Vzhůru na Lhoce! S medem, slivovicí a solární elektrárnou

Horolezec Radek Jaroš se už jedenáctkrát dotkl nebes. Teď chce svoji sbírku Koruna Himálaje rozšířit o další vrchol.

S himálajskou expedicí je to jako s autem. Dá se pořídit za dvě stě tisíc nebo taky za trojnásobek. Přesně tak vypráví o svém živobytí Radek Jaroš. Novoměstský horolezec si právě pořizuje hodně solidní „káru“. Jeho expedice Lhoce 2011 (8516 m n.m.), na kterou odletěl v pondělí 4. dubna, bude patřit mezi ty dražší. Hlavně kvůli technologickým vymoženostem, kterými chce svým příznivcům co nejvíc přiblížit svůj pokus stanout na čtvrté nejvyšší hoře světa.

„Kdybych nemusel řešit satelitní telefon, satelitní přijímač, solární panely, foťáky, kamery a podobně, bafnu věci a jedu,“ říká šestačtyřicetiletý rodák z Nového Města na Moravě. „Klasický expediční materiál mám stejný, jen občas podle potřeby koupím a doplním něco nového. A to nejsou tak velké položky. Největší problém je technologické zázemí,“ srovnává Jaroš.

Už dávno neplatí představa horolezce ve stylu horolezecké hvězdy osmdesátých let Josefa Rakoncaje. Ten si dokonce vylepšoval oblečení na expedice sám, až z toho později vznikla úspěšná značka Sir Joseph.

Průkopník vysokohorského horolezectví ve stylu Rakušana Heinricha Harrera (alias Brada Pitta jako hrdiny filmu Sedm let v Tibetu) psal tehdy domů dopisy. Díky satelitnímu spojení jsou dnes horolezci schopní dát vědět o své pozici prakticky kdykoliv.

„Když jsem v roce 1994 odjel na Mount Everest, lidi o nás věděli, až když jsme se zase vrátili. Teď zvednu satelitní telefon a zavolám domů. Ale má to i své minusy. Lidi jsou zvyklí, že se pořád hlásíš. Pak se jednou neozveš, a najednou je panika. A přitom třeba jen došly baterky,“ vypráví nejúspěšnější Čech ve velehorách.

I proto se baterie do všeho možného těší až dětinskému rozmazlování. „Spí se mnou ve spacáku. Kdybych je nechal venku, strašně by se vyšťavily,“ říká s úsměvem Jaroš, který ani v tomhle směru neponechává nic náhodě. „Když už jdu vyloženě na vrcholový pokus, který může trvat třeba čtyři dny, tak mám s sebou čtvery baterie. Každý den jednu použiju a pak odložím, abych ji nemusel táhnout nahoru. Každé deko hraje roli,“ zdůrazňuje.

I letošní Jarošova expedice přináší něco nového. Loni jeho pětičlenná skupina expedice díky účasti sportovního redaktora Stanislava Bartůška odvysílala naživo nebeský pozdrav do televize z výšky 6368 metrů. „Teď jsem si koupil za šedesát tisíc satelitní anténu, abych mohl posílat hýbací obrázky. Lidé v televizi nebo na mém webu uvidí videa už během expedice,“ prozrazuje Jaroš hit letošní expedice.

Energii vyrobí ze Slunce

Kdyby se Radek Jaroš horolezectvím neživil a mohl jet „nalehko“, měl by přípravu mnohem jednodušší. „Expedice by mě stála polovinu času a peněz, je to daň profesionálního horolezectví,“ přitakává lezec, který využívá satelitní telefon k živým vstupům do rádia a také k přijímání aktuálních zpráv o počasí, které hraje v úspěšnosti klíčovou roli.

Novinky zároveň znamenají vyšší energetické nároky. „Budu s sebou mít malou solární elektrárnu. Loni jsem měl dvě dvanáctikilové baterie, letos budu mít jednu čtrnáctikilovou, k tomu šest speciálních solárních panelů. Ty samozřejmě nechávám v base campu (základním táboře - pozn.red.), kde baterie dobíjím,“ popisuje.

Dělá všechno pro to, aby mohl na podzim nabídnout zájemcům o přednášky a besedy nové fotografie a filmové záběry. Tím pádem potřebuje na expedici i kamery a fotoaparáty. Zrovna o jednu kameru loni přišel. A s ní nenávratně o všechna nezálohovaná data včetně záběrů z předchozího vrcholu Gašerbrum II.

Mnohé horolezcům ulehčuje oblečení z „chytrých“ materiálů. „Loni jsem si šíleně oblíbil jedny kalhoty, došel jsem v nich z tiskovky v Praze až do base campu, moc šikovný materiál,“ tvrdí  Jaroš.

Nové materiály jsou nejen lehčí, ale jejich funkčnost a univerzálnost ušetří spoustu starostí s převlékáním. „Dřív jsme používali jen bavlnu, teď je to neskutečný pokrok tepelně i co se týká odvodu potu. Když jsme se vrátili z denní akce propocení, museli jsme se okamžitě převléknout, jinak hrozily strašné problémy, člověku to bere hrozně energie,“ vysvětluje praktické důvody.

