Žirafy stojí uprostřed cesty a upřeně sledují naše auto. Vystoupíme z něj a ke zvířatům se blížíme. Dva kopytníci se ani nepohnou. Jen v tlamě přemílají poslední zbytky listí, které si utrhli ze stromu, než jsme je vyrušili od snídaně. Jsme pro ně asi zajímavější úkaz než žirafy pro nás.
Rwandský národní park Akagera totiž v itinerářích turistů cestujících po východní Africe většinou nefiguruje, a tak jsou tu lidé poměrně vzácným živočišným druhem. Zvířata nás nespustí z očí, ale nechají nás s fotoaparáty přiblížit až na deset metrů, aby si nás pozorně prohlédla. Teprve pak usoudí, že přece jen můžeme být nebezpeční. Dají se do svého ladného běhu, který i v realitě vypadá, jako byste se dívali na zpomalený přírodopisný dokument.
Rolníkům navzdory
Akagera je v přeplněné Rwandě balzám na nervy. Tato zemička v srdci Afriky vykazuje podle statistik největší hustotu zalidnění na kontinentě, má o něco více obyvatel než Česká republika, ale jen třetinovou plochu. A téměř všichni se živí farmařením, takže banánovníky, čajovníky či maniokem je osázen i ten nejnepřístupnější kousek půdy v kopcovité krajině.
Z této rurální podoby se vymyká jen pár míst. Jedním z nich je 1200 kilometrů čtverečních rozlehlá oblast kolem řeky Akagera při hranicích s Tanzanií. Je to jeden z posledních kousků divočiny, který stát uhájil před populační explozí. Když v roce 1994 došlo ve Rwandě ke genocidě, kterou spáchali radikálové ze skupiny Hutu na etniku Tutsi, došlo během několika měsíců k několikerému „stěhování národů“, během nějž lidé obsadili i okrajové části parku. Ten nakonec musel být zmenšen o polovinu na současnou rozlohu. Odnesla to i divoká zvířata, která u svých polí Rwanďané nechtěli mít.
Týkalo se to i dříve početných slonů. Traduje se, že na území rezervace zbyl jediný samec, kterému se říká Hector. Lidskému rodu to teď poslední mohykán za vyvražděné druhy vrací tím, že čelně útočí na auta s turisty, kterým se proto před cestou na safari radí potrénovat couvání.
Prezident ochranář
Hlava republiky Paul Kagame zemi spravuje diktátorskými metodami, ale daří se mu genocidou zdevastovanou vlast ekonomicky pozvednout. Na Akageru upírá svou pozornost, chce ji využít jako lákadlo pro cizince z vyšší příjmové skupiny, kteří sem míří kvůli unikátní možnosti setkat se v jiném národním parku při hranicích s Kongem s gorilami horskými. Za jejich hodinové sledování z bezprostřední blízkosti se platí 750 dolarů. Když už takoví prachatí milovníci přírody do Rwandy přijedou, bylo by škoda jejich naditou peněženku hned pustit k sousedům. Ale movití klienti za svoje peníze chtějí vidět to nejlepší.
Jenže Akagera nemá kompletní mytickou velkou pětku, kam lovci v devatenáctém století zařadili nejobtížněji skolitelné pány savany. Dnes se tato „big five“, do které patří slon, levhart, buvol, nosorožec a lev, využívá pro marketingové účely. Zdejší safari nemůže obstát v soutěži se známějšími konkurenty v Tanzanii a Keni, když mu chybí poslední dvě jmenované ikony Afriky.
Ale žádný problém. Rwanda touží po bohatých turistech, a tak se nebojí investovat. Celou rezervaci oplotila a předala ji do správy zkušeným ochráncům zvířat z neziskové organizace African Parks Network. Ti se zavázali, že z ciziny dovezou a ve volné přírodě vysadí jak lvy, tak nosorožce dvourohé. Až se tak stane, prezident, který umí republice dělat pozitivní reklamu, spustí kampaň, aby do Akagery stáhl alespoň část návštěvníků z proslulého Serengeti. Pak půjde nahoru i prozatím velmi nízká cena: dva dny vstupu a noc kempování vyjdou jen na padesát dolarů. Jinde je to čtyřnásobek.
Ale nyní je ještě Akagera rájem pro ty, kterým ve známějších parcích vadí masovost cestovního ruchu, kdy za stády živočichů míří ještě početnější stáda turistů. Kombinuje smaragdově zelené kopečky s vyschlou savanou. Krásným výhledům po zdolání rozmoklých cest v autě s pohonem na všechna čtyři kola dávají estetický štempl vodní plochy na obzoru. V nich se rochní rodiny hrochů. Sledujete jednoho, kterému nad hladinu jako periskop vykukují pouze nozdry, oči a uši, když se najednou vedle něho z hloubky prudce vynoří druhý.
Článek vyšel v časopisu Formen
