Začínal bez vysokoškolského vzdělání jako dobrovolník. Dnes je Michal Miovský vedoucím Centra adiktologie na 1. lékařské fakultě Karlovy univerzity.
S kolegy adiktology se věnují lidským závislostem. Právě ty byly na počátku Miovského zájmu, jak přiznává v rozhovoru. Ne vždy totiž stál na „správném“ břehu. Jako přední odborník na závislosti tvrdí, že je výhodnější diskutovat než jen vykřikovat protidrogová hesla. Diskuze ale podle něj Čechům zatím nejde, stejně tak se neumí poučit z minulosti. Čeští adiktologové si tím pádem nemůžou stěžovat na nedostatek práce.
Co vy a drogy?
Měl jsem poměrně bohatou zkušenost s alkoholem. Byl jsem také mnoho let silný kuřák a pak jsem měl problém přestat. A mám svého času zkušenost i s jinými nelegálními látkami, s některými z nich jsem měl i problémy. Byl to jeden z významných motivů, proč jsem se začal zajímat o obor adiktologie a proč jsem začal dělat se závislými. Začátek v tomto oboru byl poznamenán tím, že jsem si sám potřeboval udělat jasno, na které straně chci být.
Říká se o vás, že jste velmi pracovitý. Jak vypadá váš normální den?
Vždy mám několik schůzek a porad, mezitím v přestávkách vyřizuji poštu. Je čím dál tím těžší urvat nějaký čas na autorskou práci. A do toho se snažím aspoň trochu držet kontakt s pacienty, to je asi nejtěžší. V posledních měsících je čím dál tím těžší najít si čas například na psychoterapii, ale pořád se o to snažím.
Proč je pro vás tak důležité být v kontaktu s klienty?
Je to hodně důležité jako prevence před vyhořením. V téhle práci pro mě existují viditelné a lidsky příjemné a povzbudivé výsledky. Dává mi to v mnoha věcech větší smysl. A to je v tom ohromném množství papírování důležité. Zvenku vypadáme jako velmi úspěšné pracoviště, ale to, co jsme dokázali, je jen zlomek toho, co bychom chtěli. Vidět člověka, který ode mě vždycky odejde trochu „posunutý“, je pro mě velká motivace.
A teď k vašemu oboru. Adiktologie je věda o závislostech. Na čem všem může být člověk závislý?
Člověk může být závislý dvěma způsoby. Za prvé na substancích, těmito závislostmi se adiktologie zabývá především. Pak existují i takzvané nelátkové závislosti. Tedy závislosti na procesech, jako je třeba gambling a v poslední době třeba závislost na mobilech nebo jiných technologických záležitostech.
Jaký je mezi těmi dvěma druhy závislostí rozdíl?
Příklad, i když trochu zjednodušující. Kdyby byl člověk úplně zdravý a někdo by mu proti jeho vůli podával opiát, brzy se na něm stane závislý. Pokud je ale duševně zdravý a je donucen hrát za nějakých okolností dlouhou dobu na počítači, tak závislost nevznikne. Existují tam jiné mechanismy vzniku závislosti. Původně se adiktologie zaměřovala na závislosti na substancích, ale oborů, které by se věnovaly závislostem na procesech, moc není. A tak k nám tito pacienti tak trochu spadli.
Jsou nějaké předpoklady k závislostem?
Náš obor je v mnohém podobný třeba obezitologii. I u nás existují genetické předpoklady, někdo odbourává nějakou látku rychleji, někdo pomaleji. Potom existují psychologické faktory, které jsou velmi zásadní, ale také velmi širokou oblastí. A v neposlední řadě jsou tu sociální faktory, třeba u dětí rodina nebo spolužáci. Hodně lidí si to neuvědomuje, ale stravovací návyky v rodině jsou to samé, jako když v rodině kouří nebo pijí alkohol. Podívejte se, kolik rodičů kouří, když jsou s dětmi třeba na pískovišti.
Čím je adiktologie pro vás tak zajímavá?
Tenhle obor vždycky přitahoval zvláštní a kreativní lidi. A na to, jak jsme malá země, máme už od padesátých let minulého století několik výjimečných generací odborníků. Ani dnes nezaostáváme za světem. A to náš obor není ani o velkých penězích ani moci. Bohužel opravdu málo publikujeme v zahraničí, a pak zbytečně přicházíme o některá prvenství.
Nějaký příklad?
Třeba psychiatři Hausner, Doležal a Roubíček. Ti napsali naprosto unikátní publikace o LSD. Ani dnes už se k tomu nedá nic moc dodat, pořád je to aktuální. A přitom to v zahraničí nebylo v padesátých a šedesátých letech pořádně publikováno. Pořád se ale neumíme správně „prodat“.
Mluvil jste o kreativitě lidí pracujících v tom oboru. A jak je to s kreativci – umělci. Proč tak často užívají drogy?
