Ticho a klid. Vzduch se tetelí. Slunce je vysoko. Aplikace v mobilu ukazuje 38 stupňů. Vlasy mi halí hedvábný šátek, rukávy svetru mám stažené přes zápěstí a pod sukní ještě dlouhé kalhoty. Bosé nohy se dotýkají měkkého koberce. Je největší na světě. Vzory na něm připomínají secesi. Bořím se dál do toho díla z ovčí vlny a bavlny, které utkalo 1300 íránských žen. Ve vzorných sloupečcích na něm stojí vyrovnané korány. Zvedám hlavu. Obrovský lustr, klenutý strop chrámu. Tají se mi dech. Není to můj vkus. Není to mé náboženství, ale přesto se za dobu své návštěvy uklidním. Zapomenu na svět venku. Vycházím spokojená a smířená.
Mešita šejka Zayeda v Abú Dhabí má přívlastek „velká“. Ale to je málo. TripAdvisor ji vloni vyhodnotil jako druhou nejlepší turistickou atrakci světa (hned po peruánském Machu Picchu). Bílý mramor, květinová výzdoba z perleti a drahokamů. Spousta prostoru a světla. To vše člověka uzemní. Kopečky věžiček jsou jako z husté domácí šlehačky. Fotím, zkouším různé úhly a pohledy. Musím vyhrnout rukávy, aby se mi to lépe drželo. „Madam, zahalte se prosím!“ Moje holá zápěstí jsou trnem v oku poblíž stojícímu hlídači. Podvoluji se. „Alláh akbar!“ svolává mudžahedín věřící, kterých mešita pojme 41 tisíc.
Šejkova přání a třicetileté nevěsty
Šejk Zayed byl sjednotitel, a proto i první prezident Spojených arabských emirátů. Přál si mešitu, a tak ji postavili. Za 13 miliard korun. V životě nezahálel a žádný plán mu nebyl dost velký. Nezávislost na Británii a spojení emirátů zařídil v roce 1971. Po Britech v zemi zůstal vzdělávací systém a elektrické zásuvky. I když dnes už vládne jeho syn, Zayedova tvář se na mě dívá z portrétů na recepci každého hotelu i z billboardů u dálnice. Jmenují se po něm mosty, dálnice, školy, domy. Prostě takový Karel IV. Osvícený panovník.
U východu z mešity hledám svoje balerínky a cítím se trochu zahanbeně. Jediné boty bez podpatku! Jak vidno, Emiráťanky se prostě rády nosí alespoň deset centimetrů nad zemí. Tradice jim velí chodit v dlouhém černém rouchu, kterému říkají abája. A na hlavě nosí taktéž černý šátek hidžáb. Občas potkávám i ty, které si na veřejnosti zakrývají celý obličej šátkem nikábem. Pod tím vším mají běžné oblečení značek, o kterých se mi ani nesní.
Ženy tu rozhodně doma nesedí – řídí, učí, jsou to policistky, pilotky letadel, mohou volit i být voleny. Z devíti milionů obyvatel tohoto státu je pravých Emiráťanů jeden milion. Všichni ostatní se přistěhovali za prací z Evropy, Indie, Pákistánu, Srí Lanky či Bangladéše. Vláda má zájem, aby se Emiráťané brali mezi sebou, takže jim jako bonus k sňatku přihodí 70 tisíc dirhamů (skoro půl milionu korun). Když se provdá nevěsta, které je přes 30 let, dostane manželský pár nádavkem ještě 20 tisíc dirhamů.
A jak tedy Emiráťanky poznají potenciálního ženicha? Když jste pravý muž, nosíte majestátně dlouhý bílý plášt (kondura). A pod ním navlečenou sukni a nátělník. (Už chápu, proč je i v téměř čtyřicetistupňových vedrech všude klimatizace nastavena na ledových 15 stupňů.) K tomuto si pánové oblékají ještě bílý šátek, který jim na hlavě fixuje černé kolečko – dřív prý sloužilo ke svazování nohou velbloudů, když se zastavili v oáze. Než jim v padesátých letech ze země začala stříkat ropa a blahobyt, žili Emiráťané v chatrčích a živili se jako beduíni, rybáři nebo lovci perel. Dnes řídí nejluxusnější auta světa, do nichž tankují benzin za 12 korun za litr.
