V jedenáctý listopadový den definitivně vypnul vysílač na radíkovské věži. Uzavřela se tak jedna z etap klikaté historie televizního vysílání v Olomouckém kraji.
Přestalo analogové vysílání a nastoupil „digitál“. Jen málokdo z dnešních diváků si dnes uvědomí, že televizní vysílání bylo v rukou pár nadšenců a hloučky diváků kolem televizních přijímačů vytvářely, na rozdíl, od dnešní doby, zvláštní atmosféru pospolitosti.
Začalo to na Lazcích
Začátky vysílání v Československu se datují do roku 1953. Už zhruba o rok později si získával nový přístroj s obrazem první diváky i na Olomoucku.
„První televizor v Olomouci si zřejmě pořídil jeden pán, který bydlel na Lazcích v Jiříčkově ulici. Ten si musel vytvořit i anténu. Ta tehdy byla nutností, protože tehdy vysílal jen vysílač z Petřína,“ vzpomíná olomoucký historik a pamětník Milan Tichák.
První průkopníky, kteří se mohli pochlubit tím, že jako jedni z mála na Hané přijímají televizní signál, není dnes lehké vypátrat. Noviny o tom příliš nepsaly a úředníci majitele nových přijímačů neevidovali.
„Později si televizi pořídila spousta lidí, ale nedalo se prakticky nic chytit. Jednak vysílala v sobotu jednu hodinu denně, pochopitelně jediný program. Postupně se to zlepšovalo s výstavbou nových stanic,“ vypráví Tichák.
K sousedům na telku
Sledování televizního programu mělo zpočátku podobu hromadných akcí rodin či přátel, kteří se setkávali u sportovních přenosů. Když se schylovalo k důležitému zápasu, odpadávaly dokonce schůze ROH. Lidé se snažili zamluvit si sledování programu u sousedů či známých, kteří měli tu „výsadu“, že vlastnili přijímač. I Tichák si ještě po letech živě vzpomíná na to, jak jeho žena běžela k přítelkyni sledovat barevné sourozence Romanovy v černobílém provedení na mistrovství světa v krasobruslení.
„Ještě koncem padesátých let byla obrazovka jen o něco málo větší než poštovní obálka. Když se sešlo osm až deset lidí dohromady, museli mít všichni hlavy u sebe,“ podotýká Tichák s úsměvem.
Infarktový hokej
I další z prvních nadšených diváků Kamil Nováček se dočkal prvního televizoru až v šedesátých letech. Byla to televize značky Ametist s kulatou obrazovkou.
„Když mi bylo kolem patnácti let, chodili jsme k sousedům, kteří měli jako jediní v ulici televizi. Scházeli jsme se tam například, když přenášeli divadelní hru. Ostatně stejně nebylo kam přepnout. Právě u sousedů jsem zažil atmosféru hokejových mistrovství a možná přečkal i svůj první infarkt, když jsme vyhráli šest ku čtyřem,“ vzpomíná Nováček, kterému televizní přenosy poopravily některé zažité představy z dětství.
„Jako dítě jsem si u rozhlasových přenosů představoval, že hráč, který si jde slovy komentátora zchladit rozpálenou hlavu na trestnou lavici, skutečně zažívá ochlazení mozkovny. Taky jsem si myslel, že na střídačce je možné si odskočit, podobně jako u nás na rybníku,“ usmívá se divák nad zážitky, které už téměř vyprchaly z hlav pamětníků a mnohé nenávratně uvízly ve změti kabelů vedoucích z dnešních plazmových obrazovek.
Dnes je už stěží uvěřitelné, že vlastnit přijímač bylo pro mnohé těžko splnitelnou touhou. „O televizi se mi často zdávalo. Ale jen do té doby, dokud jsme ji neměli. Teď už se mi o ní nikdy nezdá,“ dodává Nováček. K přijímačům postupně přicházely mladší generace lidí, jejichž televizní zkušenost už tvořilo vysílání pro děti, na kterém vyrůstaly.
Nynější provozovatel olomouckého U-klubu Leo Friedl nemůže zapomenout na černobílý televizor značky Astra. „Jako malému dítěti se mi moc líbil pořad, který se jmenoval tuším Kolotoč dětských pohádek. V kolotoči jezdila dřevěná zvířátka, a pak následovala vytoužená pohádka,“ vybavuje si dětské televizní vzpomínky Friedl.
