Ázerbájdžán: procitání na ropném polštáři

Oba jsou k ničemu. Jenže nejsou tady za sebe, jsou tu za „orgán“. Občané, stejně jako návštěvníci, musejí vidět, že stát má v Ázerbájdžánu vše pevně v rukou. Obrovskými zásobami ropy a zemního plynu počínaje přes dopravní zácpu a dohledem nad fotografováním v přístavu konče.

Vidím, co smím

Co vlastně napsat o prezidentské republice, kde vidíte pouze to, co vidět smíte? Dá se vůbec vyprávět o pobytu ve městě, kde vás převážejí tam a zpět mikrobusem? Co dodat k tiskové konferenci na ministerstvu vnitra, kde jste natáčeni, fotografováni a vaše slova zapisuje stenotypista?

Jak okomentovat cestu pořádanou Evropským centrem pro novináře, jejíž program vám úřady změní tak, že z něj vypadne ropný a plynový byznys, kvůli němuž jste sem jeli? Když se však zamyslíte, dospějete k řešení. Napíšete, co jste zažili. Dáte dohromady mozaiku zážitků. Sdělíte, co jste se dozvěděli. Komentovat není třeba.

Tisíckrát více

Gubad Ibadoglu, ředitel Ekonomického výzkumného centra, mluví pomalu a potichu. „V Ázerbájdžánu žije skoro osm a půl milionu obyvatel. Loňský hrubý domácí produkt dosáhl 46 miliard amerických dolarů. Průmysl se podílí na HDP asi 56 procenty, zemědělství šesti,“ zasvěcuje do hospodářské situace. Nad řečníkem svítí čísla z prezentace. Jsou to úctyhodné údaje. Reálný hrubý produkt se v porovnání s rokem 1989 zvýšil téměř o 80 procent. V prvním čtvrtletí 2007 poskočil HDP téměř o 42 procent, což je neoficiální světový rekord.

Příjmy státního rozpočtu v zemi, jíž vládne rodina Alijevů, se za sedm let rozrostly více než tisíckrát. Stejnou měrou ale nabyly státní výdaje. O skok se postarala mohutná ložiska fosilních paliv.

Ropa nad zlato

Prim hraje ropa. Produkce překračuje 914 milionů barelů denně, cílem jsou 1,2 miliardy. Plynu se denně vytěží miliarda kubických metrů, i ten má o dvě stě milionů přidat. Surové „černé zlato“, na něž jako první upozornil legendární cestovatel Marco Polo, zajistilo vloni příjem 11,3 miliardy dolarů, což je téměř tolik, kolik dělají veškeré rozpočtové příjmy.

„Skoro všechna ropa jde na vývoz. Její export, produkty a s nimi spojené služby jsou od loňska skoro totéž co HDP,“ upřesňuje Ibadoglu.

Problém spočívá v tom, kdo ze surovin bohatne. Vláda tvrdí, že každý stejně, a ohání se prací Státního ropného fondu. Ten shromažďuje ropné výnosy a poté je rozděluje. K loňskému Silvestru měl přes deset miliard dolarů, letos má přibýt dalších sedm. Z těchto zdrojů se staví silnice a byty.

Kafe za sedm eur

Fakta, na něž upozorňuje opozice, jsou však méně lichotivá. V metropoli je 70 tisíc obyvatel bez plynu, 80 procent Ázerbájdžánců nemá pitnou vodu. Učitelé si vydělají dvě stě eur, espreso vyjde na sedm eur.

V sousedství obchodních domů s luxusním zbožím se kupí napodobeniny světových značek. Kamenným obchodům s hudebními a obrazovými nosiči konkurují auta napěchovaná vypálenými DVD a CD.

„Šedá ekonomika představuje oficiálně 18 procent, někteří mluví rovnou o polovině hrubého produktu. Nezaměstnaných je 1,3 procenta, realita je dvacet,“ vypočítává Ibadoglu. Na opačném pólu si hoví nevelká skupina oligarchů. „Tvoří se z řad vlivných státních úředníků. Mají dobré kontakty s Rusy a cizinci,“ upozorňují představitelé nevládních organizací.

