Sto dvacátá pátá sezona, šedesáté výročí profesionálního divadla, sto padesát let od úmrtí dramatika Václava Klimenta Klicpery - Klicperovo divadlo zkrátka letos jede na vlně oslav a výročí.
Jedna z jeho posledních premiér to jen dokazuje.
Na hradeckém jevišti minulou sobotu ožila téměř dvě stě let stará Klicperova komedie Hadrián z Římsů. Režie se razantně chopil Vladimír Morávek, který se tak po pěti letech vrátil ke zdejšímu souboru. Znalci jeho práce snad ani nemohli čekat, že by šlo o obyčejné převyprávění historické „rytírny“. Morávek, jak se na něj sluší, děj klasické veselohry o jedné svatbě a několika falešných nápadnících pojal po svém.
Jedním z leitmotivů se mu stalo motto: „Kdyby ty stěny, kdyby ty stěny mohly mluvit…“ Repliky postav se tak na scéně prolínají s odkazy na Klicperův život i historii hradeckého divadla, z nějž se pro tentokrát stal hrad Čelákov. Obraz střídá obraz. Nechybějí známé symboly nebo postava ztřeštěné herečky Milady v podání Pavly Tomicové. Nezasvěcený divák snad může místy tápat. Nicméně obrovské nasazení herců a neskutečná energie, s níž do představení jdou musejí strhnout každého. Nemá cenu vyjmenovávat. Obdiv zaslouží všichni.
Skvěle si poradili s dnes již archaickým jazykem, jsou uměření a přesní ve stylizaci, upřímní ve výpovědi, jejich humor je lehký, o pěveckých kvalitách netřeba mluvit.
Taková veselost, taková dynamika, takové tempo a charakterizace, přesně jak tvůrci vepsali do podtitulu, se hned tak nevidí.
Lví podíl na konečné podobě kusu má také David Smečka. Ten se představil divákům nejen jako jinoch Soběbor, ale především coby autor nápadité hudby ve které se moderní rytmy vtipně střídají s nejrůznějšími variacemi na pozměněnou lidovou píseň Okolo Hradce. Napětí tak střídá uvolnění, muzika vede herce i diváky.
Také scéna Martina Chocholouška hravě propojuje motivy lidového divadla postaveného na velkých malovaných kulisách s moderními prvky. Kostýmy Evy Morávkové zase všemu dodávají lesk a punc.
Příběh dostal nové obrysy. Nechybí mu přesah téměř filozofický, přitom se z něj neztratil humor ani lehká naivita. Výsledkem tak je nejen ambiciózní podívaná, která může oslovit především mladé publikum, ale zárověň skutečná a upřímná oslava Klicperova divadla a divadla vůbec. Jistě se najdou kritici, kterým toto pojetí díla „otce české veselohry” nebude po vůli, ovšem fanouškům hradeckého souboru nezbývá, než zatlačit slzu nostalgie a potěšeně odcházet z divadla hrdí na svůj „Čelákov“.
