* E15: Kde jste byl, když byla v roce 1961 přes noc postavena Zeď ?
Náhodou jsem byl právě v Západním Německu. Žil jsem tehdy půl napůl: o víkendech s rodiči ve východoněmecké Postupimi, přes týden v Západním Berlíně, kde jsem měl pokoj a studoval na Technické univerzitě. To tehdy ještě šlo. Od stavby Zdi už ale ne. Měl jsem tedy štěstí, že jsem byl právě na Západě.
* E15: Jaká byla vaše okamžitá reakce?
Zjistit, zda moji sourozenci také přešli hranici. Byli zrovna na Východě u Baltského moře. V prvních dnech po stavbě zdi bylo snadné přejít přes hranici s falešnými papíry, a to se mi s pomocí přátel také podařilo, takže jsme se všichni čtyři sourozenci dostali na Západ.
* E15: Kde se vzala myšlenka kopat tunely pod zdí?
Snažili jsme se hledat všemožné cesty, kterými bychom dostali přátele na druhou stranu. Nejdřív jsme začali s falešnými papíry, spolupracovali jsme s jednou skupinou, která je vyráběla. Později bylo ještě možné přelézt zeď a plot se žebříkem, tam jsem také pomáhal. Sehnat žebříky, koberce, gumáky. To ale nešlo dlouho, jen asi čtvrt roku po stavbě. Potom jsem se snažil spojit se skupinami, které prováděly lidi skrz kanalizaci.
* E15: Jak jste se s nimi dostal do styku?
Vždy z jedné dobré adresy na další. Výrobci pasů mě doporučili těm, kteří přelézali, a ti zas hledačům podzemních cest. Můj hlavní úkol byl obstarávat kurýry. Měl jsem kontakty na mnoho západoněmeckých studentů a přes hranici mohli jen lidé se západoněmeckým pasem, ne naopak. Přesvědčoval jsem studenty, aby nosili zprávy potenciálním uprchlíkům, dohadovali místa setkání, odváděli lidi k ústím tunelu. Mým největším úspěchem bylo, že jsem svou přítelkyni se svojí čtyřčlennou rodinou dostal kanálem do Západního Berlína. Poté byly i tyto kanály zataraseny signálními dráty, nášlapnými bombami a mřížemi. Zbyla tedy už jen možnost kopat tunely.
* E15: Kdy to bylo?
Do roku 1962. Americké tajné služby nám dávaly informace, které cesty jsou uzavřené.
* E15: A kdy jste kopal svůj první tunel?
Kopal jsem jen jeden. Plánovalo se to na leden 1963, ale kopat se začalo v únoru. Já se přidal v březnu, kdy už bylo vyhloubeno asi čtyřicet až padesát metrů, tedy zhruba polovina. Ve směnném provozu nás tam pracovalo deset až dvacet. Osm hodin práce a osm hodin spánku. V tomhle rytmu jsme pracovali a nevěděli už, jestli je den nebo noc, protože okna do sklepa byla zatlučena a nesměli jsme ven na ulici. Dva týdny jsme neviděli světlo.
* E15: Co jste jedli?
Studené konzervy každý den. Od té doby nemůžu ani vidět ravioli.
* E15: Jaká tam byla atmosféra? Dobrodružství či strach nebo únava?
Únava. Energii jsme čerpali jen z myšlenky, že pomůžeme lidem utéct. Stále jsme střídali polohy, nejtěžší bylo hrabat vpředu písek. To se dalo vydržet nejdéle hodinu. Ostatní tvořili řetěz, kterým se písek metr vysokým tunelem vyvážel do sklepa. Práce byla o to těžší, že čím jsme kopali dál, tím méně bylo vzduchu. Nešlo tam ani zapálit sirku. Vzduch jsme přiváděli primitivními způsoby, třeba spojením tří vysavačů, které nasávaly vzduch nahoře a dole ho vypouštěly. Dovedete si představit, že ten vzduch asi nebyl nejlepší… Jednou se strop tunelu sesypal. Z toho jsme měli největší strach, že nás to tam zasype. Ten tunel byl asi dva a půl metru pod zemí.