Velké problémy horolezcům dělají obrovské výkyvy teplot. Když vychází ještě za tmy, čelí velkému mrazu, naopak přes den do nich pere slunce. „V bezpečném terénu chodím občas jen ve spodním prádle. Ale musí být světlé, už jsem zažil i to, že se mi v tmavém úplně škvařily chlupy na těle,“ vzpomíná na nepříjemné okamžiky.

Zatímco bez techniky by se v horách v nouzi obešel, některé položky jsou nepostradatelné jiným způsobem. „Horolezecký med díky energii, slivovice, taky beru dvacet plechovek plzní, holt jsme národ pivařů. Je to svátek a absolutní pohoda, když si dám v base campu k obědu plzeň,“ zasní se Jaroš.

Navíc pivo se dá v extrémních případech použít i jako platidlo. Jaroš už to zažil při své sólové akci před dvěma lety na Manaslu, kdy kvůli zlobivému zubu vážně uvažoval o tom, že svoji misi bude muset vzdát. Tehdy doma zapomněl doplnit do lékárničky vhodná antibiotika. „S Američany jsem vyměnil šest prášků za půllitrovou zlatou plechovku,“ vyprávěl po návratu.

Na rozdíl od loňského roku vyrazí sám. Jeho tradiční parťáci mají jiný program. „Chtěli se mnou jet dva lidi, ale odmítl jsem je, protože jsem je neznal. Kromě té lidské stránky rozhodlo i to, že tohle není hora na zkušenou,“ zdůvodňuje Jaroš, proč se chce s osmitisícovkou „poprat” raději sám. Smrt horolezce Pavla Kalného před pěti lety na stejném místě ho nutí k opatrnosti.

Babylon pod Everestem

Ovšem samotou Jaroš rozhodně trpět nebude. Lhoce má společný base camp s Mount Everestem. A ten je stále masovou záležitostí. „Odhaduji, že tam bude několik set lidí, Everest táhne. Určitě to bude největší „bejz“, jaký jsem kdy zažil,“ odhaduje Jaroš.

Pak už podle situace si bude pomáhat s cizinci, oficiálně je členem španělské expedice. A to je čistě úsporná záležitost. „Se Španěly se dělím o permit. Jinak bych místo expedičního poplatku 1200 dolarů musel platit osm tisíc,“ tvrdí Jaroš.

Platí se i za cestu z civilizace do základního tábora, byť mnohem méně. Ale nejvíc horolezcům vadí jeden z úředníků, pravděpodobně jeden z nejbohatších lidí v Nepálu. „Nejnesmyslnější poplatek jsou dva tisíce dolarů pro styčného důstojníka v Káthmándú. Ten se bojí vylézt, jen sedí v kanceláři,“ upozorňuje Jaroš.

Napřed si poslal do Nepálu metrák a půl expedičního materiálu, další věci si přibalí na svůj let 4. dubna. Kromě počasí bude rozhodovat i fyzička. Výstupy bez umělého kyslíku jsou v takové výšce úplně jinou dimenzí horolezectví. Sám sebe Radek Jaroš přirovnává k maratonci. Potřebuje vytrvalost, výbušnost sprintera mu nahoře nepomůže. V kondici se udržuje celoročně, určitě patří mezi nejvšestrannější sportovce.

„Před expedicí chodím od půlky ledna na hodinové běžecké tréninky, nečekaně brzy jsem mohl začít jezdit na kole, o to méně jsem ale letos najezdil na běžkách. Přitom to je pro mě základ, a navíc příjemný trénink,“ tvrdí Jaroš. Při cestách po Česku vyzkoušel stezky na in-line bruslích, techniku lezení zase piloval na ledové stěně ve Víru a v Tatrách.

Pokud svoji sbírku Koruna Himálaje rozšíří o další vrchol, zbudou mu už „jen“ poslední dvě osmitisícovky.

EXPEDICE LHOCE 2011

- 4. dubna Radek Jaroš odletěl z vídeňského letiště
- v předstihu si český horolezec v předstihu poslat cargo, vybavení o váze 150 kilogramů
- po přestupu v Dauhá (Katar), dosedne 5. dubna v nepálském hlavním městě Káthmándú
- po vyřízení všech administrativních záležitostí chce co nejdřív odletět do Lukly
- odtud se vydá s nosiči na zhruba týdenní pěší pochod do základního tábora, který je společný pro Lhoce i Mt. Everest
- od 14. dubna chce začít s aklimatizací, která potrvá dva až tři týdny, v závislosti na počasí
- 29. dubna oslaví sedmačtyřicáté narozeniny, dárek si chce nadělit o něco později
- druhý květnový týden by se už mohl poprvé pokusit o vrchol Lhoce, čtvrté nejvyšší hory světa (8516 m)
- 31. května – předběžný termín odletu z Nepálu
- Lhoce bude v případě úspěchu už dvanáctou Jarošovou osmitisícovkou, do elitního klubu 8000ers by mu scházela jen K2 a Annapurna