Klára Kalibová: Soud s „dělníky“ je povinnost
V probíhajícím procesu o rozpuštění Dělnické strany se její předseda netají tím, že v případě rozpuštění partaje je uskupení připraveno pracovat dál. Pravděpodobně se tak stane prostřednictvím jiné, pro tento případ již existující politické strany.
Do ní se pak pouze přesune současné vedení a členstvo společně s programem a idejemi. Obsahově zcela totožná DS tedy může pod změněným názvem kandidovat v letošních parlamentních volbách. Připomeňme, že v posledních volbách, těch evropských, strana získala 1,07 procenta platných hlasů.
Právo a povinnost
Proč tedy vlastně vést řízení proti straně, která na jedné straně deklaruje, že ji nic nedokáže zničit a na straně druhé má politickou moc odpovídající preferencím 25 tisíc voličů?
Otázku, proč si stát musí najímat advokátní kancelář, jakkoli dobrou, pro řešení agendy, na kterou má ministerstvo vnitra vyčleněn nejméně jeden celý odbor, ponechme stranou.
Zásadní je, že povinností, nikoli pouze právem veřejné moci je chránit soutěž politických stran jako nástroj, bez nějž by nemohla úspěšně existovat parlamentní demokracie. Současně je stát povinen chránit práva všech svých obyvatel bez rozdílu barvy jejich pleti, jejich národnosti, jazyka, sexuální orientace a dalších podobných znaků. Je povinen je chránit i před politickými stranami, jež otevřeně útočí na jejich práva a oprávněné zájmy.
Normální jev
Nepředjímejme rozhodnutí soudu, ale právě ze soutěže demokratických politických stran se Dělnická strana nejspíš definitivně a také dobrovolně diskvalifikovala. Z hlediska bezprostředního ohrožení demokracie, což je klíčová otázka pro její budoucí existenci, nelze DS vnímat jako marginální politickou stranu.
„Rizikovost“ politické strany se měří individuálně případ od případu. Neodvíjí se pouze od počtu momentálně obsazených parlamentních křesel. A strana, o níž je řeč, dlouhodobě rozvrací sociální smír na celém území Česka. Její čelní představitelé obhajují genocidní ideologii nacionálního socialismu. Že se nejedná pouze o slovní hříčku, potvrzují veřejné aktivity partaje následované více či méně souvisejícím pouličním násilím. Desítky tisíc lidí jsou označovány za parazity a jako s takovými s nimi má být zacházeno. Uprchlíkům plánuje strana zamezit ve vstupu na naše území i v pobytu na něm. Sexuální menšiny označuje DS za devianty.
Skutečnost, že se nedemokratická strana po svém rozpuštění znovu zaregistruje nebo se její členové přesunou do již existující politické strany, je přirozený jev. Ten ale nemůže odůvodnit rezignaci státu na plnění svých povinností. Mělo by to podobný efekt, jako kdyby policie nestíhala zloděje s poukazem na to, že krást se bude vždy a všude. Pokud by veřejná moc zůstala vůči nedemokratickým stranám netečná, vážně by ohrozila svoji legitimitu. Dala by najevo, že principy, o něž se opírá, jsou jí lhostejné a nic pro ni neznamenají.
Plivnutí do tváře
Ať už k rozpuštění Dělnické strany dojde, či nedojde, chleba levnější nebude. Přesto ale stojí za to zamyslet se nad tím, zda chceme, nebo nechceme žít ve státě, který by se ji ani nepokusil rozpustit. Obvykle svým židovským, romským, lesbickým, vietnamským, muslimským ani dalším sousedům a kamarádům do tváře nepliveme. Ovšem zpochybnění smyslu procesu o rozpuštění Dělnické strany by takovým plivancem bylo.
Autorka je právnička