* E15: A jak to nakonec dopadlo?
V jednu chvíli jsme narazili na zeď. Když jsme se vyhrabali nahoru, narazili jsme na chodníkovou dlažbu. Mezi dvěma kameny jsme prostrčili nedopalek cigarety, aby vykukoval na povrch. Ze Západu jsme ho zaměřili dalekohledem, a tak jsme zjistili, kam jsme se dostali na povrchu. Byli jsme asi metr od domu, ale ne od toho, kde jsme chtěli být. Naším cílem byla Kopenhagener Strasse 36, kde byla zavřená hospoda a mohli jsme doufat, že tam bude prázdný sklep. Dům, ve kterém jsme se vyhrabali ven, byl ale obydlený a hrozilo nebezpečí, že nás obyvatelé objeví.
* E15: Co jste udělali?
Náš organizátor Wolfgang Fuchs poslal kurýry, aby s uprchlíky dohodli útěk. Mezi kurýry byl ale špeh Stasi (východoněmecké tajné policie, pozn. red.). Tím jsme zjistili, že byl tunel prozrazen. Jakmile jsme se dozvěděli, že uprchlíci, kteří kvůli tomuhle tunelu přijeli až z Rostocku, byli po příjezdu vlakem do Berlína zatčeni na nádraží, bylo jasné, že nás někdo zradil. Bohužel jsme se vším museli přestat.
* E15: Jak jste spolu komunikovali, s kurýry a podobně? Telefonem?
Ne, telefon odposlouchávali. Pracovali jsme jen s kódy a zakódovanými větami. Kódy se domlouvaly v Západním Berlíně. Na Východ se pak telefonovalo jen pomocí kódů tak, aby uprchlíci věděli, v kolik je kurýr vyzvedne z jakého nádraží a předá je dál. Naším cílem bylo, aby toho kurýři věděli co nejméně, aby v případě zatčení mohli prozradit jen nepoužitelný detail.
* E15: Jaké kódy to byly?
Třeba jak se daří vaší matce? Nebo byla vaše matka propuštěna z nemocnice? Nebo 19. července jedu na dovolenou. Věty, ve kterých se zmiňovalo místo nebo čas nebo člověk. Pomocí těchto slov se také lidé na místě srazu navzájem poznali. Hlavní bylo, aby uprchlíci znali heslo. Pokud ho neznali, bylo to nebezpečné. A našli se i uprchlíci, kteří byli tak nervózní, že heslo zapomněli. Pak záleželo na převaděči, jestli to riskne. Jednou dva lidé ve dvoře heslo neznali a byli od Stasi. Propukla přestřelka a jeden ze Stasi zahynul, Egon Schultz. Pak po něm jako po padlém hrdinovi NDR pojmenovali školky, ulice, všechno možné. Převaděč utekl do tunelu. Byl to tunel v Bernauer Strasse. Převaděč až do smrti věřil, že zabil člověka, ale ve skutečnosti ho zabila zezadu střela pohraniční stráže. To se ale zjistilo až po zveřejnění archivů Stasi.
* E15: Když někdo chtěl na Západ, co pro to musel udělat? Jak se měl s převaděči spojit?
To šlo jen přes osobní známosti. Vždycky hrozilo riziko, že se mezi lidi dostane někdo ze Stasi. To bylo největší riziko, odhadnout, kdo je opravdový uprchlík a kdo ne. Hodně lidí tak nadlouho skončilo ve vězení nebo jim bylo znemožněno udělat kariéru.
* E15: Kdy se přestaly kopat tunely?
