Massive Attack se vrací albem plným hostů a frustrací
Řadové album po delší tvůrčí odmlce je vždy středem pozornosti. V případě bristolských průkopníků trip-hopu Massive Attack je o to větší, že předchozí desku 100th Window mnozí fanoušci ani za album projektu nepovažují, spíše za špatný vtip. Závratná očekávání novinka Heligoland plní jen z poloviny.
Po ponurém a sevřeném 100th Window se Massive Attack hlásí s albem neméně temným, zato hudebně daleko rozmanitějším. Stejně jako průlomovému Protection (1994) mu dávají vyniknout především hostující vokalisté a jim na míru ušité skladby.
Bylo-li však Protection sbírkou různorodých, nikterak závažných písniček, novinka pak je průvodcem po nejroztodivnějších frustracích a depresích.
Podobně jako Protection nebo Mezzanine (1998) může i novinka na první poslech působit jako nesourodá kompilace, z níž se až po objevení skrytých vodítek stává kompaktní celek. Písně, jež posluchači pravděpodobně ihned označí za klasické, dominují první polovině, druhá je určena převážně hostům a jejich pokaždé jiným polohám.
Pilotní singl Splitting the Atom, svého druhu parafráze současné taneční produkce, vyčnívá z alba stejně jako reminiscence předchozí desky Rush Minute s typicky předsazenou basovou linkou. Přitažlivou desku však činí především hosté. Křehký vokál Hope Sandoval v Paradise Circus doprovází jen rytmické tleskání a komorní klavír, který se ke konci rozlije v mohutnou orchestrální pasáž.
Na deskách Blur by Saturday Comes Slow nevynikla, zde hostování jejich principála Damona Albarna tvoří jeden z vrcholů desky. Na čtyři je doplňují úvodní Pray For Rain a působivá Flat Of the Blade, gradující, prazvláštně členěné i zvukově okouzlené kousky.
Hovoří-li se o Heligoland jako o zklamání a nenaplněných očekáváních, pak především proto, že Massive Attack dnes mohou překvapit již jen máločím. Od kapely, která po celá devadesátá léta sice diktovala kurz, ale která se nadlouho odmlčela a realizovala se spíše spolupracemi nebo hudbou k filmům, je to ostatně naivní očekávat. Oprávněné výhrady mohou směřovat k nepříliš nápaditému programování rytmů i k tomu, že slabší momenty desky paradoxně představují skladby, v nichž by si kapela měla být nejjistější – v kouscích pro ni typických či klasických.
I přes tyto drobné vady na kráse je Heligoland přesvědčivým albem, sice již ne revolučním jako předchůdci ze zlaté éry kapely, zato obyčejným v tom nejlepším slova smyslu.
Massive Attack: Helgolan
Vydavatel: Virgin, 2010
Hodnocení: 70 %
Autor je spolupracovníkem redakce
