konec, přesouváme se na další obraz,“ energicky udílí pokyny režisérka Rezková.
Po chvíli se ke mně přitočí. „Jak se vám hrálo?“ ptá se mě přátelsky. „Dobře, díky. Užíval jsem si to. Ale nevím, jak jsem hrál,“ říkám nejistě. „Skvěle! Byl jste přesvědčivý,“ usmívá se režisérka.
Natočený materiál poputuje do střižny, dodělají se zvuky, opraví případné chyby v textech. V televizi se tenhle díl objeví za deset týdnů. A scenáristé už mezitím znají děj na další měsíce dopředu.
„Teď už dělají příběhy, které se objeví někdy na konci roku. Musí počítat s tím, který herec třeba v seriálu končí, nebo i s těhotenstvím a podobně,“ vysvětluje Bártíková. „A taky se to stává naopak, že některá postava už je dramaturgicky vyčerpaná a nemá co nabídnout,“ doplňuje Duplinský.
Jako v obchoďáku
Mé účinkování je u konce. Nedá mi to, a když už jsem na místě, nechám si ukázat ateliéry. Dvě velké bývalé tovární haly jsou plné míst známých ze seriálu. Vypadá to trochu jako v obchodním domě IKEA. Kuchyň nalepená na ordinaci, ta na hospodu nebo obývací pokoj. „Místa tu není mnoho, a scén je potřeba hodně. Ale většinou jsou to jenom atrapy. Nemůžeme mít v každé kulise funkční sporák a opravdovou ledničku,“ usmívá se Dvořák.
Odcházím, zatímco v kulisách Mázlova bytu vznikají další a další obrazy, které nakonec na pár vteřin probliknou z obrazovky v milionech domácností. A napadá mě, že prostředí bývalé továrny docela sedí. Teď je zde továrna na seriály. S pracovní dobou delší než v kdejaké fabrice, s pauzou na oběd půl hodiny a nepřetržitým provozem.