Na to je odpověď, která je složitá i jednoduchá. Lidé, kteří jsou spojeni s alternativním způsobem života, a to umělci často jsou, mají sklony k alternativnímu přístupu k životosprávě. A to od sexu přes jídelníček a oblékání až k drogám. Drogy jsou odjakživa formou vyjádření téhle neobvyklosti. Jde o určitou míru dekadence, která s drogami je a byla spojena. Na druhou stranu máme k tomu měnit si stav vědomí, dá se říct, biologické sklony. Změněné stavy vědomí jsou černou nití, která se táhne celou lidskou historií. Existují i velice propracované studie o vzniku umění na základě drog. I o takové konzervativní věci, jako je venuše, existují teorie, které ji dávají do souvislosti s halucinogeny.
Ale drogy neberou jen umělci.
Ano. O spoustě lidí, kteří berou drogy, se vůbec nemluví. Vezměte si třeba takové politiky. Politici a alkohol, to je velké téma. Je ale dobré nevidět návykové látky všude, na druhou stranu je ale potřeba si uvědomit, kde všude se ve společnosti vyskytují. Je nutné to zjistit a zpřehlednit. O určitých místech, kde se návykové látky vyskytují, jsme zvyklí se bavit, a o některých příliš ne.
Proč je to tak důležité?
Protože pokud o tom nebudeme schopni otevřeně diskutovat, nemůžeme návykové látky správně regulovat. Musíme se oprostit od hloupého ideologického klišé „Drogy ne“ nebo „Stop drogám“. Drogy tady byly, jsou a budou. Teď jde jenom o to, jak úspěšní budeme v jejich regulaci. Zatím ale nemůžeme mluvit o efektivní diskuzi, která směřuje k efektivním opatřením. To není jen náš problém, je celosvětový.
Takže nejen u nás mají lidé rádi klišé, když se jedná o drogovou problematiku.
Před nedávnem jsem četl zajímavý rozhovor s kolegou, který se zabývá etikou. Komentoval, s čím a proč se vyhrávají americké volby na prezidenta. A s drogami je to stejné. Všichni vědí, že některé věci jsou klišé, že jsou totálně nesmyslné, a přesto je třeba je udělat. Pokud se podle tohoto klíče kandidát na prezidenta nezachová, tak si výrazně snižuje šanci na zvolení. Když se mluví o drogách, lidé chtějí také slyšet určitá klišé.
Není to vlastně taky taková forma závislosti?
Asi ano. Asi to jako společnost potřebujeme. Na jednu stranu nemám nic proti tomu, abychom měli ideály, abychom měli něco „čistého“. Musíme prostě vědět, kam směřujeme a co chceme. Zdá se ale, že neumíme z celospolečenského vývoje odvodit moment, kdy se ještě bavíme o ideálech, a kdy už se bavíme o praktických opatřeních a cestě přiblížení se k nim. Ulpíváme někdy pateticky na ideálech, když jde o praktické řešení situací, a zapomínáme, že už nejde o esenci, ale o kompromisy. A z toho často vznikají naprosto neefektivní opatření, na která doplácíme ohromnými sumami peněz.
Proč jsou legální zrovna alkohol a cigarety? Je to tím, že jsou na ně lidé zvyklí?
Tady funguje hlavně historie a ekonomika. Nedá se o tom mluvit ale jen z adiktologického hlediska, jsou to složité mezioborové procesy. Takový tabák neměl ve svých začátcích na růžích ustláno, to byla droga, která se prosazovala pozvolna a postupně. S alkoholem je to jiné téma, ten má v našich podmínkách velmi silnou kulturní tradici.
A ve světě?
Různým východním kulturám jsme drogy vyměnili, u těchto lidí dominoval hašiš nebo opiáty a naše takzvaná západní civilizace jim tam přivezla alkohol. Nebo indiáni, tam to bylo stejné. I tyto otázky nám pomáhá vyřešit zkušenost třeba s alkoholovou prohibicí ve Spojených státech, to je taková studnice vědomostí. Na ní jde ukázat téměř všechno. To, co zažily Spojené státy ve dvacátých a třicátých letech, je nevyčerpatelným poselstvím o tom, jak neumíme nastavit legislativu a správně díky ní regulovat užívání drog. Je to geniální ukázka totálního neporozumění. Třeba to, jak mafie na prohibici ohromně vydělala. Další, co prohibici provázelo, byla korupce. Měli bychom si prostě vzít příklad a neopakovat ty samé chyby.
Proč se drogovým obětním beránkem stala marihuana a ne destruktivní pervitin nebo heroin?
Marihuana je symbol. I pro pochopení démonizace konopí hraje alkoholová prohibice v USA důležitou roli. Ve druhé polovině třicátých let vznikl v USA Národní federální úřad pro kontrolu narkotik a začala se tvořit jeho politika. Lídr tohoto úřadu byl velmi ambiciózní a chtěl se prosadit, hledal proto téma, proti kterému by se dalo bojovat. A tak se mu povedlo nastartovat nenávistnou atmosféru a vytvořit z úplně bezvýznamné věci, protože konopí bylo do třicátých let naprosto bezvýznamnou záležitostí, svébytný fenomén, který od té doby žije svým vlastním životem. Pak i odborníci podléhají hysterii a hledají v konopí odpověď na to, proč se z dětí stávají feťáci. Tohle je ale jen zjednodušené vysvětlení, jsou za tím velmi složité sociologické procesy.