Ten byl i coby teenager u konce přijímače. To už se psal rok 1976. „Tehdy jsem sledoval přímý přenos z Montrealu. Koukal jsem na hokej do noci a usnul jsem. Ráno, když jsem se probudil, už televize nehrála. Podařilo se mi ji spálit,“ říká Friedl. Nezbývalo tak než sehnat nový přístroj. To ale nebylo zdaleka snadné ani levné. „Sehnali jsme druhojakostní televizi v obchodě na Dolním náměstí, kde byla prodejna s tímto typem zboží. Oproti předchozímu přístroji měla nová televize značky Javorina asi dvojnásobnou obrazovku,“ líčí Friedl.
Po více než třiceti letech přestane sloužit vysílač radíkovské věže, která se tyčí nad okolními lesy, a tak zásobovat domácnosti lidí televizním signálem. Přesně jedenáctého listopadu jedenáctého měsíce jednadvacátého století se tak uzavře jedna z epizod televizních dějin. Vysílač podle údajů serveru Hrady.cz možná původně postavili kvůli zajištění spojení do vojenského prostoru Libavá, kde tehdy sídlila sovětská posádka.
Už koncem října přestal analogový signál šířit Praděd. Ve stejný den přestal radíkovský vysílač přenášet Českou televizi a Novu. Primu čeká to samé právě v osudný jedenáctý listopad.
Analog končí, aš žije digitál
„Nevím, co to je, ale mám to doma,“ zní odpověď jednoho z diváků v televizním spotu, který informuje o změnách, které způsobil přechod na digitální vysílání. Podle národního koordinátora digitalizace Zdeňka Duspivy ale zatím „najíždí“ přechod „do nového“ bez větších problémů. „Podle našich informací i průzkumů lidé zvládají digitalizaci stejně dobře jako lidé v dříve vypínaných oblastech. Předpokládáme tedy, že vypnutí vysílačů se uskuteční bez větších problémů,“ myslí si Duspiva. Drtivá většina lidí nenechala nic náhodě a na přechod na nový způsob vysílání se připravila. Přesto se najdou tací, kteří vše odložili na poslední chvíli nebo pozapomněli na starší televizor a nyní „chytají“ třeba jen jeden zbývající kanál. Ti mají stále dvě možnosti, jak postupovat. Buď si koupí nový televizor, který „umí“ přijímat digitální signál, nebo si mohou pořídit ke stávajícímu přijímači zařízení zvané set-top-box. To převede digitální signál zpět na analogový.
Mnohých se to netýká
„Pro případné opozdilce je k dispozici informační linka 800 90 60 30 a také webové stránky www.digitalne.tv,“ informuje Duspiva. Lidí, kteří sledují televizní vysílání prostřednictvím satelitu, internetu nebo kabelu, se změny netýkají.
Kromě dvou největších vysílačů na Pradědu a v Radíkově už koncem října skončily i další menší vysílače v kraji, třeba v Domašově nad Bystřicí, Hanušovicích, Javorníku či Hoštejně. „Existuje několik malých výjimek na Jesenicku, které ještě úplně neskončí,“ podotýká mluvčí projektu digitalizace Tadeáš Novák.
JAKÉ VÝHODY A NEVÝHODY PŘINESE DIGITALIZACE TELEVIZNÍHO VYSÍLÁNÍ
Digitalizace přináší rozšíření programové nabídky, diváci si tak mohou vybrat z více televizních programů.
Několik digitálních programů totiž vysílá na jednom kanálu, namísto jediného analogového.
Satelitní, kabelové a IPTV platformy nabízejí ještě vyšší počet programů.
Elektronický programový průvodce (EPG) Interaktivní bezplatná služba, která je vlastně elektronickou verzí tištěného televizního programu. Divák najde jednoduchým stisknutím tlačítka na ovladači kompletní přehled o vysílání jednotlivých programů, včetně krátkého popisu pořadů.
Interaktivní služby fungují na principu vyžádání od diváka, který si prostřednictvím ovladače „objedná“ službu z nabídky a ta mu bude nazpět doručena prostřednictvím jeho televizoru.
Divák tak bude moci v budoucnu ovládat přes televizi svůj bankovní účet či hlasovat v soutěžích.
U digitálního vysílání je možný také příjem rozhlasových pořadů, v současné době jsou v digitálním multiplexu 1 a 3 zařazeny jen některé rozhlasové programy.
V blízké budoucnosti bude digitální rozhlasové vysílání využívat svůj systém T-DAB.
Mezi nevýhody digitalizace patří vyšší kvalitativní nároky na příjem TV vysílání.
Obecně platí, že digitální signál je citlivější než analogový, což se může projevit v kvalitě přijímaného signálu.
Tam, kde divák přijímal třeba s „duchy“, nemusí být digitální signál dostupný nebo je velmi nekvalitní - „kostičkuje“.
Na vině může být špatný anténní systém, zastaralé (zkorodované, částečně přerušené) anténní rozvody použití zesilovačů signálu nebo chybně zapojený settop-box.
