Václav Klaus - prospěšný zlobivý pacient
Tak takhle zlobivého pacienta v ordinaci dlouho neměli. Vztekle dupal, kousal a škrábal. Paní sestřička ho musela pevně popadnout, aby mu paní doktorka tu injekci mohla píchnout. „Tak vidíš, vůbec to nebolelo. A ty ses tolik bál,“ pochválí doktorka zlobivého pacienta. „Tak koho tam máme dalšího?“ zeptá se sestry. Ta vzdychne: „Ani se neptejte. Jakla.“
Představa povinného očkování prezidenta, to jsou satirikovy žně. Zvláště když oznámení o možnosti povinného očkování proti prasečí chřipce pro „dvě stě tisíc nejdůležitějších Čechů“ přišlo poté, co prezident zpochybnil méně ambiciózní plán na povinnou vakcinaci vojáků. Hlava státu sklidila kritiku. Hned měla na talíři, že si opět hraje na experta v oboru, kterému nerozumí, a sbírá laciné body.
Možná je to pravda. Být „popíračem prasečí chřipky“ je podobně vděčné jako zpochybňovat globální oteplování. Má to v sobě sympatické kacířství i rozčilující ignoranci. V obou případech stojí prezident s argumenty „zdravého rozumu“ proti konsenzu expertů. A v obou případech stojí konsenzus na poměrně vratkých základech.
My dopředu a s jistotou nedokážeme říci, že se klima opravdu dlouhodobě otepluje vlivem člověka. Stejně tak nemáme důkazy, že zrovna virus prasečí chřipky je potenciálně nebezpečný a že může způsobit smrtící pandemii. Stojíme tedy před volbou, zda přijímat opatření, která jsou nákladná a nepříjemná, anebo nad tím furiantsky mávnout rukou.
Když k tomu připočteme, že v obou případech tu jsou ještě zájmy soukromých subjektů, a to v miliardových řádech, máme z toho ošklivý a nepřehledný propletenec.
Akce nanečisto
Prasečí chřipka znepokojuje málokoho. Že by civilizaci mohla ohrozit pandemie nějakého nebezpečného viru, varují experti již od počátku devadesátých let. Jestli však chtěli poškodit svou reputaci, pak to nemohli udělat lépe než bublinou, která byla spojena právě s prasečí chřipkou. Byla to nákaza mnohem více mediální než jakákoli jiná. Vývoj a výroba vakcíny přinesly ohromné zisky farmaceutickému průmyslu, výsledek je však více než prekérní.
Úřady mají plné sklady vakcíny, kterou dobrovolně chce málokdo a jež nejspíš ani není třeba. Takže není divu, že když vláda rozhodne o plošném očkování vojáků, působí to spíš jako snaha se tohoto „břemene“ zbavit a nějak ospravedlnit, že o objednávce a koupi tytéž úřady předtím rozhodly.
Nebo to tak není? V tom případě bychom se měli dozvědět pádné a srozumitelné argumenty. Úvahy hlavního hygienika o „možné pandemii“, které slyšíme od podzimu, mezi ně už nepatří.
Samozřejmě to můžeme pojmout jako „akci nanečisto“, při níž se ukáže, jak mohou úřady i zdravotníci v podobných situacích fungovat. Osobně mě například zajímá, kdo všechno bude na onom seznamu „nejdůležitějších“, kdo seznam vytvoří a jak se očkování v tak velkém rozsahu zvládne logisticky.
Otrávená veřejnost
Má to jeden problém. Tahle legrace je poměrně nákladná a má i velmi kontraproduktivní psychologický efekt. Veřejnost to otráví. Ať už proto, že někteří lidé zjistí, že nejsou na seznamu „důležitých“, anebo proto, že se „důležití“ budou muset obtěžovat k lékaři. Takže až to někdy v budoucnu bude zásadní, bude mnohem těžší lidi pro něco podobného přesvědčit.
Prezident je často iritující, ale v tomto případě je dobře, že „monopol na pravdu“ stanovený experty a úřady někdo nahlas zpochybnil.
Autor je publicista