Takže marihuana je ten druh společenského nepřítele, kterého jako společnost potřebujeme?
Společnost si vždycky na někom musí vybíjet zlost a frustraci. Dřív to bývali třeba psychiatričtí pacienti nebo různé národnostní menšiny, dnes jsou to pacienti z adiktologického „rybníku“. Je to samozřejmě skupina, která se špatně brání, je nepohodlná, neumí se moc dobře chovat, páchá trestnou činnost, vlastně si o to říká, a tak to dostane.
Co drogy a přírodní národy? Na první pohled to působí, že s drogami uměli zacházet.
Tam vládla přísná regulace a přísná pravidla. Drogy se užívaly jen při určitých rituálech a za určitých situací. Porušení bylo velmi přísně trestáno. U Aztéků mohl za porušení následovat až trest smrti ušlapáním. Ale na úrovni toho malého společenství je to úplně o něčem jiném. Pokud chceme zachovat atributy moderní společnosti se vší volností a základními demokratickými principy, je něco takového samozřejmě vyloučeno.
Existuje odpověď na otázku, jak regulovat drogy v demokratické společnosti?
Odpověď vlastně vůbec není složitá, tedy teoreticky. V praxi to samozřejmě složité je. Jedna věc je spojitost návykových látek a sociální situace. Čím jsou lidé chudší, tím častěji berou drogy. To je další podobnost s obezitologií. Například ve Spojených státech je největší počet lidí s nadváhou mezi nejchudšími vrstvami. Nejhorší důsledky mají často návyky u lidí z nejchudších vrstev a po nich to samozřejmě dědí jejich děti.
Jaké jsou další faktory?
Naprosto zásadním faktorem je politika rodiny. Řeči typu „škola to vyřeší“ jsou na nic. Škola nic nevyřeší. Mnohem významnější, pokud jde o návykové látky, je rodina. Máme například spoustu výborných a efektivních programů školní drogové prevence. Jejich efekt ale zdaleka nedosahuje efektu rodiny. A pak, i kdybychom se všichni postavili na hlavu, budou ve společnosti existovat rizikové skupiny a rizikoví jedinci, a těm nestačí jen správná sociální, rodinná ani školská politika, ti potřebují víc. Například včasnou diagnostiku. A tím pádem systém, který jim to nabídne.
Nemůžou některé z těch konzervativních názorů vycházet z toho, že se závislostí nemají lidé osobní zkušenost?
Nemyslím si, že je důležité, jestli ta zkušenost je, nebo není. Máme přece významný fenomén empatie a díky ní nepotřebujeme mít bezprostřední zkušenost, abychom nějakou věc mohli citlivě uchopit. Samozřejmě to může do jisté míry v ledasčem pomoci, na druhou stranu to ale může limitovat. Je spousta lidí, ze kterých jejich zkušenost s návykovými látkami udělala radikály. I radikální hlasy jsou důležité, ale jsou jen součástí mozaiky. Na konci musí být konsensus, a ten není o stoprocentní čistotě. Čistotu je důležité si definovat a vidět ji jako metu, ale je také potřeba si uvědomit, že ta čistota je pro většinu společnosti nedosažitelná.
Co je lepší na životě bez závislostí?
Začnu tím, co můžu demonstrovat sám na sobě. Když kouříte, nerozeznáte tolik chutí a vůní. Závislost vám také ubírá energii. Návykové látky otupují. Když chcete třeba s partnerem nebo s kamarádem mluvit o něčem z čeho má strach, často pomůže alkohol, uvolní vás, odbourá zábrany. Ale to sdělení má pak úplně jinou hodnotu. Není tam ten boj, který musíte vyhrát, abyste to řekl.
Není pak život tak trochu falešný?
Je to jiné. Prožívání je jiné. Jako by na všem byl jakýsi obal. Mezi vámi a vnějším světem je obal, a ten rozhodně nepřispívá k tomu, aby člověk světu lépe rozuměl a aby si svět lépe užil. Ale nejen v tom pozitivním, i v tom negativním. Jestli tak chce někdo žít, je to jen jeho volba, ale je to život s obalem.
DOC. PHDR. MICHAL MIOVSKÝ, PH.D. V SEDMI BODECH
1. Absolvoval psychologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity.
2. Začínal jako poradce ve sdružení Podané ruce.
3. Od roku 2005 je vedoucím Centra adiktologie Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK.
4. Je držitelem ceny Jaroslava Skály, která se uděluje za autorské práce na téma prevence a léčba závislostí.
5. Je zastáncem využití marihuany pro lékařské účely.
6. Jeho koníčky jsou historie adiktologie a film.
7. Má tři děti.