Třináctá komnata

Cesta k národnímu pokladu, tedy k ropě a plynu na terminálu Sangachal, připomíná eskortu. „Všichni připoutat, hned!“ velí uvnitř autobusu pracovnice britské firmy BP, která v místě určení operuje. „Tady platí naše pravidla,“ doplňuje vedoucí. Jedeme hodinu podél pobřeží Kaspiku. Z moře tu a tam trčí ropná plošina. Na pevnině se ropa začala dobývat v roce 1848, na záliv došlo v roce 1924.

Těžařský komplex připomíná soustavu budov opředenou potrubím. Vjezd střeží ochranka v černých uniformách s bílými přilbami. V rukou má samopaly a mobilní telefony. „Odevzdat mobily a fotoaparáty,“ zní pokyn na vrátnici. Uvnitř je prostřeno, na talířích je ovoce, káva a čaj. Venku fičí ledový vítr.

Smlouva století

Za to, že se petrochemie rozjela, může kontrakt století z roku 1994. „Smlouva, kterou podepsal prezident se zástupci zahraničních společností, platí třicet let,“ zdůrazňuje šéfka komunikace BP Tamam Bayatly. O rok později vzniklo konsorcium Azerbaijan International Company. Členy se stalo 11 velkých korporací včetně Britů a domácí státní společnosti SOCAR. Začal byznys moderního věku. V současnosti proudí ropa do gruzínské Supsy, druhou větví teče přes Tbilisi do tureckého Ceyhanu. Plyn končí na hranicích Gruzie s Tureckem, časem má pokračovat do Erzurumu.

„Bylo dohodnuto, že jakmile budou pokryty naše náklady, předáme 80 procent výnosů státu. To se stalo v roce 2008. Do zdejších ložisek jsme investovali 16,3 miliardy dolarů,“ podtrhává Bayatly. Při ceně 50 dolarů za barel získá letos vláda od Britů přes osm miliard dolarů.

Nabucco? Asi ne

Zemní plyn se získává z mořské lokality Shah Denizu. Kapacita má posílit. „Jde o projekt za 16 milionů dolarů. Jakmile bude podepsána dohoda, můžeme začít stavět,“ podotýká Bayatly. „Plyn můžeme začít těžit do tří let,“ zdůrazňuje.

Plynovod Nabucco, který má snížit závislost Evropské unie na dodávkách z Ruska, není tématem dne. „Do partnerství s EU se nehrneme. Podívejte se na Írán. Také to byl kdysi skvělý partner Západu, a jak to dopadlo?“ ptá se Ibadoglu. Skeptický je také exšéf státního obra SOCAR Sabit Bagirov: „Existují silné protiplány, hlavně ruské. Cíl je jasný – skoupit maximum plynu.“

Araz Azimov, náměstek ministra zahraničí, líčí situaci lapidárně. „Když nemáte suroviny, máte problém, že je nemáte. Když zdroje máte, máte starostí ještě více: jak je dostanete z ložisek, komu a za kolik je budete prodávat, jak budete výnosy využívat.“

Líc a rub

V luxusní diskotéce Face ve středu hlavního města křepčí zlatá mládež. Za vstupné chce personál sto eur. Na periferii v rozbitých činžácích se tísní rodiny běženců. Za pár eur podpory. I takové je Baku, výstavní skříň „palivové“ velmoci.

Hospodářský rozmach pocítili všichni. Ceny bytů vystřelily na 1500 až dva tisíce dolarů za metr čtvereční. „Pořídil jsem si bydlení za 25 tisíc dolarů,“ netají se tlumočník Elhan, který pracuje pro západní zpravodajskou agenturu. Pro méně movité zřídil stát podpůrný hypoteční program.
Zbrojní výdaje činí pětinu rozpočtu, do října přijelo 1,5 milionu turistů, hlásí náměstek na vnitru Vilayat Eyvazov. „Zatčeno bylo méně než sto tisíc provinilců,“ chlubí se politik.

Zvoní mobil. Na tisíc osob jich připadá 128. Je čas k odjezdu ze země, která dřímá na ropném polštáři. Ze země všech Ázerbájdžánců, a přece jakoby jen někoho.