Jak český Jarda ke štěstí přišel
„Není to až taková pohádka, jak to vypadá. Je to tvrdý byznys, soutěží se o každého klienta. Spousta slev a speciálních nabídek, hotely se předhánějí jeden před druhým,“ vysvětluje mi vysoký sympaťák Jaroslav, původem z Prahy. Potkáváme se v jednom z mnoha luxusních hotelů v Abú Dhabí. Tento je nejzakřivenější stavbou světa (šikmější než věž v Pise) a Jarda tu pracuje jako outlet manager. „Evropany tu mají rádi, protože jsou zvyklí hodně pracovat. Místní lidi moc nepracují, mají ropu. Ale ta jednou dojde. Vláda prý uvažuje o zavedení kvót na práci,“ směje se.
Abú Dhabí je největší a nejbohatší z emirátů v SAE. Tvoří 87 procent celého státu a dlouho byl mnohem konzervativnější než Dubaj. Navíc vlastní 10 procent světových zásob ropy a nemuseli tu přemýšlet o tom, co bude, až přívody vyschnou. To se teď ale změnilo. Zavládla nová strategie udělat z něho kulturní a rodinné centrum. Nejlepší na světě. A co nemáme, to si postavíme. Pobočky prestižních světových muzeí Louvre a Guggenheim. Obří vodní park Yas Marina či zábavní park Ferrari World.
„Kvůli počasí se běžný život vlastně většinou odehrává uvnitř. Po práci chodíme hrát tenis a sportovat dovnitř, kina jsou uvnitř, obchody jsou uvnitř, restaurace a bary taky,“ popisuje mi manažer Jarda svou emirátskou rutinu. Abú Dhabí je podle něj lokálnější a autentičtější – v jídle, zvycích i lidech, což je tím, že se tu pohybuje méně turistů a potkáte zde hlavně místní. „Zatímco Dubaj je Las Vegas Arábie,“ loučíme se.
Po hodině a půl cesty přijíždíme do Dubaje a dávám mu za pravdu. Trávím den a půl odškrtáváním jednoho nej za druhým. Největší obchodní dům na světě Dubai Mall, kde je 1200 obchodů. Nejvyšší budova světa Burj Khalifa s rychlovýtahem, který mě vyveze do 134. patra tak rychle, že mi ani nestihne zalehnout v uších. Největší akvárium na světě s 10 miliony litrů mořské vody a 140 druhy ryb. Nejluxusnější hotel světa, ikonický Burj Al Arab se sedmi (!) hvězdičkami, který připomíná obří plachetnici a který navrhl architekt Tom Wright. „Na každém patře je speciální recepce a každý pokoj má svého sluhu,“ dozvídám se, když se dívám dolů do útrob hotelu z recepce na 25. dvoupatře (každý pokoj je totiž dvoupatrový).
Tři pistácie pro Evropanku
Je 6 hodin ráno. Na pláži. Jsem tu sama. Arabské moře. Přivírám oči. Chvíli plavu, pak jen poslouchám šumění a ticho. Tohle je to poslední, co jsem čekala, že v Emirátech najdu. Všechno je tu dokonalé, tiché a klidné, nekončící a rozlehlé. Nikdo nikam nespěchá.
Na probuzení dostanu kávu se šafránem a kardamomem, která se místo cukrem sladí tak, že se k ní přikusují datle. V každé z nich nacházím tři pistácie. Pro štěstí.
Když zaostřím, vidím ve velké dálce jeřáby a konstrukce nově se rodících mrakodrapů uprostřed pouště. Velbloud prý nikdy nezapomene, kde jednou našel vodu. Já si tenhle výlet budu taky pamatovat. Odjíždím a vím, že na tohle místo už se nevrátím. Za rok totiž bude vypadat úplně jinak. Zastavuji růžový taxík. Takových tu jezdí hodně. Řídí ho ženy a vozí jím jiné ženy nebo rodiny. Řidička ale musí být dostatečně silná, aby unesla všechna ta zavazadla.
Spojené arabské emiráty
- Pravidelné linky z Prahy provozují společnosti Emirates i Flydubai, které vás na místo dopraví za 6 hodin.
- Balíčky krátkodobých i dlouhodobých pobytů pro rodiny, ale i pro poznáváníchtivé, např. cestovní kancelář Fischer.
- Abyste mohli odletět, potřebujete pas platný více než 6 měsíců a v kapse eura nebo dolary, které pak směníte za místní dirhamy. Ale téměř všude lze platit kartou.
- Nejlepší doba k návštěvě je říjen–březen, kdy bývá teplota vzduchu okolo 30 °C a teplota vody 25 °C.
- Turisté by z respektu k Emiráťanům měli nosit zakrytá ramena a kolena. A pozor, na veřejnosti je v této arabské zemi také zakázáno líbání. Od toho jsou tu tisíce a jeden hotel.