To bylo v roce 1964 nebo na začátku roku 1965. Celkem se v Berlíně vykopalo 75 tunelů a z nich jen čtvrtina byla úspěšných. Tři čtvrtiny – stejně jako ten můj – neuspěly. Nejúspěšnější byl tunel v Bernauer Strasse, kterým ve více dnech prošlo několik skupin. Celkem přešlo tunelem asi 250 lidí, což není moc, ale bylo to důležité pro publicitu a NDR to opravdu rozzuřilo. Byla to soutěž o podzemí proti obrovskému aparátu, který se nás všemi prostředky pokoušel zastavit.
* E15: Byli také převaděči, kteří na převodech vydělávali?
Tunely kopali amatéři z vlastních sklepů. Komerční převody začaly až později pomocí falešných dokumentů nebo upravených náklaďáků. Znal jsem jednoho převaděče z Hamburku, který vydělal až milion marek. Chtěl jsem převést jeden pár z Postupimi a on si řekl o padesát tisíc marek. Od sedmdesátých let, v době, kdy už Willy Brandt (západoněmecký kancléř, pozn. red.) NDR uznal, bylo možné lidi z Východu vyplatit. Člověk musel mít ale kontakty na ministerstvu. Což jsem měl, protože jsem byl politicky činný. Problém spočíval jen v tom, že se žadatelé o vyplacení nejdříve museli dostat do vězení, aby je Západ mohl vyplatit. Takže se nejprve museli pokusit o útěk. To se mi s jednou rodinou povedlo. Smutné na tom je, že jeden z té rodiny se pak vrátil na Východ, protože se na Západě necítil dobře. Představoval si ho jinak, než jaký byl ve skutečnosti. I to se stává, lidé jsou nevypočitatelní.
* E15: Jak jste se politicky angažoval?
Byl jsem v jednom studentském hnutí, které se dnes v Německu nazývá Osmašedesátníci. Celé to vrcholilo v Berlíně a ve Frankfurtu v roce 1968. To už jsem stál mimo, ale v letech 1963 až 1966 jsem byl dost aktivní.
* E15: To ale bylo poměrně levicové hnutí. Přitom jste bojovali proti komunistickému Německu…
Velmi levicové. Pro mě ale to na Východě nebyl socialismus, nýbrž čirý stalinismus. S mojí představou levicové politiky to v NDR nemělo nic společného. Byl to pravý opak. Diktatura. Pro mě byl socialismus to, o co se v roce 1968 pokoušeli Češi v Praze. To byla moje politická linie. O to jsem usiloval i pro Západní Německo, ale to samozřejmě nebylo možné. Na to jsme byli příliš hluboko uprostřed železné opony. Studená válka bránila tomu, aby tady socialistické myšlenky dostaly vůbec nějakou šanci.
* E15: A jak jste spokojený s tím, co přišlo po „Wende“, po převratu a sjednocení?
Na to je těžké odpovědět. Znám obě poloviny, jak bývalou NDR, tak Západní Německo. Na Východ jsem jezdil na dovolenou, byl jsem tam tedy host. Slyšel jsem obyvatele NDR naříkat, jak režimem trpí. Ale po krátké porevoluční euforii si začali znovu stěžovat, jak se jim zle vede. Změnil jsem strategii. Už jsem nebyl host, nýbrž spoluobčan jedné země. A říkal jsem jim: lidi, nesmíte nadávat, ale něco dělat. Když se vám něco nelíbí, tak něco dělejte. Teď máte možnost být v opozici a něco udělat. Dokud si budeš nechat pomáhat, do té doby v tobě bude NDR. A spousta přátel z Východu se ode mě odvrátila. Já jsem vstoupil do strany Zelených, předtím jsem byl u SPD, snažím se situaci změnit. Znám ale spoustu lidí, kteří pořád něco chtějí, potřebují. Těm říkám: podívejte se na Poláky, na Čechy, ti nemají někoho, kdo by jim pomohl, a pomáhají si sami. A zvládají to. Jenom NDR si stěžuje.
Od našeho zpravodaje
