Výstavba této pražské dominanty, kterou lidé často přirovnávají ke startující raketě, započala před čtvrtstoletím a dokončená byla o sedm let později. Autory jsou architekt Václav Aulický a statik Jiří Kozák.
Věž od počátku vyvolávala rozdílné názory a vždy převažovali její odpůrci nad zastánci. „Každá stavba je experiment, každou by mohl člověk po čase udělat trochu jinak,“ hájí své dítě Václav Aulický. Podle něj předběhla dobu.
Architekt se na Žižkov pravidelně vrací. Ani ne tak z nostalgie, ale volají ho tam pracovní povinnosti. V poslední době spojené hlavně s úpravami věže kvůli digitalizaci. Dalším důvodem jsou exkurze studentů nebo architektů z ciziny, které svým dílem občas provádí.
Tři kruhové tubusy dosahují až do výšky 134 metrů. Hlavní z nich ještě přechází do anténního nástavce. Už před dvaceti lety se počítalo s mobilními telefony, proto je v nástavci středisko pro telefonické spojení mobilních i pevných sítí.
Hlavní tubus má průměr 6,4 metru a skrývá dva rychlovýtahy. Ve dvou dalších o průměru 4,8 metru je provozní technologický výtah a požární schodiště.
Základy věže tvoří v hloubce patnáct metrů železobetonová čtyři metry silná deska o průměru třicet metrů. Další konstrukční zajímavostí je, že vypočtená výchylka věže na vrcholu je až sto dvacet centimetrů a je eliminována speciálním kyvadlovým tlumičem kmitů.
Návštěvníky upoutá nádherný výhled. Ve výšce 66 metrů je nyní uzavřená restaurace, kavárna a společenský salonek. O necelých třicet metrů výše, 93 metrů nad úrovní Prahy, jsou tři vyhlídkové kabiny, ze kterých mohou lidé při dobré viditelnosti dohlédnout až na horu Říp. Vidět bývá i Most, Ústí nad Labem, Liberec, Jablonec nad Nisou, Hradec Králové nebo třeba Tábor.
Žižkovská věž ale neslouží lidem jen jako rozhledna. Metropoli především zajišťuje televizní signál. Tento úkol plnil od roku 1953 petřínský vysílač, který měl ukončit svou činnost právě před osmnácti lety. Proto bylo v roce 1978 rozhodnuto o přípravě výstavby nového radiokomunikačního střediska pro Prahu, žižkovské televizní věže.
Mahlerovy sady na Žižkově nebyly jediným místem, o kterém se v souvislosti s novou věží, uvažovalo. Byly velké politické tlaky, aby se stavělo na Petříně. „Bylo tam vedení, všichni měli tím směrem namířené antény. Navíc tehdejší Kovoslužba neměla kapacity na to, aby její technici otočili všechny společné antény v Praze,“ vysvětluje Aulický.
Stavba na Petříně mohla být nižší a levnější. Zvažovala se i Pankrác, Vidoule či vrch Parukářka a Riegerovy sady. Petřín zamítli památkáři, Parukářka nevyhovovala kvůli tajnému odposlouchávacímu zařízení československé armády. I proto boj o umístění nejvyšší stavby v Praze vyhrál Žižkov.
