Libor Dvořák: Čas revize ukrajinských snů
Druhý Majdan nebude. K tomuto závěru po nedělním druhém kole ukrajinských prezidentských voleb nedospěl jen vítěz Viktor Janukovyč. Přijala jej i drtivá většina řadových Ukrajinců, ale nakonec i notorická bojovnice Julija Tymošenková.
Její výkon od předvolební kampaně až po tuto neděli, kdy svého hlavního soupeře téměř dostihla, lze považovat za skutečně obdivuhodný. A to platí, ať už si o jejích metodách a postupech ve vrcholné ukrajinské politice jinak myslíme cokoli. Odkud se rezignace na oranžovou revoluci vzala?
Důkladná pojistka
Řadoví Ukrajinci jsou unaveni neustálými půtkami v domácí politice a do zimních ulic už je jen tak někdo nedostane. Po uplynulých pěti letech museli nutně dospět k názoru, že to všechno takříkajíc „nikam nevede“. Na každodenním, beztak těžkém životě běžného Ukrajince, zkomplikovaném během loňského roku navrch patnáctiprocentním hospodářským propadem, se tak jako tak nic nezmění.
Viktor Janukovyč se proti opakování Majdanu, tedy slavné permanentní demonstrace na náměstí Nezávislosti uprostřed Kyjeva, předem důkladně pojistil. Posvátné místo oranžové revoluce bylo pro jakákoli veřejná shromáždění úředně uzavřeno. Sám Janukovyč pak už během prvního kola zařídil permanentní blokádu vchodu do sídla ústřední volební komise. K blokádě se přidaly hlídky jeho příznivců u prezidentského paláce a u sídla vlády.
Moskva v zádech
Julija Tymošenková reagovala na oficiální tříprocentní odstup od svého soka tak, jak se ostatně předem očekávalo. Výsledky druhého kola neuznala, obrací se na soud. Během svého pondělního večerního prohlášení nevyloučila ani případné třetí kolo voleb, tedy totéž, co před pěti lety vedlo k vítězství tandemu Juščenko-Tymošenková. Leckdo si asi při této příležitosti vzpomněl na její dnes již proslulý výrok: „Volebních kol bude tolik, kolik jich bude zapotřebí pro mé vítězství.“ Co na tom, že ukrajinská ústava počítá pro prezidentské volby jen se dvěma koly?
Způsob, jakým si oba kandidáti, tupící se navzájem žalovatelnými výroky, před volbami i ve volbách vedli, má tedy, pokud jde o vyspělost politiků, veliké rezervy. A to i přesto, že samotný průběh voleb označili pozorovatelé OBSE za „legitimní a průzračný“. Způsob, jakým si (i po oranžové revoluci) obecně vede vrcholná ukrajinská politická scéna, má k legitimnosti a průzračnosti po čertech daleko. I když to do jisté míry platí o většině postkomunistických zemí včetně té naší – jinak to snad ani nejde – Ukrajina je jiná káva.
Kyjev má totiž v tomto ohledu, podobně jako Gruzie, v zádech dvě podstatné nevýhody. Trvalý a přinejlepším nepříliš přátelský velmocenský zájem Moskvy a zklamané nadějné vyhlídky, jež během revolucí a těsně po nich sliboval zemi Západ.
Suverénní stát
Přesto se zdá, že se nakonec ani Janukovyčova Ukrajina zády k Západu a čelem k Rusku neobrátí. Jak v Kyjevě prohlašují všichni racionálně uvažující politici i analytici, tato země je přes všechny své objektivní i subjektivní potíže sice silně klopýtajícím, ale pořád suverénním státem. Ten bude v následujícím období jen mírně revidovat poněkud bláhové sny Viktora Juščenka, hlavního poraženého v těchto volbách. Své vztahy s bývalou totalitní metropolí Ukrajina zlepší, aniž by oslabila orientaci na Západ. Což bude pro všechny zúčastněné nejrozumnější.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu 6
