Když člověk projde brankou, dýchne na něj magické kouzlo dávných časů. Starobylé náhrobky hladí větvičky břečťanu, v korunách stromů zpívá smutnou píseň vítr. Židovské hřbitovy působí zvláštní atmosférou. I díky lidem.
Například starosta Hluboké nad Vltavou Tomáš Jirsa nosí na tamní židovský hřbitov vždycky kamínek. „Dávám ho na náhrobek dřívějšímu velkému továrníkovi, který měl na Hluboké sudárnu a zaměstnával desítky lidí,“ říká Jirsa.
Na náhrobku podnikatele je vyryté: „Zde leží dobrý člověk David Stein.“ Když chodil ze synagogy, rozdával prý peníze chudým. Židovským i nežidovským.
Pokládání kamínků na hroby je podle Jana Podlešáka z Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity zvyk z dob odchodu z Egypta. Když Židé putovali pouští, na hroby vršili kameny, aby zvířata těla nevyhrabala. Je to kvůli myšlence zmrtvýchvstání. Ostatky musí zůstat jednou provždy na stejném místě, kde je pozůstalí pohřbili. Hroby nevykopávají, každý má svůj.
Když město hřbitov před dvaceti lety znovu opravilo, chtěli Hlubočtí postavit pomník i obětem druhé světové války. Z tamních Židů, které ve dvaačtyřicátém Němci odvezli do koncentračních táborů, se domů nikdo nevrátil. „Vyhledali jsme, že jich bylo čtyřiatřicet,“ říká Jirsa.
Za krátkou dobu po vystavění památky přišla na radnici německá organizace s plánkem, který ukazoval, že u židovského hřbitova mají být pochovaní Němci. „Přibližně týden kopali a opravdu asi deset metrů přesně proti vchodu našli v hromadném hrobu čtyřiatřicet vojáků,“ vypráví Jirsa.
Podle něj už dnes na Hluboké nežije nikdo, kdo by dotyčné Židy znal nebo měl na hřbitově pochované příbuzné.
S Židy bylo veselo
Pamatuje si na odvlečené Izraelity ze sousedství. Třiaosmdesátiletá Anna Čurdová z Kolodějů nad Lužnicí se dokonce zúčastnila židovského pohřbu.
„Šla jsem v průvodu. Hrála hudba a vzpomínám si, že tam rozdávali lízátka. Byla jsem malá holka, psal se rok 1938,“ vybavuje si zarytá křesťanka Čurdová. Dnes bydlí v blízkém sousedství kolodějského hřbitova. Prý jí to ale nevadí.
Na soužití se Židy vzpomíná dobře. „Jo, Koloděje byly kdysi krásný slavný a bohatý. A bylo tu veselo. Třeba
7. března, na narozeniny Tomáše Garrigua Masaryka, jsme pálili hranici a zpívali Kde domov můj. Byly tu krásné letní večery,“ vypráví Čurdová.
Potom ale na Židy začala dopadat okupační diskriminační nařízení a zákazy. A později přišla deportace do Terezína. „Byl rok 1942, když jsem viděla, jak Židy stěhovali. Bolelo mě z toho srdce. Všechno jim naložili na náklaďák. Sebrali i obrazy ze zdí. Zpátky se nevrátil nikdo,“ vzpomíná důchodkyně.
Na hřbitově v jejím sousedství je asi 270 náhrobků. Jsou tam dvojrovy - když měli Židé málo místa nebo plochu nemohli rozšířit, tak na staré hroby navezli silnou vrstvu hlíny a další mrtvé ukládali do ní.
Za svými židovskými předky, kteří leží v Lesíku, jak místu lidé říkají, jezdí i cizinci. Klíč od hřbitova si mohou zapůjčit v tamní hospodě.
Pastva pro ovce
„Cink, cink,“ ozývá se z českobudějovického židovského hřbitova na podzim v roce 1990. To Jan Podlešák vynáší prázdné lahve od alkoholu. Po vypití je mezi padlé stély - židovské náhrobky - odhazovali místní výtečníci.
Hřbitov se rozhodl uklidit z vlastní iniciativy a začíná s opravou. Pomáhají mu jeho studenti. Chlapci zvedají náhrobky, děvčata vysekávají kopřivy. „Stav hřbitova byl otřesný. Němci ho zle zpustošili a prodali náhrobky různým firmám. Vybírali si ty nejlepší. Za normalizace se tam dokonce pásly ovce,“ vzpomíná.
V opravě hřbitova mu hodně pomohli i přátelé, kameničtí mistři Jan Vojta a Miroslav Švihla.
Přestože je hřbitov uprostřed průmyslové zóny a kolem vede rušná silnice, lidé ho dnes navštěvují často. Klíče od těžké branky a malého muzea s expozicí si mohou půjčit na vrátnici sousedního podniku.
„Za říjen se sem přišlo podívat patnáct lidí. Chodí mladí, staří, zavítají i študáci. Vždy se zdrží tak dvacet minut,“ říká jednašedesátiletý vrátný Antonín Vimr.
Stoly k omývání
Židovský hřbitov v Neznašově je po většinu roku opuštěný. „Přijdou tak tři lidi za rok. Dva z nich tu mají příbuzné,“ říká Lenka Mašková, manželka tamního správce, která půjčuje návštěvníkům klíče.
Dnes Židé mrtvé ukládají do prostých rakví z neohoblovaných prken, která nikdy nespojují železnými hřebíky. Až do josefínské doby ale zesnulé pokládali do hrobu jen v pohřebním rubáši. Bez rakví. Těla před oblékáním omývali. K tomu sloužily speciální stoly. Takovou lavici lze najít i v márnici v Neznašově, kterou musí návštěvníci při vstupu na hřbitov projít.
Bohužel ne všichni, kteří tam zavítají, přicházejí s pokorou a úctou. „Před pěti lety někdo ukradl nové okapy. Na hřbitově byly asi jen čtrnáct dní,“ kroutí hlavou Mašková.
HISTORIE ŽIDŮ V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH:
1341 ve městě mohou sídlit dvě žid. rodiny. O 23 let později tři
přelom 15. a 16. století
- židovská obec měla asi 100 členů a svého rabína
červen 1505 Židé byli obvinění ze spoluúčasti na údajné rituální vraždě křesťanského chlapce
16. 3. 1506 Vladislav II. udělil městu právo Židy trvale vypovědět, což doprovázely popravy a pogrom (rasové nepokoje)
1848 - zrovnoprávnění s křesťany
1849 - první usedlíci na Pražském předměstí
1859 - Židovská náboženská obec v Budějovicích (ŽNO) zřídila modlitebnu s rabínem a kantorem (synagogálním zpěvákem)
Za první světové války padlo 19 Izraelitů
z Č. Budějovic
18. 4. 1942 - deportace 909 Židů do Terezína. Osvobození se dožilo jen 30 z nich
červen 1945 - obnovená ŽNO, pro malý počet přiřazená k ŽNO v Plzni, později k ŽNO v Praze
Po srpnové invazi tradiční židovský život zaniká
Zaniklé žid. hřbitovy ve městě: na břehu Mlýnské stoky, v prostoru mezi Kněžskou ulicí a U Černé věže, před Rožnovskou branou na levém břehu Malše
(Zdroj: Encyklopedie Českých Budějovic)
