Komentář Michala Šnobra: ČEZ smyslu zbavený

Elektrárna Počerady

Elektrárna Počerady Zdroj: ČEZ

Společnost ČEZ zveřejnila své hospodářské výsledky za tři kvartály. Čísla nepřinesla žádná překvapení. O to větší pozdvižení vzbudilo několik účelových, rozporuplných a až komicky nekoordinovaných komentářů nejvyššího vedení k probíhajícím zásadním transakcím uvnitř ČEZ, tedy prodeji elektrárny Počerady a prodeji aktiv v Rumunsku.

Šéf ČEZ Daniel Beneš nejdříve obhajoval velmi kontroverzní prodej uhelné elektrárny Počerady tak, že tím skupina ČEZ snižuje uhlíkovou stopu. Reálně ale tímto krokem ČEZ jen neúměrně levně „předal“ významnou část areálu největší české hnědouhelné elektrárny Počerady včetně infrastruktury konkurenci. Současně s tím přišel o strategicky zcela jedinečnou energetickou lokalitu v Česku s výhodou blízkosti páteřního plynovodu Net4Gas a s obrovských potenciálem rozvoje do budoucna - paroplyn či malé jaderné elektrárny.

Paradoxem je, že ČEZ prodejem elektrárny Počerady dokonce ani nesnížil uhlíkovou stopu, ba naopak prodloužil elektrárně život, a to minimálně o pět let. Pod ČEZ mělo totiž spalování uhlí v Počeradech skončit dle původního plánu již ke konci roku 2023. Místo toho bude pod novým vlastníkem pokračovat minimálně do roku 2028.

Šéf ČEZ také zapomněl zmínit, že když už tak vehementně a srdnatě prodejem Počerad snižovali uhlíkovou stopu ČEZ, tak ji hned zase navýšili. ČEZ totiž současně s Počerady prodal i svůj doposud největší bezemisní, obnovitelný zdroj výroby elektřiny, a to 600 MW větrný park v Rumunsku. Tento další zcela nepochopitelný, strategicky špatně pojatý, a navíc ztrátový krok ještě k tomu finanční ředitel ČEZ Martin Novák zdůvodnil a obohatil konstatováním, že získané prostředky půjdou primárně na snížení dluhu. Jenže to už nedává smysl vůbec.

Prodávat v této době vydělávající a ve výrobním portfoliu každé energetické společnosti v Evropě velmi ceněné obnovitelné zdroje za účelem splacení dluhů, které splácet nepotřebujete, je čistá hloupost. Snižovat dluh v době, kdy je čistý dluh v poměru k součtu provozního zisku a odpisů (EBITDA), to jest ukazatel čistý dluh/EBITDA, pod samotným ČEZ stanovenou efektivní a bezpečnou hranicí – 2,5 – nedává smysl. Už vůbec ne, když je možnost se v eurech zadlužovat mimořádně levně a díky efektu finanční páky tak zvyšovat zhodnocení vlastního kapitálu všem akcionářům.

Sám ČEZ to v posledních letech prokázal. Když své starší, splatné eurové dluhopisy úročené čtyřmi nebo pěti procenty nahradil novými s úrokem na úrovni jednoho procenta. Výše zmíněný postup nejde zdůvodnit ani poklesem budoucí EBITDA z důvodu onoho samotného prodeje aktiv. ČEZ totiž právě nyní těží a bude těžit i v roce 2021, již třetí rok za sebou, z rostoucích realizačních cen elektřiny.

V roce 2021 bude ČEZ prodávat českým spotřebitelům a firmám u nás vyrobenou silovou elektřinu v průměru o téměř 45 procent dráže než v roce 2018. Summa summarum by se vedení mělo přestat nemístně a průhledně vykrucovat a místo často nedůstojných výmluv uznat zásadně nezvládnuté akvizice na jihovýchodě Evropy, ale i nevhodný a špatně naceněný prodej majetku v Česku.

Řešením by mohla být alespoň částečně – akcionáři oprávněně očekávaná – omluva vedení za způsobené komplikace, selhání strategie a nenaplnění původních cílů zhodnocení jejich majetku, a to formou výplaty minimálně poloviny částky získané z divestic prostřednictvím dividendy. Tento krok by byl namístě i vzhledem k tomu, že ve stejném duchu neúspěchu a selhání pokračuje ČEZ i u dalších a aktuálních akvizic větrných elektráren v Německu a ve Francii.

Autor je analytik J&T a minoritní akcionář ČEZ